Máme za sebou nejhorší rok, plný drastických přírodních katastrof vyvolaných naší vinou. A letošní rok bude jistě ještě horší!  A přece, oxfordská specialistka na klimatická data Hannah Richie nás nabádá, že je dostatek důvodů přestat se děsit. Nemusíme být paralyzovaní bezmocí, do které nás uvrhlo (už ani nezpochybňované) očekávání zániku naší civilizace.

Richie, která má v popisu prosívat data ohledně klimatických změn, sype z rukávu důvody k optimismu. A ještě k tomu provokuje prestižní západní média přesvědčením, že nám – obyčejným lidem – by měla být otázka oteplování lhostejná. Proč?!

Zelená šikana

Protože lidi nenávidí, když je někdo poučuje a postrkuje jako nevědoucí školáky. A taky proto, že lidi přirozeně dávají přednost čistému vzduchu před znečištěným. Takže – když jim nabídnete cenově dostupné moderní technologie, dobrovolně jim dají přednost před zastaralými, které životní prostředí znečišťují.

Je skoro komické sledovat třicetiletou expertku v rozhovorech s New York Times a s Guardianem. Obě redakce jsou dlouhodobými zastánci nezbytnosti zpolitizování otázky oteplování – vidí v tom jediné řešení.

Hannah Richie rozčíleným novinářům oponuje: “Žijeme v demokracii, nemůžeme diktovat (aby se lidé chovali určitým způsobem; nebo můžeme, a pak jsou silnice plné traktorů) musíme společnost nechat rozhodnout, co je důležité.” Připomíná, že zatímco lidé se sice strachují o stav planety, její ohrožení je mezi problémy, které občany každodenně trápí – nanejvýš na čtvrtém místě. “První je vždycky ekonomie.”

Zelený Texas

Prskající oponenty Richie umlčuje konkrétním příkladem Texasu. Tento stát, symbol amerického republikánství (a republikáni v kongresu zarytě blokují legislativní změny vedoucí k ozdravění životního prostředí), je v Americe nejrychlejší v přechodu na větrnou a solární energii.

Všem Američanům se totiž solár a vítr zamlouvá víc než uhlí. Co se jim ale nelíbí je, když jim někdo z Washingtonu předepisuje, jak se mají chovat. Ale když je k mání dobrá a finančně dostupná technologie – zvolí si ji dobrovolně.

Ostatně Texas je dobrým příkladem, jak se nechytil někdejší Trumpův předvolební slib: “Vrátím Americe uhlí.” Uhlí se v USA zpátky nevrátilo (jeho spotřeba drasticky klesá) a nikomu se po něm nestýská.

Zelený realismus

A čím může prospět jedinec planetě?  Máme úzkost z plastového brčka, stresujeme se, abychom s sebou v supermarketu měli vlastní tašku a když ji zapomeneme, po zbytek dne nás pronásleduje pocit selhání vůči Planetě… 

Je tohle moudré? Měli bychom si možná dát trochu oraz. Ukazuje se, že většina lidí se soustředí na podobné maličkosti, a pak si dovolí hřešit u těch velkých. Přestali jsme s igelitkami, ale pokračujeme ve věcech, které mají daleko horší dopad. Stále jíme hodně maso, řídíme SUV, létáme na dovolenou, kupujeme si věci z druhého konce světa… Je fajn se chtít změnit, omezit uhlíkovou stopu a plýtvání, ale zároveň je fajn si přiznat, že naše “neekologičnost” je opravdu hluboce zakořeněná v našem životním stylu. Většina z nás nemá sílu, nemá motivaci, změnit svůj život radikálně. To je prostě fakt. 

Zapomněli jste svou plátěnou tašku? Klid, dneska si místo svíčkové dejte buchtičky se šodó a tím uhrajete extra eko body. A i v případě, že se vláčíte domů hned s dvěma novými igelitkami, nemějte z toho pocit, že jste monstrum. Z pocitu viny totiž obvykle nic dobrého nevzešlo.

Foto: Ilustrace, Daniel Dočekal (DALL E 3)