Vyzkoušeli jsme za vás, co stojí nevyhazování aneb Deník ze života třídící ženy

19. 3. 2023  |  Filip Broz
Třídění odpadu, konkrétně plastů, hliníku a papíru

Společnost produkuje obrovské množství odpadu. Může i jednotlivec přispět svým chováním? A jak maximálně mohu zredukovat odpad já? Možná jste si někdy položili podobné otázky – a pak se nic nestalo. Já se rozhodla to vyzkoušet na vlastní kůži a v některých případech jsem šla až za své limity. 

Jsem žena. Bude mi 40. Mám velký dům se zahradou, čtyři syny, jednoho muže a jednu fenku. A pracovních aktivit nepočítaně. Zajímá mě téma udržitelnosti, plýtvání jídlem i znečišťování země. A tak mě jednou, když mi nejmladší tříleté dítě viselo na noze a já se z vlastní pohodlnosti rozmýšlela, jestli chci z kelímku od jogurtu trhat papír a vymýt ho, nebo ho rychle hodit do směsi, napadlo, že bych odpad v domácnosti měla vážně začít řešit. Jenže… Mám tolik času a sil, abych zvládla vyprodukovat co nejméně odpadu? Jde to? O co připravím rodinu a sebe? A jaký přínos to bude pro planetu?

Dala jsem si 14 dní na to, abych nastudovala, jak správně třídit, jak odpadu předcházet už při nákupu a jak všechny získané informace uvést do praxe. A výsledek? Množství odpadu v domácnosti se výrazně snížilo. Ale ne všechno šlo tak snadno, jak někdo od stolu vymyslel:

Den 1.

Sedím u počítače a dělám si poznámky. Co jsou pojmy zero-waste, re-use, upcyklace? Kam vyhodit sáček od chipsů (a můžu si ho vůbec s čistým svědomím koupit)? Dočítám se, že bych se při třídění odpadu měla podívat na recyklační značky na obalu. No tak jo. Nebudu je hlídat jen ve chvíli, kdy si nejsem jistá, ale vždycky. Počítám, že mi to s každým obalem při vyhazování zabere pár sekund navíc. To půjde! Takže poznatek čísla jedna – sáček od chipsů patří do směsi.

Den 2.

Abych zefektivnila studium, poslouchám na procházce se psem podcast o třídění odpadu. Bílý kelímek od jogurtu je na třídění ideální, samozřejmě čistý, barevně potištěné kelímky už ale moc ne. Tak kde tedy končí? Co s nimi? A mám malému milovníkovi Pribináčků vysvětlit, že od teď už jen Lipánek s bílým kelímkem a papírovým přebalem? Přijdu, sedám k počítači, studuju…a zjišťuju, že už samotné ověřování postupů zabere dost času.

U kelímků jsem třeba došla k zajímavému zjištění, že není potřeba je vymývat, že stačí dobře vyškrábat. Mnohem hůř se mi sháněla informace, jak je to s těmi potištěnými kelímky, o kterých byla řeč v podcastu.

Na ně jsem se zeptala také v rámci rozhovoru o ekologické transformaci Kateřiny Kodadové ze společnosti Recovera.

“Není třeba propadat panice. V případě kelímků od jogurtů mluvíme o komunálním plastovém odpadu, který má své místo ve žlutém kontejneru, a konkrétně plastový kelímek patří do takzvaných směsných tvrdých plastů, které se již barevně netřídí. Nepředstavujme si, že z kelímku je zase kelímek. Z tohoto druhu plastu se vyrábí například zahradní nábytek, ploty a podobně. Jinak je tomu s barvami třeba u PET lahví, tam hraje barevnost velkou roli a čirá petka je z hlediska recyklace a dalšího uplatnění recyklátu nejžádanější. Ale s tím už si poradí třídírna,” vysvětila.

Jsem moudřejší nebo ne?

Den 3.

Vyrážím na schůzku, v kavárně si kupuju kávu s sebou. (Vlastní termohrnek stojí doma na stole!) Víčko odmítám…sice se modlím, abych se cestou nepolila, ale zvládám to. Dopíjím, chci vyhodit…beru telefon a hledám. Můj kelímek je obyčejný papírový, bez termo vrstvy a voskovaného povrchu. Hurá, může do papíru. Jinak by mířil do směsi.

Den 4.

Kam s tím? Pod dřezem mám tři nádoby – na plast, bio a směsný odpad. V technické místnosti za kuchyní papír. A vnímám, že každý papírový obal odnáším s myšlenkou, že zas musím někam chodit. A to si ještě budu muset svým čtyřem nádobám pořídit další – zatím totiž netřídím kov a nápojové kartony. Přišlo mi, že jich tolik nevyprodukujeme, což samozřejmě není pravda. Prozatím to vyřeším dvěma papírovými taškami v technické místnosti a smířením se s faktem, že se častěji projdu ke kontejnerům.

Jenže ne všude v našem městečku máme kontejner na kov a nápojové kartony. A jak vypadají? Buď jsou oranžové a nepatří do nich nic jiného než obaly od mléka, džusu, kefíru…nebo se společně s plasty házejí do žluté popelnice. Ta ale musí být označena samolepkou s obrázkem kartonu.

Zpětně se omlouvám planetě, že se mi nechtělo třídit, byť i tři krabice od mléka týdně. Nápojový karton totiž obsahuje velmi kvalitní papír, který slouží mimo jiné třeba pro výrobu lisovaných stavebních desek.

Den 5.

Je devět hodin večer, v ruce slupku od banánu a zjišťuju, že přetékající nádoba s bioodpadem stále čeká za dveřmi na vynesení. Mám dvě možnosti. Po vzoru „pro jednou se nic nestane“ ji hodím do směsi. To ale nekoresponduje s mým třídícím odhodláním. Venku sněží, beru bundu a vydávám se s bio nádobou na kompost. „Jé, my jdeme ven? Bezva!“ vrtí se u dveří pes. No a zlikvidovat jednu slupku od banánu najednou zabere 20 minut.

Den 6.

Měla jsem pocit, že jestli jsem si mohla být něčím téměř jistá, byl to papír. Ale i tady je pár věcí, které je potřeba vědět. Takže zatímco ještě poměrně nedávno, aspoň myslím, se prázdné plato od vajec házelo do směsi, dnes s ním hurá do modré popelnice.

Časopisy s kovovými sponkami klidně do kontejneru celé, pozor ale na vazby knih, ty se musí odstranit. Pokud je tedy raději neodvezu do antikvariátu. Obálky? Ano a klidně i s průhledným okénkem. Krabice od bot? Ano. A co do modrého kontejneru rozhodně nepatří? Umaštěné obaly od pizzy, kapesníky, papírové utěrky a (použitý!) toaletní papír. A samozřejmě zapomeňte také na termopapír.

Den 7.

Každý den se setkávám s nějakým obalem, který buď 1) není označený 2) je označený tak, že musím pracně hledat, co značka znamená nebo 3) překvapí tím, že patří úplně jinam, než jsem si myslela.

Takže zatímco jsem se první den naučila, že obaly od chipsů patří do směsi, sedmý den mi ukázal, že obal od “nachosek” a od medvědích křupek Pombär patří do plastu. A tím to zdaleka nekončí. Také jsem zkontrolovala obal od sýru, který běžně házím do plastu. Sakra, tam je nějaká sedmička…tak hledám a zjišťuju, že je to symbol pro „ostatní plasty“. Tedy není těch plastů zrovna málo.

A ještě zpět k bodu jedna. Občas se vážně stane, že na výrobku není recyklační značka. Pak se dá najít třeba nápis „pure pack“ nebo „tetra pack“, což uživateli, který chce třídit, mnoho neřekne. A existují i velmi sofistikovaná řešení – tak třeba u mléka Miil od Rohlík.cz jde odstranit vrchní část s plastovým hrdlem (musíte ale počítat s tím, že vás zbytek mléka samozřejmě trošku postříká). Jen mě napadá, jestli výroba takového obalu nebude nakonec víc nákladná?

Den 8.

Také jste si domů přinesli kouzelný sáček z bioplastu? Manžel mi rovnou řekl, že na kompost ho teda házet nechce. Chvíli jsem s ním polemizovala. Vyhrála jsem. Mám zelenou v tom, že můžu zkusit, za jak dlouho se rozloží. Jinak ho ale intuice neklamala. Zatímco náš kompost se s bioplastem dřív nebo později popere, kompostárny na jeho dlouhou dobu rozkladu nejsou připraveny. A do plastu se nevyhazuje, protože recyklovat nejde. Tak kam s ním? To už se od výrobce nedozvíte.

Den 9.

Když už jsem se jakž takž poprala s plasty, přišla na řadu víčka od jogurtů. Je zvláštní, že ne každý výrobek na sobě nese dvě recyklační značky. Jednu pro kelímek a druhý pro víčko. A to i přes to, že víčko je jasně hliníkové a patří do kovu. Ale není to tak jednoduché vždycky. Proč by měl existovat jen jeden druh víčka, že? Takže zatímco některá nesou označení ALU, jiná jsou kompozitní a patří do směsi.

Den 10.

Musím nakoupit. Se všemi znalostmi, které mám, mě ale nákup v obyčejném obchodě stojí dost sil a skoro i slz. Spousta potravin je úplně zbytečně v plastu. Na ovoce a zeleninu si z domova beru sáček. Sýr a šunku bez plastu ale v supermarketu nekoupím. Budu muset změnit své návyky a častěji nakupovat online nebo ve specializovaných obchodech. Co si ale budeme nalhávat. Zase je to hra o čas a také o peníze. A další, v čem se chci zlepšit, je plánování nákupu, abych předešla plýtvání.

Den 11.

Začínám být militantní. „Proč je v koši ta plechovka?“ „Plato od vajíček můžete klidně dát do papíru, ne?“ „Nemůžeš si vzít plastovou krabičku místo té folie?“ „Víš, jak dlouho se to bude rozkládat?“ „Nechceš si dát místo masa zeleninu?“ „Ty sis zase nevzal sáček na ovoce, viď?“ Rodina je ve střehu – jakékoli narušení mých ekologických plánů se trestá minimálně křivým pohledem.

Den 12.

„Dva medovníky s sebou prosím.“ Auto stojí na blikačkách a já po pracovní schůzce v první cukrárně na Proseku beru něco ke kafi pro nemocnou tchýni. Obsluze to chvíli trvá, tak prosím, jestli můžu rychle zaplatit. Když vyzobu drobné z peněženky, kouknu s hrůzou v očích na mladíka, který mi vítězoslavně podává dva medovníky, jež pečlivě zabalil každý zvlášť do obří plastové krabičky. Sakra! S milým úsměvem mu říkám, že to přece mohl dát do jednoho. „Když já nechtěl, aby se pomačkaly.“ Dva dobré záměry – můj dárek a péče o jeho budoucnost tak stvořily dva zbytečné plastové obaly.

Den 13.

Jsem žena. Kromě mnoha výhod mám i nevýhodu, že pravděpodobně tvořím víc odpadů než muž co se týče kosmetiky. Obaly od krémů, řasenek, antiperspirantů…víte, že deodorant s kuličkou se celý sakumprásk může hodit do kontejneru na čiré sklo? V čem mám ale o něco čistší svědomí je intimní hygiena. Po roce s menstruačními kalhotkami jsem pyšná, že v odpadu toho za mě končí mnohem méně. Jenže co jsem zachránila coby žena, vzalo za své s mou rolí matky. Látkové pleny jsem s každým potomkem zvládla používat tři měsíce, pak to bylo nad mé síly. Teď jsou ti starší ve věku chipsů, plechovek a nepřemýšlejí o tom, kolik odpadu „vyrobí“, takže zbývá je jen postupně vzdělávat a čekat.

Den 14.

Myslím, že deníček by rozhodně nemusel končit dnešním dnem. Příkladů a tipů by bylo ještě mnoho. Zvykla jsem si, že spoustu obalů několikrát otočím v ruce a podívám se na recyklační značku. Den ode dne se ze mě samozřejmě stává mistr a počet otočení se výrazně snižuje. Sem tam ještě zasednu k počítači a podívám se, kam zrovna tahle věc patří. Třídím! Fakt pečlivě. Kovové obaly, kartonové krabice….

A také mnohem víc přemýšlím, co kupuju. Snažím se nezapomínat sáčky na pečivo, ovoce a zeleninu. Vyhýbám se výrobkům v plastu, pro šunku a sýr si k řezníkovi jezdím s vlastními plastovými krabičkami. A čas od času koupím něco na netu bez obalu. Zjistila jsem, že o tom nestačí jen přemýšlet, ale že je potřeba celý proces „zažít“. Bezesporu to zabere o něco víc času a sil. Samozřejmě je potřeba vše aplikovat s citem. Protože návodů, jak být lepší, je spoustu. A ne všechny mohou v konečném důsledku dávat smysl. Ale neplýtvat a třídit je fajn.

PS. Většinu informací o třídění jsem našla na webu www.samosebou.cz

Text a foto: Helena Dostalová (autorka píše nejen o udržitelnosti pro Hospodářské noviny)
Foto náhled: Shutterstock