Shodou několika náhod jsem byla u toho, když jeden z nejvlivnějších “ekoteroristů” začátkem milénia spiklenecky telefonoval kolegovi. Šlo o mezinárodní hovor Londýn – Rio de Janeiro v době, kdy neexistoval WhatsApp a dvacetiminutový hovor stál jen o trochu míň než let Concordem. Teddy Goldsmith byl eko-filozof, humanista, kultivovaný a mírný člověk. Ale v onom rozhovoru zněl úskočně, skoro zákeřně, a rozhodně spiklenecky.

Přišla jsem s ním udělat rozhovor, začali jsme v jeho kanceláři a pokračovali v jeho krásném viktoriánském domě v Richmondu. Nabídl mi, ať si uříznu z kola parmazánu, který manželka přivezla z jejich chalupy v Toskánsku. Nabídl mi taky svou knihovnu o deseti tisíci svazcích: “U nás kromě mě nikdo nečte…” A přesto, že jsme se rychle zpřátelili, hlodala ve mě otázka: Člověče, kdo ale vlastně jsi?

Teprve s odstupem čtvrtstoletí chápu, že globálně vlivný ekolog se tehdy musel chovat jako člen ilegální odbojové organizace.

Materiální zvrhlost, opojení levnými (okamžitě dostupnými) penězi v té době v Británii a ve Spojených Státech diktovaly náladu společnosti. Tony Blairovi tleskali, že otevřel náruč milionům práce i přídavkůchtivým Východoevropanů. Když ale v parku jogoval v karmínové mikině, VŠECHNY noviny na něj na první stránce útočily: Karmín? Vážně? Ten byl in minulou sezónu!!!

V této atmosféře byl přírodou zaujatý princ Charles kašpárek, který mluví se stromy. A mluvit o udržitelnosti znamenalo spáchat společenskou a profesní sebevraždu.

Pomalé probouzení

Teprve krize roku 2008, o které většina lidí dosud netuší, jak blizounko nás přivedla k propasti moderní společnosti, zavřela kohoutek levných, kdykoliv dostupných peněz. Západ musel přestat žít vesele na dluh, a poprvé se musel začít trápit následky své bezuzdné spotřeby.

Když se pár let let později objevila autistická švédská školačka Greta, rodiče západoevropských středostavovských rodin pojal užaslý obdiv. Takový člověk se vyklubal z generace jejich dětí? 

Rychlé usínání

Greta byla vskutku superstar, ale dnes už zase nikoho nezajímá.  

Jsme v situaci, kdy optimismus z Pařížské konference je v nenávratnu, šanci udržet zvyšování teplot na přijatelné úrovni jsme promarnili.

Rozhodli jsme se další čtvrt století pokračovat a zvyšovat svou závislost na ropě. Svět prý potřebuje reagovat na zvýšenou potřebu energie, kterou si vyžaduje umělá inteligence a naše rostoucí životní nároky.

Potřebujeme bílé spotřební zboží, potřebujeme klimatizaci, to neříkám já, ale oficiální stanovisko současné americké administrativy, jejíž zástupci se ani neunavovali dorazit na jednání COP v Brazílii.

Jediná šance je, že maximum energetické potřeby dokážeme co nejrychleji pokrýt zdroji čisté energie. Jinak?

A vražedné vedro

Jinak to bude vypadat jako ve Washingtonu DC v létě 2006. Teploty se nečekaně vyšplhaly do rekordních výšek. Média přinesla informaci, že vzduch v ulicích je tak horký, že jeho několikaminutové vdechování může způsobit nezvratné poškození plic. Jak v průběhu dne stoupala rtuť na teploměru, všichni jsme zoufale roztáčeli klimatizaci. Odpoledne to síť neudržela a celé město bylo bez energie. Teplota uvnitř vilky v předměstské čtvrti Chevy Chase začala rychle stoupat. V osmém měsíci těhotenství, začala jsem jsem mít problémy s dýcháním.

Slezla jsem do garáže, která byla plná křápů, ale ze všech prostor nejchladnější; zvažovala jsem své možnosti. Odvézt se do nemocnice nebo na jedno z míst, kde prý ještě běžely generátory, a tudíž bylo snesitelné klima, by znamenalo jít několik minut k autu a riskovat “spálené” plíce. Byla jsem sama a pokud by se mi před domem udělalo zle, nikdo by mi nepomohl. Kdysi jsem se vydala do Valley of Death, abych zažila smrtící teploty.

To bylo dobrodružství. V garáži ve Washingtonu jsem nezažila dobrodružství, ale hrůzu. Přestane první dýchat syn uvnitř mě nebo já? Nedovedu popsat pocit, když se domem ozval vibrující zvuk, a po mnoha nekonečných hodinách klimatizace naskočila.

Vydržela bych, kdyby se nad naším domem tehdy neklenul deštník v podobě stoletého dubu?

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GPT4o)