Jako malý chtěl být strojvůdcem nebo zvěrolékařem, ale osud to chtěl jinak, a tak se Karel Tachecí stal ekozemědělcem. Když byl jeho rodině začátkem devadesátých let v restituci vrácen statek a pole v Budyni nad Ohří, skočil do ekofarmaření rovnýma nohama, jen krátce po maturitě na gymnáziu. Dnes pěstuje v biokvalitě pšenici, ječmen, život i oves, zeleninu i hořčici. Obdělává 80 ha půdy a stará se o ni tak, jak to naši předci dělávali po celá staletí.

Biocertifikát, čili ochrannou známku ekologického zemědělství — zelený půlměsíček s bílými pruhy — jsi poprvé získal v r. 1998. Co všechno to obnáší? 

Pravidelná kontrola je jednou za rok. Jak vypadá? Na farmu přijede pracovník některé ze tří kontrolních organizací, které u nás fungují nezávisle na Ministerstvu zemědělství ČR, a nejprve zkontroluje účetnictví a faktury. Když se mu něco nezdá, zeptá se, proč jsem koupil to či ono, na co to používám, zjišťuje, co jsem komu prodal, jestli mám nějaké výjimky na použití nemořených konvenčních osiv atd. Prostě úředničina. Pak je třeba předložit mapy všech polí, která obdělávám, a na většinu z nich se jedeme i podívat. Na místě se zkontroluje porost, jestli tam není třeba spálený plevel od chemického postřiku, a poté jedeme ještě do skladu obilí, kde se nabere např. stěr z podlahy, který by prokázal jakoukoliv kontaminaci chemikálií. Kontrolor si také vyžádá vzorek z předešlé úrody, jenž pak putuje do laboratoře. Je to přísná kontrola, kterou si ekozemědělci musejí sami zaplatit, takže když někdo říká, že biocertifikát nic neznamená, nic o tom neví. Té známce se určitě věřit dá.

Co všechno pěstuješ a o kolik jsou nižší výnosy, když se při pěstování nepoužívají průmyslová hnojiva, syntetické pesticitdy, herbicidy, růstové regulátory a geneticky modifikované organismy?

Výnos je zhruba poloviční. Zatímco konvenční zemědělec získá z hektaru půdy asi 60 metráků obilí, bez chemie se z hektaru sklidí zhruba polovina. Dodávám ho do Pro-Bio ve Starém Městě pod Sněžníkem do mlýna. Další obilí prodávám do Českého středohoří chovatelům dojných krav a koz. Pro permaseminka.cz zase připravuji ekologické osivo — kukuřice, fazolí, dýně, nebo sadbu česneku. 

Zeleninu pěstuju pro vlastní potřebu a také u nás funguje podej ze dvora. Pro biobedýnky, které jsem dříve vozil do Prahy, hledám nové odbytiště. Spotřebitelé o bioprodukty zájem mají, jenže překupníci si na ně dávají vysokou marži. Naše zeleninová zahrada letos nabízí brambory, mrkev, petržel, cibuli, česnek, cukety, okurky, kopr, červený hrách a také hořčici. Vloni nám hořčici sežraly černé housenky a s tím se nedalo dělat vůbec nic. 

V ekologickém zemědělství je potřeba průběžně snižovat zásobu plevelných semínek v půdě, což se většinou dělá tím, že se používá tzv. zelené hnojení — plevel se nechá vykvést co nejvýše, a pak se půda otočí orbou či kypřením. Jako hnojivo na zeleninu používáme jenom koňský hnůj a plejeme ji ručně. Ve spolupráci s Vysokou školou zemědělskou v Praze jsme na naší farmě také experimentálně pěstovali biomák. 

Co tě přimělo k tomu stát se ekofarmářem a jaké benefity má ekozemědělství pro naše zdraví a pro přírodu?

Když jsme v restitucích získali statek, pole, pár krav a starých strojů, odjel jsem na zkušenou na biofarmy v Lucembursku a ve Švýcarsku, kde jsem několik měsíců pracoval jako brigádník. Když jsem se vrátil, řekl jsem otci, že na polích budu pokračovat pouze bez chemikálií, jinak to pro mě nemá smysl. A tak se také stalo. Ekologické zemědělství má význam v tom, že nesoupeří s přírodou, ale snaží se o pokojné soužití s ostatními rostlinami i hmyzem. Výnosy jsou nižší, ale zdravá půda se zachováním půdního života a také zdraví nás samotných stojí za to.

Jaké je know-how ekofarmáře?

Farmaření bez chemie vyžaduje dodržování pestrých osevních postupů. Střídání plodin přispívá k úrodnosti půdy a k udržení původců rostlinných chorob na úrovni, kdy neškodí co nejméně. Pod obilí se využívají tzv. podsevy, např. vojtěškou nebo nachovým jetelem. Součástí polí jsou také remízky, kde přežívá fauna regulující přemnožené škůdce. 

Pole mám na lehkých písčitých půdách, ale také na těžkých, jílovitých. Na podmáčených plochách, které by jako pole neobstály, jsou trvalé louky, jedna naše louka se dokonce nachází v přírodní rezervaci. Pro seno z luk si ke mně v zimě jezdí chovatelé koní.

Dostáváš nějaké dotace?

Dotace dostávám jako každý zemědělec podle výměry obdělávané půdy a musí se o ně žádat každý rok. Kromě toho tu je ještě možnost speciální ekologické dotace, která se uděluje na pět let, ale protože ekofarmářům hodně svazuje ruce, vzdal jsem se jí. Farmář nebo agronom ví určitě lépe, co je na kterém poli potřeba, než úředník, který o tom rozhoduje od stolu. 

Dá se říct, že tě ekofarmaření baví? 

I když je to dřina, dělám to rád, protože ve spojení s přírodou zažívám klid a pohodu. Z obilí, které vypěstuju, si peču vlastní chléb, a když někdy nestíhám a koupím si pro změnu chléb v obchodě, rychle si čas zase udělám, na mlýnku umelu zrní a upeču si svůj chléb z kvásku, protože je v porovnání s průmyslovými výrobky chutnější. S chutí vlastní zeleniny i brambor je to stejné.

Máš dostatek pomocníků?

Brigádníci přicházejí hlavně v létě, ale těžkou práci lidé obecně nevyhledávají. Hlavně v létě o žních se opravdu nezastavíme. Kombajn si pronajímám, valníky pak odvážejí obilí do skladu, a přitom je hodně práce s lopatou. Musí se pracovat, i když se člověku třeba nechce, nebo by chtěl jet na výlet, a to i v neděli. Průběžně u nás na farmě objevují i tzv. woofeři — dobrovolníci z celé Evropy, kteří na ekologických farmách pomáhají za stravu, nocleh a jídlo. Také k nám chodí exkurze ze zemědělských škol. Sám jsem se ale všechno učil za pochodu. 

Foto: Karel Tachecí