Historicky se recyklace řídila především nákladovou efektivitou a nedostatkem. Kovy a sklo se sbíraly, tavily a znovu využívaly již v klasické éře, jak dokládá například výzkum rakouských vědců ve Středomoří. Bylo to motivováno snahou ušetřit náklady – suroviny byly drahé, a tak se jako zdroj recyklace využíval neformální sběr. Keramika, z níž se mimo jiné vyráběly amfory, se recyklovat nedala, takže už tehdy existovala šrotoviště. Odpad se průmyslově sbíral i ve středověku. Při archeologických vykopávkách se nacházejí pouze střepy z 15. století a později, protože recyklace skla se tehdy pravděpodobně již nevyplatila.

Recyklace dalšího důležitého obalového materiálu je podobně stará již téměř tisíc let. Když císařský dvůr v Japonsku ztratil kontrolu nad zemí, přešla výroba papíru ze státní kontroly do soukromých rukou. I zde se přepracování použitého papíru ukázalo jako ekonomicky výhodné. První písemné doklady o recyklaci papíru tedy pocházejí z roku 1031.

Poválečná prosperita jako překážka recyklace

Hnacím motorem recyklace byla také vždy válka a její důsledky. Během druhé světové války byly například roztaveny kostelní zvony pro výrobu zbraní a z trosek byly zachráněny stavební materiály pro obnovu zničených měst. Po válce byla soukromá spotřeba podpořena hospodářským zázrakem (Wirtschaftswunder – období rychlého a neočekávaně dlouhodobého hospodářského rozvoje Spolkové republiky Německo po druhé světové válce). Vznikly supermarkety, což vedlo k potřebě individuálně a hygienicky balených produktů. V USA oslavoval časopis LIFE novou dobu článkem o “životě bez odpadu”. Suroviny a energie byly levné, a tak se objevily kampaně propagující zboží na jedno použití, jako například kampaň německého sklářského průmyslu “Ex und Hopp”. Mnoho systémů opětovného použití bylo zrušeno a lahve skončily v odpadkovém koši.

Udržitelnost v novodobém významu

Ekologické hnutí se datuje od 60. let 20. století. Rok 1970 byl vyhlášen evropským rokem ochrany přírody a v tomto roce byl také vytvořen celosvětově uznávaný symbol recyklace. Římský klub (mezinárodní nevládní organizace vědců nejrůznějších oborů) vydal v roce 1972 studii “Meze růstu” a jen o rok později přiměla první ropná krize lidi utáhnout si opasky. Sběrem papíru a skla se tak začalo nakládat s odpady ve velkém měřítku. Debata kolem odumírání lesů na počátku 80. let pomohla zvýšit povědomí lidí o jejich obnově – zvýšení umělé obnovy lesa a zalesňování. Také pojem “udržitelnost” má svůj původ v lesnictví a v té době existoval již 270 let – pojem poprvé použil Hans Carl von Carlowitz ve smyslu lesnictví v roce 1713. Doslova řekl, že: „existuje nepřetržité, konzistentní a udržitelné užívání, bez kterého by půda mohla ztratit svou podstatu.“

Se zavedením značky Zeleného bodu, ochranné známky umísťované na obaly výrobků a symbolu duálního systému sběru odpadu, přešla počátkem 90. let odpovědnost za sběr obalů v Německu a Rakousku z obcí na průmysl. K tomu patří i povinnost recyklace.

Recyklační závod společnosti Alpla ve městě Venta de Baños ve Španělsku.

Méně odpadu, opětovné použití a recyklace

Co nás čeká v budoucnosti? Obalové směrnice přijaté Evropskou unií v letech 1994 a 2018 slouží mimo jiné k zamezení vzniku odpadu a usnadnění přechodu na oběhové hospodářství. Zahrnují závazné míry recyklace pro členské státy. Veřejnost si proto stále více uvědomuje, že je třeba předcházet vzniku obalů, například prostřednictvím opatření na snížení plýtvání potravinami a zaváděním ekologicky šetrných systémů opětovného použití. Kromě toho je třeba systematicky recyklovat cenné materiály na základě sběru a třídění.