Málokdy na to myslíme, když do nákupního košíku pokládáme růžovou šunku nebo šťavnatý kus hovězího, ale je to tak: produkce masa a živočišná výroba celkově je jedním z největších původců klimatických změn. A pokud nechceme o uhlíkové neutralitě pouze mluvit, nepůjde to bez zásadní proměny systému živočišné výroby. I našeho vlastního přístupu.

Pojďme si nejprve shrnout fakta. Maso je důležitým zdrojem výživy pro mnoho lidí na celém světě. Celosvětová poptávka po mase roste: za posledních 50 let se produkce masa více než ztrojnásobila. Na světě se nyní vyprodukuje více než 340 milionů tun masa ročně. (Koneckonců o uhlíkové stopě potravin jsme psali nedávno, přičemž jedno z témat se týkalo omezení spotřeby masa.)

Při jeho výrobě se uvolňuje metan, oxid dusný a CO₂.Tyto tři plyny jsou zodpovědné za globální oteplování. Konkrétně například ve Francii se živočišná výroba podílí z 80 % na celkových emisích ze zemědělství, které je samo o sobě druhým největším zdrojem emisí skleníkových plynů v zemi.

Jak vznikají emise skleníkových plynů?

Za prvé, krávy a ovce krkají i prdí. Jinými slovy, v důsledku žaludeční fermentace způsobené jejich trávením vzniká metan, který je po uvolnění do atmosféry silným skleníkovým plynem. Tento proces není bez významu: tato fermentace, která je u přežvýkavců přirozená, představuje polovinu emisí produkovanou chovem hospodářských zvířat. Podle Jeana-Baptista Dolleho, vedoucího oddělení životního prostředí v Institutu chovu dobytka (L’Institut de l’élevage, www.idele.fr), je však stále co zlepšovat:

„Tyto emise můžeme snížit zlepšením krmiv pro zvířata, například pomocí lnu nebo některých řas, nebo prací na genetice skotu.“

Jean-Baptiste Dolle

Druhým stupněm jsou exkrementy: téměř čtvrtina emisí hospodářských zvířat pochází z hnoje a jiných exkrementů. Z nich se uvolňuje metan a oxid dusný, další skleníkový plyn. Hnůj je proto lepší co nejrychleji přesunout do uzavřených nádrží, aby se zabránilo úniku plynů do atmosféry.

Hmotu lze následně využít jako hnojivo na polích. Nebo je v anaerobních fermentorech použít k výrobě obnovitelného plynu – který lze následně přeměnit na teplo, elektřinu nebo palivo pro vozidla. Ostatně jeden příklad v České republice již máme – v Pivovaru Obora vaří cirkulární pivo pomocí vlastní bioplynky

Nepřímé zdroje emisí skleníkových plynů

Dalším nepřímým zdrojem emisí jsou plodiny používané jako krmivo pro zvířata. Podle Institutu pro chov dobytka pochází 7 až 10 % emisí z jejich hnojení dusíkatými hnojivy, která rovněž emitují oxid dusný.

„Nitrátová směrnice umožnila snížit používání těchto hnojiv, ale stále je co zlepšovat, zejména pěstováním více luštěnin, které zachycují a vážou dusík v půdě,” vysvětluje Jean-Baptiste Dolle. Ekologické zemědělství také umožňuje radikálněji eliminovat veškeré vstupy dusíkatých hnojiv.

Pokud jde o zbývajících 15 % emisí, ty jsou tvořeny CO₂. Odkud pochází? Za prvé z dovozu krmiv pro hospodářská zvířata. A to především sóji, masivně dovážené z Brazílie, Argentiny, Spojených států… Kromě uhlíkové stopy spojené s její dopravou a zpracováním je tato plodina hlavní příčinou odlesňování, zejména v Amazonii. Odlesňování, které ničí biologickou rozmanitost a uvolňuje tuny CO₂ přirozeně uloženého v těchto lesích.

A konečně posledním zdrojem emisí CO₂, je při zemědělské výrobě spotřeba energií na farmách, provoz traktorů, dalších zemědělských strojů nebo přeprava zvířat na jatka.

Zapojení všech pák

Pro splnění cílů Evropské unie v oblasti uhlíkové neutrality do roku 2050 čeká zemědělství velká výzva: musí snížit své emise o 46 %. Dosáhnout toho lze několika způsoby.

„Zapojením všech pák můžeme do roku 2030 snížit náš uhlíkový dopad o 20 %, což nám umožní být v souladu s národní nízkouhlíkovou strategií. Zpočátku je cílem získat pro tento přístup producenty, do roku 2050 pak jít ještě dál, například pomocí agrolesnictví nebo genetiky,“ říká Jean-Baptiste Dolle.

Velkým tématem jsou již dnes i energetické úspory a obecně ekologičtější přístup, který se týká i průmyslu na zemědělství navázaného, jako je například mlékárenský průmysl.

Pomoci může i rozšíření travních porostů. Ty ukládají CO₂, a tím částečně kompenzují emise z chovu hospodářských zvířat. Za předpokladu, že budou zachovány a nebudou po několika letech kultivovány nebo uměle upravovány…

Podle Cyrielle Denhartighové, která má v organizaci Climate Action Network (CAN) na starosti zemědělství, extenzivní chov hospodářských zvířat a využívání pastvy udržují travnaté plochy, které mají několik výhod. „Pomáhají k ukládání uhlíku do půdy, chránit před erozí a přizpůsobit se změně klimatu vytvářením chladnějšího mikroklimatu a přirozeným ukládáním vodních zdrojů”.

Ale ani travní porosty nebudou schopny vyřešit vše.

Je třeba smířit se s tím, že s „dekarbonizací“ masa budeme jíst méně steaků… Ostatně nedávno se pro Ecoistu na toto téma rozepsal i Pavel Maurer ve článku Co kdyby Indie přestala uctívat krávu? „To však neznamená, že by se mělo skoncovat s chovem hospodářských zvířat,” pokračuje Cyrielle Denhartighová.

CAN vede kampaň za přechod k udržitelnějšímu modelu: malým farmám, extenzivnějším, s větším množstvím pastvin a zaměstnávajících více lidí. Jak Denhartighová zdůraznila, nový způsob hospodaření je otázkou mindsetu. A také politické vůle a podpory zemědělců. „Bohužel poslední Společná zemědělská politika EU se minula účinkem.“

Text: Filip Brož 
Foto: Shutterstock