Způsob, jak se narodíme a jak se jako společnost chováme k ženám, později ovlivňuje, jak se chováme k životnímu prostředí. Člověk, který se narodil do klidného prostředí plného laskavosti, pravděpodobně nebude drancovat přírodu a týrat zvířata. I proto si Lilia Khousnoutdinova myslí, že na porodu, ale třeba i na sexuální výchově, záleží.

Podnikatelka, filantropka, matka (její manžel je matematik a investor Karel Janeček) je hodně aktivní v sociální sféře, vede mnoho aktivit na podporu žen. Podporuje i environmentální sféru, vrací například do přírody staré odrůdy nebo včely.   

Nedávno jste se vrátila z Bhútánu, založila jste dokonce Spolek přátel Bhútánu, organizujete tam výpravy. Proč právě Bhútán?

Do Bhútánu jsem poprvé přiletěla těsně poté, co jsem dostudovala Oxford, na pozvání spolužáka, který odtud pochází. Vyprávěl mi o tom místě velice krásné a inspirující příběhy. Když jsem v Bhútánu přistála, zjistila jsem, že nepřeháněl. Skutečně se jedná o nádhernou zemi s divokou, čistou přírodou, nádhernou architekturou, starými chrámy, rituály a živou tradicí řemesel.

Bhútánci jsou velmi zruční. I proto látky tkané místními lidmi sloužily jako jeden z podkladů založení mé firmy Ecstatic, kde jsme šili moderní evropské oděvy, ale z takto neobvyklých materiálů s příběhem. Bhútán je unikátní v tom, jak moc se pyšní ochranou životního prostředí, rozmanitostí flory a fauny, přenádhernými výhledy a určitou čistotou. Nechci to malovat narůžovo, samozřejmě jsou tam také problémy, ale myslím, že se v jistém smyslu dokázali Bhútánci poučit z některých chyb rychle industrializujících se zemí. A jak říkal IV.

Král Bhútánu, Jigme Singye Wangchuck – nejde jen o HDP, ale hlavně o hrubé domácí štěstí. Myslel tím určitou komplexnější formu měření rozvoje a blahobytu nežli pouze ekonomické indikátory. Ostatně to je směr, kterým se pomalu ale jistě od 70. let vydává i naše evropská, západní akademická sféra. 

Myslíte si, že kdybychom v Evropě přistupovali ke štěstí stejně jako v Bhútánu, tedy že wellbeing, nikoli výroba a obrat, by se stalo naším měřítkem úspěchu, pomohlo by to udržitelnosti? 

Ukazatele v Bhútánu nejsou jednostranné, ve smyslu, že by zcela vynechávaly ekonomické indikátory, spíše jsou jen jednou z domén. Dále bhútánská metrika zvažuje úplně jiné parametry, například psychologické faktory, komunitu, ekologii, důvěru lidí v nestrannost státních institucí a tak dále. Tedy jedná se o mnohem komplexnější sérii ukazatelů. Nikdo neříká, že by na ekonomických faktorech nezáleželo, ale spíše že pouze peníze štěstí nepřináší a že je potřeba se na štěstí dívat více zeširoka. Myslím si nejen, že by nám to prospělo, ale že na Západě to čím dál více také děláme.

Ostatně už v pracích světoznámého ekonoma Amartya Sena vidíme tyto myšlenky, které napsal již před padesáti lety. Human Development Index OSN (Index lidského rozvoje je statistika, kterou každoročně vydává Organizace spojených národů, pozn. red.), studie Gallup a další čím dál více používají tyto komplexnější systémy hodnocení lidského štěstí, neboli spíše blahobytu. Takže si to všichni uvědomujeme. Samozřejmě, pokud je člověk úplně chudý, i samostatně peníze mohou pomoci k většímu pocitu štěstí.

Když najednou může zaplatit dětem školu a koupit jídlo, určitě to ke štěstí přispěje. Pak ale v určitém bodě – a to vidíme jak v individuální křivce, tak v křivce celostátní –  začíná takzvaná plato fáze, tedy že víc peněz nepřináší víc štěstí. Ve chvíli, kdy jsou základní potřeby uspokojeny, jsou potřeba další indikátory, abychom pochopili, co vlastně lidem přináší štěstí a jak blahobyt v jeho rozmanitých aspektech skutečně definovat. 

Ekonom Tomáš Sedláček říká, že růst bychom měli nikoli materiálně, ale na duchu. Že pokud chceme udržet emise pod kontrolou, měli bychom se zaměřovat na nemateriální rozvoj, třeba na vzdělávání, umění, know-how atd. Ztotožňujete se s tím? 

Je to v rovnováze. Tomáš Sedláček byl naším oblíbeným spíkrem v rámci nadačního fondu Šťastné Česko, kde jsme s agenturou STEM pět let za sebou štěstí neboli wellbeing tady v Čechách měřili dle upravené verze původních bhútánských metrik. Převážně s Tomášem Sedláčkem souhlasím, nicméně je to o vyvažování. Ne že bychom mohli materiální indikátory vynechat úplně, ale spíše jde o to dát jim správný poměr váhy v celé té síti různých vlivů.

Vzdělání a kultura dle průzkumů, které pro nás dělala agentura STEM, vycházely jako nesmírně důležité pro lidskou spokojenost, neboli štěstí. Zároveň jsou důležité i věci jako vztahy, schopnost navazovat blízké vztahy, udržovat blízké přátelské a partnerské vztahy. To je klíčové. Já osobně bych se v Česku přimlouvala za mnohem lepší vzdělání například v oblasti komunikace, deeskalace konfliktů, kvalitnější sexuální výchovy pro dospělé a primárně pro dospívající. Tady si myslím, že nám chybí gramotnost a způsobuje to mnoho často zbytečného neštěstí. Takže ano, naše pozornost by se měla posouvat z části i na tyto nemateriální otázky, pokud chceme být šťastnější, ale i odolnější a zdravější společnost. Samozřejmě udržitelnost je velice důležitou doménou jak v Bhútánu, tak i v jiných metrikách, které se dívají na rozvoj a wellbeing komplexně.

Důležitý už je jen samotný fakt, že ekologii, respektive parametry jako zachování čistoty, rozmanitosti a funkčnosti životního prostředí, zařadíme do metriky měření štěstí.  

Ve svých filantropických aktivitách se hodně zaměřujete na ženy. Myslíte si, že pokud budou mít ženy silnější postavení ve společnosti, může to nějak prospět udržitelnosti? 

Byla bych opatrná v tom, že přítomnost žen sama o sobě něco radikálně změní. Spíše si myslím, že jde o určité uznání toho, co jsme tradičně považovali za „ženské kvality“. Říkám to ale v uvozovkách, protože tyto kvality mohou projevovat i muži. Primárně tím mám na mysli věci jako pečující povolání, péče o děti, domácí práce, prostě veškerou práci, která tradičně ležela na ženských ramenou. Ve chvíli, kdy jim dáme relevanci, kdy pomyslně dáme do středu pozornosti rodinu, děti a péči, tak věřím, že jsme schopni se posunout v hodnotách i ve způsobu chování se k životnímu prostředí. 

Oslovují mě nicméně ekofeministické přístupy. Zakládají na tom, že způsob, jakým zacházíme s ženským tělem a s jeho plodností – a tím myslím i negativní jevy jako zneužití a násilí, které společnost do velké míry toleruje, normalizuje a donedávna tato tolerance měla úplně nepochopitelné rozměry – je úzce spojen s tím, jakého násilí, drancování a vykořisťování se dopouštíme na zvířatech a také na plodnosti ve smyslu zemědělské půdy a divoké přírody. Jinými slovy – to, jak se chováme k ženám, úcta, kterou projevujeme k ženskému tělu a také k pečujícím povoláním, plodnosti, reprodukci, reprodukčním právům a tak dále – souvisí s tím, jak se chováme k životnímu prostředí. 

Ve svých aktivitách se hodně zaměřujete na okamžik zrození, na porod. Může porod ovlivnit přístup člověka k přírodě?

Použila bych větu Jeannine Parvati Baker (americká aktivistka proti obřízce a autorka knih o přirozeném porodu – pozn. red.), že pokud chceme mír na zemi, musíme začít klidným a laskavým porodem. Tuhle větu používá i má učitelka Ibu Robin Lim, porodní asistentka z Indonésie. Vybudovala síť zařízení, kde nejen že ženy mohou přivést děti na svět zdarma a s odbornou pomocí, což v Indonésii ještě donedávna vůbec nebylo garantováno, ale zároveň v laskavosti. V dnešní době máme kvantum výzkumů, které poukazují na souvislost způsobu porodu a zdravotních dopadů, i na dopady prožitku porodu jednak na ženu, ale i na dítě.

Co z těchto výzkumů vyplývá? 

Můžeme tvrdit, že pokud chceme mít zdravé a funkční další generace, které se k sobě budou chovat laskavě, musíme se zaměřit na to, abychom jim umožnili narodit se nejen s odbornou pomocí, ale také s respektem a v laskavosti. Aby z toho matka ani dítě neměly traumatizující, ale posilující zážitek. Ve chvíli, kdy naše schopnost empatie je naší porodní a poporodní zkušeností podporována, vyživována a hýčkána, máme jako lidi mnohem větší kapacitu cítit a soucítit nejen s dalšími lidskými bytostmi, ale se vším, co je kolem nás. Tudíž nám bude více záležet i na ekologii a na zdraví celého systému. K životnímu prostředí se chováme podle toho, jak jsme byli nejen vychovaní, ale i narození. 

Velké téma na půdě Evropského parlamentu i Rady EU jsou teď genetické modifikace plodin. Zřejmě se brzy uvolní pravidla pro takzvané NGT plodiny, tedy plodiny s lidmi upravenou DNA, které by mohly být odolnější proti klimatické změně. Co si o tom myslíte? 

Genetické úpravy rostlin i zvířat aktuálně řeším v rámci mého studia bioetiky a zdravotnického práva. Je to téma extrémně zajímavé, ovšem v zásadě je to minové pole – na jednu stranu je tu příslib vývoje odolnějších odrůd, nicméně vždy to obnáší rizika. Ve chvíli, kdy ztrácíme diverzitu, zákonitě budeme ztrácet i odolnost. Rozsáhlé a komplexní dlouhodobé dopady těchto intervencí jednoznačně předvídat nejde. A právě pestrost a diverzita ekosystému je jeden ze základních faktorů, který umožňuje úspěšně se adaptovat na nečekaný vývoj.

Nedávno jsem o tom psala článek do časopisu Heroine – o tom, když převládá touha po kontrole a jde o jakési hraní si na Boha. Jsou věci, které ve své komplexitě nedokážeme plně domyslet. Je dobré být opatrný a spíše konzervativní, když už zasahujeme do samotného jádra materie. Nicméně rozumím i tomu, že genetické modifikace dávají lákavé přísliby a zároveň jsou podkladem pro velmi výdělečné projekty. Klíčová bude regulace, kdo bude mít právo na jaký typ patentu, zda to nepřeválcují ekonomické lobby. Ostatně to vidíme dnes i v jiných odvětvích.  

Nadační fond Propolis, který jste zakládala, kromě ženských projektů podporuje i ekologické. Jaké například?  

Ano, podporujeme například stanice pro volně žijící živočichy, projekty související s ekologickým zemědělstvím nebo takzvaný rewildering, tedy oživování divoké přírody. Zároveň nás zajímají i projekty jako terapie mezi stromy Adama Táborského, kde se propojuje blahodárný vliv přírody na člověka. Podporujeme též včely a výrobu medu.  

Jaký máte vztah k jedení masa? 

Jsem odmalička vegetariánka, ale spíše pescetariánka, tedy jím ryby a některé mořské plody. 

Které mořské plody naopak nejíte? 

Zásadně nejím chobotnice, protože je považuji za velice inteligentní. Je to stejné, jako si nedovedu třeba představit, že jím delfína. Maso mě ale nikdy nelákalo, a to už od dětství. Později se přidaly etické úvahy o tom, co vlastně znamená výroba masa v naší společnosti, a necítím důvod, proč bych maso měla nebo chtěla jíst. 

Která z ekologických témat vás osobně nejvíc pálí, o čem přemýšlíte, co vám nedá spát? 

Některá z potenciálních „řešení“ klimatických změn. Například geoinženýring považuji za velmi nebezpečný. Stejně jako u zmíněných genetických modifikací je tohle hraní si na Boha v rozsahu, který člověk absolutně nedokáže předvídat ani kontrolovat. Je otázka, jestli náhodou takováto rádoby řešení nebudou ještě větší problém než změna klimatu jako taková. Samozřejmě trápí mě také znečištění vody, půdy, vzduchu…. a také mikroplasty, které souvisí se vším. Vědci na Ostravské univerzitě nedávno zjistili, že mikroplasty jsou i v plodové vodě. Je to problém, který ještě nedostal takovou mediální pozornost, jakou si zaslouží, přitom je to možná nejpalčivější otázka budoucnosti. 

Co vy osobně děláte pro ekologii ve vašem běžném životě? 

Samozřejmě třídíme odpad, ale snažíme se hlavně kupovat potraviny ze zdrojů, které nepoužívají chemii, růstové hormony, nadměrné množství antibiotik, které nedrancují půdu. Snažíme se nosit a doma používat jen přírodní materiály, o tom se také dost nemluví. Jedním z hlavních zdrojů mikroplastů jsou totiž syntetické látky. Syntetika je všude a vlastně už ani cena nezaručuje kvalitu. Často najdeme extrémně drahé modely z materiálů, které bych nenosila ani zadarmo. Dbáme na to, abychom doma měli kámen, dřevo, abychom oblékali len, vlnu a aby se do naší domácnosti syntetické látky dostávali minimálně.

Samozřejmě domácí drogerii volíme pečlivě a všechno nahrazujeme přírodní, jednoduchou látkou. Používám například esenciální oleje místo voňavek a velmi čisté krémy bez přídavků. Také filtrujeme vodu rovnou na stoupačce doma, byť máme v Česku – a díky za to – pitnou vodu velmi dobrou. 

Jak Karel Janeček vnímá ekologii a ochranu přírody? Bavíte se o tom? 

Karel citlivě vnímá environmentální rizika, například kvalitu vody a problematiku mikroplastů, a tyto otázky spolu řešíme. Intenzivně jsme se spolu nedávno zabývali tím, že u nás na mlýně byla extrémně kontaminovaná půda i voda. Také elektroauta nejspíš časem budou, ale nemám ve zvyku měnit věci zbytečně často – nejdřív budou muset dosloužit ta stávající. Nicméně například když jsme s Olgou Lounovou jely před dvěma lety terénní klasickou rally EASCR v Keni, bylo rozhodující právě to, že šlo o první velký závod v motorsportu, který otevřeně a ve velkém řešil svou environmentální stopu.

Více než s Karlem řeším udržitelnost s dětmi, které se snažím vychovávat ve velké lásce a úctě k přírodě a jejím cyklům. Ostatně děti si samy vybírají různé organizace na ochranu zvířat, které svým jménem podporují. Zdá se, že právě to je ten nejlepší vánoční dárek, který jim mohu dát.

Lilia Khousnoutdinova
* 1988 za Uralem v tatarské rodině 

Vystudovala politologii a moderní historii na Oxfordské univerzitě a poté obor Gender, globalizace a rozvoj na London School of Economics. Aktuálně studuje bioetiku a zdravotnické právo na Manchester University. 

Od roku 2015 je členkou týmu Nadace Šťastné Česko a v roce 2016 iniciovala vznik Spolku přátel Bhútánu v České republice.

Založila Nadační fond Propolis na podporu ženských, charitativních a osvětových iniciativ. Je součástí předsednictva Českého Helsinského výboru a členka správní rady Nadačního Fondu Pomoci, který byl zařazen mezi nejvýkonnější neziskové organizace v ČR.  Její nový projekt Na porodu záleží šíří osvětu o nejnovějších možnostech v porodnictví.

Foto: Lilia Khousnoutdinova