Vypadali jako postavy z Troškovy komedie. Pro pořádek připouštím, že jsem neviděla ani jeden snímek tohoto barda české komedie, ale stejně: matka enormních rozměrů seděla u studánky a natáčela z ní do PET lahví vodu; její dospělý syn v plandavých šortkách a okopaných polobotkách s nimi běhal ke škodovce, která pamatovala Milouše Jakeše.

Auto bylo po střechu zarovnané lahvemi. Musela jsem nasadit to, čemu se na Moravě říká „bitch face“, protože žena se začala chvatně omlouvat: „Hned vás pustíme, my jezdíme dvakrát ročně z Prahy…“

Namáhala bych se ke studánce s nádrží, kdyby mi na chalupě z kohoutku tekla voda bez příchuti a v kvalitě, která je jedna z nejlepších v EU (jako je tomu v Praze)?

Ne. Ale stejně jsem tomu excentrickému páru rozuměla. Kafe nebo čaj uvařený z vody bez chloru a jiných chemických přísad se okamžitě kvalitou posouvá o patro výš.

Je to tajemství… mezi námi, co se zajímáme o chuť vody.

V hotelu ve Stockholmu jsem si poslušně (na pokyn předtištěné cedulky opřené o kohoutek) natočila sklenku. Voda opravdu chutnala skvostně.

Podle pizzy poznáš vodu

Turistická sezóna začíná a s ní období lidí pochodujících městy s plastikovou lahví. Šlechtí nás, že fronty na letištích na pitnou vodu do vlastní nádoby rok od roku rostou. Ale pokud nechceme být terčem posměchu místních, je dobré mít povědomí o kvalitě H2O navštíveného města. Někdy překoná tu, co je k mání v plastu v sámoškách.

Když pomineme severské země, překvapivě i v New Yorku a v Benátkách teče z kohoutku velmi dobrá voda. V americké megapoli není jen bezpečná, ale natolik čistá, že se obejde bez chemických příměsí. I ti nejzavilejší stoupenci napodobování newyorských bagelů v Londýně to vzdali. Pekaři teď věří, že bez vody s nízkým obsahem magnézia a vápníku je bagel vždycky jenom dobrá náhražka, která nemá na originál. Neslýchaně měkká voda zároveň vysvětluje tajemství nenapodobitelné kůrky vyhlášené americké pizzy. Do New Yorku voda (z devadesáti procent) stéká z výše položených chráněných lesů; nepotřebuje (z devadesáti pěti procent) žádné chemické příměsi a neznečišťují ji ani přečerpávající pumpy. Akvadukty ji dopraví až do kohoutku.

Podobné štěstí mají zákazníci, jejichž voda přichází z hor nebo z ledovců. Což vysvětluje chuť vídeňské vody. Švýcaři a Norové mají dokonce legislativu, která chrání celé území, celou trasu, kterou pitná voda protéká.

Vodní velmoce

Na Islandu si můžete koupit vodu v plastu; je nadepsaná výlučně v angličtině. Místní si tímto utahují z turistů/trotlů, kteří nechápou nebo nevěří, že z kohoutku tu teče čirý, lahodný skvost.

V Káhiře se bez kupované vody naopak neobejde nikdo. V pětihvězdičkových hotelech si můžete vybrat místní nebo (dražší) dovezenou (evropskou). A místní přesně rozlišují brandy zdejších značek, existuje jakýsi žebříček oblíbenosti vod v plastových lahvích. Ne každému výrobci se tu věří.

Voda v Paříži stejně jako v Londýně má společnou nevýhodu: člověku se ji moc nechce pít. Její (chemikáliemi způsobená) tvrdost zanechává v ústech nepříjemnou pachuť.

Vodě ve Stockholmu se naproti tomu nedá nic vytknout. Jedině snad, že vám pak její chuť vždycky bude chybět. Pokud vás tam nohy zavedou, nenechte si ji ujít. Koho by to napadlo, že jsou velkoměsta, kde stojí za to shánět se po sklence (ne)obyčejné vody.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GPTImage)