Herec pražského Studia Ypsilon a také režisér a autor Divadla Na Jezerce Petr Vacek alias Tomáš Jordán ze seriálu Ulice je znám svým silným ekologickým cítěním. Studoval přírodovědné gymnázium, a i když nakonec převážila láska k divadlu, láska k přírodě ho neopustila.

O ekologii se zajímáte od devadesátých let a tehdy jsme si mysleli, že za třicet let už budeme úplně někde jinde…

O ochranu životního prostředí jsem se zajímal už na gymnáziu a léta jsem odebíral časopis ABC mladých přírodovědců, kde byla spousta zajímavých informací. Mimo jiné jsem se zde také poprvé dozvěděl o organizaci Greenpeace, v jejíž radě jsem pak zasedal několik let. Pak se přidal i další skvělý časopis Nika. Málokdo si dnes uvědomuje, jak téma ochrany životního prostředí souviselo i se změnou režimu v roce 1989, protože první demonstrace byly před listopadem v severních Čechách, kde lidé už nemohli dýchat. To byl skutečný počátek sametové revoluce.

Po roce 1989 byla ekologie populární téma, ale postupně se „ropáci“ naučili ovlivňovat veřejné mínění a dnes se velká část národa dívá na ekologické neziskovky s despektem. Dnes je to hodně polarizované, ale např. ve své branži zejména u mladých hereček pozoruju, že je ochrana přírody zajímá a aktivně se o ni zasazují. 

Také je zajímavé, jak se změnila témata, která se v ochraně přírody řešila před lety a která se řeší dnes…

Zatímco před lety jsme více řešili jadernou energetiku, Šumavu a geneticky modifikované potraviny a rostliny, dnes je to hlavně globální oteplování. První dokument, kde se mluvilo o globálním oteplování jsem přitom pro Greenpeace přeložil a namluvil už v devadesátkách.

Pro lidi je to uchopitelné téma, protože to vidí — letošní březen byl například nejteplejší v celé historii měření. Sám jsem např. donedávna netušil, že zdrojem CO2 se dnes stává i orná půda, protože když v ní chybí organická hmota, např. hnůj, půdní bakterie konzumují uhlík z půdy, a tím pádem ho uvolňují. 

Jste známý tím, že důsledně zachytáváte dešťovou vodu na zalévání a záchod splachujete vodou ze sprchování…

Sprchuju se nad kýblem a vodou z něj, což je tzv. šedivá odpadní voda, pak splachujeme. A klidně s pomocí kýblů vybírám i vodu z vany po koupání. Další vodu na splachování nosím ze sklepa, kde máme jakoby studánku s vodou vysráženou z kondenzačního plynového kotle, a pak ještě splachujeme vodou ze zásobníku na solární ohřev teplé vody na střeše, která při velké teplotě zvyšuje svůj objem a musí odtékat bezpečnostním ventilem.

Dům jsme nedávno kompletně zateplili v rámci programu Zelná úsporám, takže jsme vyměnili okna, udělali izolaci zdí i střechy spolu s rekuperací vzduchu, a dosáhli jsme tak 60% úspory na vytápění, což je skvělé. Na střeše máme také solární panely, které vyrábějí elektřinu, a když se právě nespotřebovává, ukládá se do baterek. A všechno běží úplně samo. (A pak mi Petr v telefonu ukazuje aplikaci, která mu hlásí, jak jsou momentálně nabité baterky ze solárů, jaká je v domě právě spotřeba energie a kolik se jí za den už vyrobilo — pozn. aut.)

Třídění odpadu je už dnes samozřejmostí, ale vám se daří odpad také minimalizovat…

Je to i finančně výhodné, protože u nás si můžu zvolit, jak často mi budou vyvážet popelnici, a podle toho za to pak platím. U domu máme 80 litrovou popelnici, kterou nám vyvážejí jednou za 14 dní, ale většinou ji jako čtyřčlenná rodina ani nenaplníme. Vytřídit se dá skoro všechno a svoz tříděného odpadu je zdarma. Jenže když zjistíte, jak se s tříděným odpadem nakládá dál a že se z plastového odpadu recyklují jenom PET lahve, už to tak radostné není. Zbytek skončí stejně ve spalovnách nebo na skládkách.

Proto je lépe odpad ani neprodukovat. Z tohoto důvodu používám k osobní hygieně tzv. tuhé šampony, na mytí rukou tuhá mýdla apod., protože po nich nezůstávají plastové obaly. A mojí největší vášní z poslední doby je výroba vlastních ekologických pracích prostředků. Praní je proto u nás doma výlučně moje záležitost.

Jak se vyrábí prací gel?

Je to jednoduché. Vezmete prací sodu a vločkové mýdlo, 250 g mýdla rozmixujete v horké vodě, nejprve v jednom litru, pak doplníte na šest litrů vody, čímž získáte tekuté mýdlo, a do toho dáte prací sodu. Ta je buď prášková, která je mnohem účinnější, ale občas na prádle zanechává povlak, takže bílé prádlo postupně zešedne. Proto je třeba při výrobě pracího gelu na bílé prádlo použít krystalickou sodu na praní, ale musíte ji použít víc — ne 100 g jako u té práškové, ale 250 g. Pak prádlo zůstane krásně bílé. Někdy peru jen na 30 °C a   často volím volím tzv. ekoprogram, kdy pračka sice pere déle, ale zase méně hřeje. Z hlediska úspory energie to je tak v pořádku, protože mnohem více energie se spotřebuje na ohřev vody než na to, že se v pračce točí vrtule.

Prací gel dávám při praní přímo do bubnu a do přihrádky na aviváž dávám také svoji vlastní vůni. Bílý ocet, který není dobarvený potravinářským barvivem, smíchám s jedlou sodou, a ještě do toho kápnu esenciální olej, nejčastěji z levandule. Když pak prádlo sušíme na sluníčku, nádherně voní. Je to dobré i z toho důvodu, že když perete s pomocí mýdla, pračka by se časem zanesla, ale octovou aviváží ji zároveň pročistíte. A čím doma uklízíme? Buď v drogerii kupuju hotové ekologické přípravky nebo použijeme vlastní jar na nádobí. Při jeho výrobě je to podobné jako u pracího gelu, zase to je soda a vločkové mýdlo, jenom v jiném poměru, aby to bylo více tekuté. A ještě to vždy rozmixuju.

A vaše vůbec největší vychytávka?

Tou nejnovější je určitě solární gril. Viděla jste někdy, jak se ohřívá voda na střeše v tzv. solárních trubicích? Je to podobné a do téhle solární trubice odráží teplo parabolické zrcadlo. Výkon je různý podle toho, jak svítí slunce, ale dosáhne se i teploty 250 °C. Některé modely jsou kombinované s pohonem na elektřinu. Když hodně svítí slunce, tousty jsou hotové během chvilky, grilování syrového masa trvá pochopitelně déle.

Co se ale týče spotřeby masa, snažím se ji co nejvíce snížit, mimo jiné také proto, že živočišná výroba je energeticky velmi náročná. A když už maso, tak je určitě lepší z biochovu. Cena je někde jinde, ale když si to koupíte jednou za měsíc, jsou to dobře vynaložené peníze. Můj tchán má v Orlických horách hospodářství a vzpomínám si, jak jsme od něj jednou dostali domácí kuře. Koupil jsem k němu ještě jedno a dal je vedle sebe. Viděl jsem jedno malé ptáče se žlutou kůží a vedle něj druhé kuře ze supermarketu připomínající velkou růžovou bublinu — rozdíl byl obrovský už na pohled. Fandím kampani za lepší podmínky při chovu brojlerů — zvířata dnes velmi trpí, což se pak odráží i v chuti masa v důsledku vyplavování stresových hormonů do jejich svalů, což je doloženo i vědecky.

Kromě Ypsilonky působíte dnes v i v Divadle Na Jezerce, pro nějž jste mj. napsal hru o Karlu Čapkovi…

Ano, Honza Hrušínský mi dal tu důvěru, že mě nechal režírovat Saturnina, a později i připravit vlastní hru. A tak pro Divadlo na Jezerce vznikla hra Ze života Čapka. Lidé se bojí, že to je těžké téma, ale já neumím dělat smutné věci, a udělal jsem to vesele. Zpívá se tam a tančí, válku jsem vymyslel jako stínohru atd. I moje představení Bylo nás pět (tenkrát) podle slavné knihy Karla Poláčka se chytlo velmi dobře.

A co vaše charitativní aktivity?

Momentálně pomáhám hlavně v Centru Seňorina, což je odlehčovací centrum pro seniory s demencí v Praze Na Poříčí, resp. pro jejich rodiny, které je tam můžou ráno přivézt a večer si je zase vzít domů. Moje dcera Hana z prvního manželství vystudovala neuropsychologii a absolvovala zde praxi, takže jsem tam pak začal při různých příležitostech docházet i já. Když tam vidíte lidi, kteří ještě před chvílí byli významní vědci, sportovci nebo vrcholoví manažeři a najednou na vás jen vyhasle koukají, říkáte si nejen „všechna sláva, polní tráva“, ale také si uvědomíte, že čas utíká zatraceně rychle. Tím spíš je třeba být za všechno vděčný a uchovat si čisté svědomí — a to nejen vůči přírodě.

Foto: Petr Vacek