Problémy s jídlem se vyskytují v obrovském množství rodin. Jako pedagožku mě to na začátku praxe velmi překvapilo. Ještě víc ale to, že se s problémem v podstatě vůbec nepracuje. Je to zašmodrchané klubko emocí, přesvědčení, divných vzorců a odporu, na jehož konci sedí zaseknuté dítě nad plným talířem. Zkusím vám dnes, po letech bádání, na otázku Proč? nabídnout pár odpovědí.

Ludmila Bakonyi Selingerová

Proč je správné stravování tak důležité? Jednoduše proto, že jídlo silně ovlivňuje naše zdraví, tendenci k zánětům, hormonální rovnováhu či nerovnováhu, kondici orgánů, psychickou pohodu a v konečném důsledku připravuje půdu k civilizačním a nádorovým onemocněním.

Proto je zásadní dětem předat takovou výbavu, aby si sebou netáhly batoh nesmyslů, které je budou ohrožovat na životě a zároveň ničit životní prostředí.

Období vzdoru a jídlo

První důležitou věcí jsou přirozené preference. Máme v sobě zabudované prastaré pudy, které nás vedou k ocenění sladké, slané a tučné chuti. Našinec v minulosti tak často nepotkal plnou cukrárnu nebo fast food. I dnes jsme vedeni puzením „tlač to, dokud můžeš”, a proto se nám „nezdravé” zdá lepší, než „zdravé”.

Výrobci průmyslových potravin toto dobře vědí a vychází nám ochotně vstříc. Chutě jako hořká a kyselá, které v dobách našich předků mohly znamenat zdravotní ohrožení, nejedou ani dnešním dětem. Řídí se totiž pudovou výbavou mnohem více než dospělí.

Při tzv. období vzdoru děti procházejí individualizací. Není až tak důležité, co prosazují, jako právě samotné prosazování. Hledají situace, kdy mohou svou vůli snadno uplatnit. Jídlo a sebeobslužné činnosti se přímo nabízejí. Jsou jednoduché, stále se opakující a dítě se v nich snadno orientuje. Pokud tyhle rizikové momenty nezvládnete ukočírovat, následuje problém s velkým P.

Když děťátko zjistí, že to funguje, velmi rychle se ocitnete ve spirále, která končí tím, že bude přijímat jen pár druhů potravin a zbytek odmítat. Může mu to vydržet pěkně dlouho a sveze se s tím celá rodina.

Když už jsme u rodiny, právě tam jsou silné kořeny dětských návyků. Vzorců, které si neseme už z našeho dětství. Nechutenství a diety maminek, záliba tatínků v uzeninách, stres v kuchyni, výčitky z mlsání a nedokonalé postavy, neschopnost se dohodnout v rodině na jídelníčku… Proto srovnat si vlastní vztah k jídlu a ke svému tělu je to nejlepší, co pro děti můžeme udělat.

Jídlo jako odměna

Děti nejsou hloupé a na vytříbené názory o potřebnosti vitamínů a zdravé životosprávě nejsou zvědavé, učí se hlavně tím, co vidí. To je pro ně důvěryhodné a reálné, to si do života odnesou. Vše ostatní se jim vykouří z hlavy hned, jak jim to řekneme.

Když děti „pořádně nejedí”, máme jako dospělí pocity frustrace, selhání a izolovanosti. Od okolí slyšíme fráze o rozmazlenosti a zaručené výchovné tipy, které problémy jen prohlubují. Děti také cítí napětí a selhání, že nenaplňují očekávání. U těch s hypersenzitivitou, ADHD a poruchami autistického spektra, je ochota k jídlu přímo svázána s jejich rozpoložením.

Druhá stránka emocí a jídla je tvorba endorfinů. Je to rychlé a snadné. Jídlo pro nás funguje jako odměna. Nejsme zvyklí se oceňovat a odměňovat jinak, a děláme to tak i u dětí. Pocit odměny přitom můžeme získat i fyzickým kontaktem, sportem, dobře odvedenou prací, tvořením, uměleckým prožitkem, procházkou, nebo kontaktem se zvířaty.

Proč děti v jiných zemích, nebo kulturách jedí zdravě úplně bez problémů? Je to součást jejich kultury. Je to pro ně normální.

A co je normální pro vaše děti? Co kolem sebe vidí ony? Ovlivňují je reklamy, společenské události, jídlo ve škole, i hodnocení společnosti a kamarádů. Schválně si představme, jak zareaguje okolí, když si vytáhneme na tácku klobásu, nebo dort a když si vytáhneme krabičku s kuskusem a zeleninou.

Odpověď je asi jasná. U nás je to zkrátka tak, že kdo se stravuje zdravě, je divný. Názory se mění, ale jde to pomalu. Děti mají samozřejmě silnou touhu se zapojit, být akceptováni a výsměch je velmi bolí. Což se podepisuje i na stravování.

Posledním bodem, který se stravovacími návyky souvisí, je vztah ke krajině a úcta ke zdrojům. Někde se nám v naší západní evoluci totiž vytratily. Národy, které jsou více spjaté se svou zemí, moc dobře vědí, jak důležité je její zdraví. Že si nemůžeme brát víc, než opravdu potřebujeme, že jsme stejně důležití jako strom, ryba ve vodě, pták na nebi. Na toto bychom nikdy neměli zapomínat, mluvit o tom s dětmi a přemýšlet, za co směňujeme své prostředky. Zda je to tvůrčí, nebo destruktivní proces.

Ludmila Bakonyi Selingerová

je pedagožka a autorka několika knih pro děti. Dlouhodobě se zabývá přírodou a environmentálními tématy.  Je podepsaná pod metodikou Globálního rozvojového vzdělávání do mateřských škol podle cílů SGDs v neziskovce Adra. Pořádá přednášky o environmentálním vzdělávání, o problémech s jídlem u dětí a dalších pedagogických tématech.

Foto: Unsplash