Vědci zjistili, že vysoké hladiny rtuti v tuňácích jsou i desítky let poté, co byly zavedeny regulace s cílem omezit emise. Jedovatý prvek se uvolňuje těžbou a spalováním uhlí a končí v oceánu, kde se hromadí v rybách.

Hladiny rtuti podle článku BBC v atmosféře razantně poklesly, ale v tuňácích jsou stabilní desítky let. Rtuť se totiž podle studie publikované v časopise Environmental Science & Technology Letters skrývá hluboko v oceánu a proudí do vod, kde se vyskytují tuňáci. Rtuť vstupující do mořských ekosystémů se přeměňuje na metylrtuť, nejnebezpečnější formu této chemické látky. Do tuňáků se dostane přes kontaminovanou potravu. Lidé jsou pak tomuto jedu vystaveni, když jedí tuňáka, mimochodem jednu z nejčastěji konzumovaných ryb.

Kontaminace

Rtuť představuje hrozbu hlavně pro nenarozené a malé děti, ale je také spojována s kardiovaskulárními onemocněními u dospělých. Státy po celém světě se kvůli obavám z expozice rtuti pokoušely omezit aktivity, které tuto chemikálii uvolňovaly do atmosféry. Mezi hlavní zdroje kontaminace rtuti patří těžba uhlí a zlata, spalování uhlí, průmysl a zpracování odpadu. Rtuť se do vzduchu dostává dokonce i při kremaci lidských těl s amalgámovými plombami.

Omezení znamenala pokles rtuťových emisí v atmosféře od roku 1990 asi o 90 %. Dopad omezení na hladinu rtuti v tuňácích zkoumali vědci na téměř 3 000 vzorků svaloviny tuňáků ulovených v Tichém, Atlantském a Indickém oceánu. Nový výzkum kontrastuje s předešlými výzkumy, které ukazovaly, že hladiny rtuti u některých druhů tuňáků klesly.

Jen tak nezmizí

Nový výzkum ovšem zahrnuje více let odběru vzorků a také širší rozsah velikostí ryb, což je důležité, protože rtuť se během života v rybě akumuluje. Hladiny rtuti v tuňácích byly v letech 1971 až 2022 konstantní, kromě nárůstu v severozápadním Pacifiku na konci 90. let minulého století, způsobného rostoucími emisemi rtuti v Asii, vyvolanými zvyšující se spotřebou uhlí. Vědci uvedli, že konstantní úrovně mohou být způsobeny emisemi vzniklými před mnoha desetiletími nebo i staletími. V hlubším oceánu je obrovské množství „staré“ rtuti, které se mísí s povrchovými vodami oceánu, kde se tuňáci krmí.

Studie naznačuje, že k poklesu hladin rtuti v tuňácích bude potřeba masivní snížení emisí rtuti a budeme muset být trpěliví, než změnu vůbec zaznamenáme. Je to ostatně podobné jako s emisemi oxidu uhličitého – i zde se omezení emisí projeví až v delším horizontu. 

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (Dall E 3)