Jen v sezoně od června do září absolvovala vodní slalomářka Antonie Galušková dvě mistrovství Evropy, dvě mistrovství světa a tři Světové poháry. Trénuje šestkrát týdně a do toho studuje vysokou školou. „Voda je pro mě příroda, živel, pohoda, ale i dřina,“ říká a těší se, až si s kamarády sjede nějakou českou řeku na kánoi.

Když jste si v pěti letech sedla poprvé do lodě, musela vás prý mít maminka na provázku, jak jste se bála. Letos jste se stala mistryní Evropy do 23 let. Bojíte se ještě někdy?

Mám z vody respekt. To musíte mít vždycky, jinak se vám s největší pravděpodobností něco stane. Strach byste mít neměl, když jste profesionální kajakář nebo kanoista. Respekt ale ano, voda je živel a nedokážete ji plně ovládat.

Kolikrát za trénink se převrhnete loď a spadnete do vody?

Skoro nikdy, a jestli ano, tak jednou za půl roku. Kdybych ale sedla do singlkánoe, tak je to každou chvíli. I těžkou situaci většinou zvládnu vybrat, převrátím se třeba jen napůl. Na druhou stranu s tím souvisí riziko zranění. Když už se převracím, snažím se to instinktem zachránit, ale mnohdy by bylo lepší se o nic nepokoušet, neprat se s vodou a spadnout do ní. Takhle se mohu jednoduše zranit, protože tlak na tělo je v těchto chvílích velký.

Kolik dní v roce strávíte na vodě?

Trénuji dvakrát až třikrát denně (záleží na ročním období), šestkrát týdně, tak si to vypočítejte (smích). Jediné volno od vody mám teď v říjnu, ale budu muset chodit běhat a cvičit, abych se udržela v kondici.

Baví vás i jiné vodní sporty? Jdete si ve volnu třeba zaplavat nebo zajezdit na paddleboardu?

Ani ne, třeba plavání není úplně mojí silnou stránkou. V zimě v bazénu trpím. Raději než vodní sporty mám ty zimní, ráda jezdím na běžkách nebo lyžuju.

Kdysi jste absolvovala část zimní přípravy na Novém Zélandu a v Austrálii. Znamená to, že v zimě musíte být na vodě, že suchá příprava nestačí?

Na Zélandu jsem byla naposledy tak před deseti lety, v Austrálii v roce 2020, kdy vypukl covid-19. Od té doby ne. Vloni jsme trénovali převážně v Praze, chvíli ve Spojených arabských emirátech. V zimě chodíme do posilovny, běhat, na běžky, plaveme, ale i na vodě jsme často. Trénujeme vytrvalost, nabíráme objemy. V sezoně se už věnujeme spíš dynamice.

Jaká je na divoké vodě mezi závodníky rivalita? Z televizních přenosů se někdy zdá, že si navzájem celkem přejete, tak jako třeba snowboardisté.

U nás to funguje tak, že i když jste absolutně nejlepší, tak to neznamená, že vyhrajete. Během vaší jízdy se může stát cokoliv, takže pořád vítězí někdo jiný, mění se to, což je moc hezké. Ale k vaší otázce. Já se nestresuji tím, co nemůžu ovlivnit. Když jiná závodnice jede dobře, neříkám si, že je to pro mě špatné, a spíš obdivuji, co na trati předvádí. Přeju jí to.

Narodila jste se ve Strakonicích, 18 let jste bydlela v Sušici. Je Otava vaší nejmilejší řekou?

Naučila jsem se na ní úplně nejvíc. Byla jsem na ní od svých začátků do nějakých 18 let. Je to řeka, na niž se vždycky ráda vracím.

Sjela jste někdy nějakou řeku jako klasický vodák? Na kánoi, věci v sudu, spaní pod širákem…

Kdybych na to měla čas, strašně ráda bych s kamarády či rodinou na řeku vyrazila. Přes léto jsem ovšem doma asi týden a půl, když ty dny sečtu. Přijedu, vyperu si věci, když uschnou, tak je naházím do kufru a zase mizím na závody. Naposledy jsem takhle jela řeku někdy v patnácti letech na vodáckém kurzu.

Co pro vás voda znamená?

Voda je život, komplexní věc. Příroda, živel, pohoda, klid, ale i práce a dřina, vše v jednom. Když si sednu do lodě a mám trénink, nedělám to proto, že musím, ale protože chci. Samozřejmě občas musíte zatnout zuby a přetrpět to, ale ten pocit po odmakaném tréninku za to stojí.

Zajímá vás voda i jinak než jako divoká řeka? Třeba že je mnohdy znečištěná, že je třeba ji chránit, že je sucho a je jí v krajině méně než dřív.

Znečištění si všímám dost, zvlášť v Praze na Vltavě je to často pestré. Když se jdu rozjezdit a ve vodě plavou plasty, štve mě to. Třeba ve Slovinsku by se to nestalo, tam PET lahev plavat nevidíte. V Troji je cítit velmi intenzivně, že řeka různě voní nebo smrdí. Je ale krásně vidět, jak my Češi jsme na zdejší kvalitu vody zvyklí. Když přijedeme třeba do Českých Budějovic a nalokáme se vody z Vltavy, na 99 procent se nám nic nestane. Stane-li se tohle zahraničním závodníkům, tři dny zvrací a mají průjem.

Tenhle rozhovor vychází na webu Ecoista, který se věnuje udržitelnosti. Jak tomuto dnes hodně používanému termínu rozumíte vy?

Vnímám změny, které se lidé snaží dělat, ať už je to třídění a recyklace odpadů, nebo zero waste. Samozřejmě nelze zvládat všechno, ale i omezování řady věcí životnímu prostředí pomůže.

Text: Tomáš Wehle
Foto: Jakub Pláteník / Sport Invest