Konzerva – fenomén s riziky

Dne 25. srpna 1810 předložil britský obchodník Peter Durand z hrabství Middlesex patent na uchovávání potravin v plechovkách. Ten vycházel z konzervační metody vyvinuté Nicolasem Appertem ve Francii. Appert na oplátku investoval svou odměnu do výstavby továrny na konzervy. Potraviny a nápoje se nyní trvale uchovávaly v kovových nádobách namísto skleněných. Jakkoli byla plechovka praktická, měla svá úskalí – častým důsledkem rané konzumace konzerv byla postupná otrava olovem, které se používalo k pájení víček.

Triumf plechovek

Praktický otvírák na konzervy byl vynalezen až za dalších 60 let. Nyní již bezolovnatá plechovka, která byla produktem automatizované výroby, začala na počátku 20. století dobývat svět. První konzerva s tuňákem se objevila v roce 1909, první plechovka s nápojem pak v listopadu 1933. To se ukázalo jako obrovský úspěch: pivovarnická společnost Gottfried Krueger se sídlem v Newarku ve státě New Jersey poprvé prodávala plechovky s pivem u příležitosti konce prohibice. Byla po něm skutečná žízeň – během prvního roku se prodalo více než 200 milionů kusů. Společnost Hawaii Brewing Company byla mimochodem první, kdo v roce 1958 zabalil pivo do celohliníkové plechovky.

První plechovky se musely otevírat otvírákem, který se dodával spolu s nimi. Univerzální otvíráky na konzervy se poprvé objevily v 50. letech 19. století a měly primitivní drápovitý nebo „pákový“ design. Další revoluce pak přišla v roce 1962 s vynálezem zvedací zátky. Jen o rok později si vynálezce Ermal C. Fraze nechal patentovat vylepšený otvírák s vytahovacím poutkem a Američan Daniel F. Cudzik se pak v roce 1975 zapsal do nápojové historie přelomovým záklopným uzávěrem. Ten se používá dodnes, kdy se plechovka otvírá promáčknutím části víka dovnitř. Na řešeních pro opakované uzavírání se pracuje již přibližně 15 let. Ať už se jedná o pivo, energetické nápoje, krmivo pro psy, rajčatovou omáčku nebo sardinky, plechovka je dnes nedílnou součástí naší každodenní spotřeby. Totéž platí pro hliníkové tuby používané například pro hořčici nebo majonézu.

Laboratoř pro vývoj pryskyřic a laků pro společnost Bakelit (1935)

Materiály z laboratoře – plasty

Novou éru předznamenaly v polovině 20. století plasty. Jejich základy byly položeny v polovině 19. století vynálezem celuloidu, který si v roce 1856 nechal pod názvem parkesin patentovat Alexander Parkes z Birminghamu. Tento raný termoplast však nebyl příliš praktický, což ale napravil Američan John Wesley Hyatt, který v roce 1869 vynalezl spolehlivý způsob výroby plastů a první vstřikovací stroj na světě.

Stejně důležitý byl i objev francouzského chemika Henriho Victora Regnaulta, který v roce 1835 vyrobil vinylchlorid. Na jeho základě pak v roce 1912 vyvinul Fritz Klatte pracující ve společnosti Griesheim-Elektron ve Frankfurtu nad Mohanem první PVC (polyvinylchlorid). O pět let dříve vytvořil Leo Hendrik Baekeland bakelit jako první syntetický plast, který bylo možné vyrábět ve velkém. Další termoplastický materiál, polyethylen, pak vyvinuli Eric Fawcett a Reginald Oswald Gibson v roce 1933. Různé verze tohoto materiálu se používají dodnes, například s nízkou (LDPE) nebo vysokou hustotou (HDPE). V této době však byly plasty stále ještě úzce specializovaným výrobkem a jejich nezastíraný vzestup začal až během druhé světové války.

Alplamat byl jedním z prvních poloautomatických vytlačovacích a vyfukovacích strojů

Lehké a nerozbitné – plasty na vzestupu

Z PVC a zejména z polyethylenu se nyní vyráběly různé druhy obalů na potraviny, lahve na nápoje a nákupní tašky. Následovaly rozsáhlé reklamní kampaně, které hlásaly mnohé výhody těchto nových materiálů. Plasty byly lehké, hygienické, odolné a pevné – na rozdíl od skla, kovu nebo keramiky. Byly také tvarovatelné – jak naznačuje slovo „plast“, které pochází ze starořeckého „tvarovat“.

Fenomenální vzestup polymerů nastal s vývojem prvních vytlačovacích vyfukovacích strojů v 50. letech 20. století. Ty umožnily snadnější a rychlejší výrobu plastových lahví a obalů. A společnost ALPLA byla již tehdy v této oblasti lídrem. Tři roky po založení společnosti představili Helmuth a Alwin Lehnerovi v roce 1958 jeden z prvních poloautomatických vytlačovacích a vyfukovacích strojů, legendární Alplamat.

V roce 1954 přibyl další plast, když italský nositel Nobelovy ceny Giulio Natta vyráběl polypropylen (PP). Od 70. let 20. století se pro lahve na nápoje hojně používal polyethylentereftalát (PET), který v roce 1941 vyvinuli chemici John Rex Whinfield a James Tennant Dickson z Velké Británie. PET láhev si nechal patentovat Nathaniel C. Wyeth v roce 1973. Byla nejen lehká a praktická, ale především recyklovatelná.

Historie recyklace se začala psát v roce 1977. Od té doby se materiál, konstrukce, výroba a recyklace stále vyvíjejí.