Ještě před třemi lety vážil Miroslav Skořepa 134 kilogramů, kouřil doutníky, rád jedl a popíjel, prodejem alkoholu se dokonce živil. Pak udělal otočku, začal žít zdravě, sportovat, shodil 40 kilogramů a založil kliniku na dlouhověkost. 

Podle občanského průkazu je mu 55 let, biologický věk si nechal změřit testy z krve a jeho tělu je 48 let. „Dřív jsem prodejem alkoholu pacienty vyráběl, teď se je snažím přesvědčit, aby nepili,“ usmívá se Skořepa. Především ale učí skromnosti v jídle i v životě jako v takovém. Schopnost vystačit s minimem jídla je Skořepova cesta k udržitelnosti. „Lidé si zvykli eliminovat jakýkoliv diskomfort. My ale nepotřebujeme jíst hned, jakmile dostaneme hlad a topit hned, jakmile cítíme chlad,“ říká Skořepa. 

Byl jste tlouštík, který holdoval jídlu a pohodlnému životu. Co pro vás byl ten pověstný wake up call? 

Když jsem musel vyběhnout schody na meeting a pak jsem tam deset minut nemohl nic dělat, protože jsem se musel vydýchat. Pak, když jsme se odstěhovali do Španělska, nebyl na mě na pláži hezký pohled. Řekl jsem si, že tohle se musí změnit. 

Byla vaše životní proměna pouze o hubnutí a zdravé stravě, nebo to obnášelo i něco jiného? 

Ze začátku jsem skutečně chtěl jen zhubnout. Vysoký krevní tlak a ztučnělá játra jsem moc neřešil. Teprve později, když jsem začal studovat, jak tělo funguje, došlo mi, že bych měl začít dělat věci jinak i z hlediska výživy, pohybu a tak dále. Začal jsem sedmidenním půstem a myslel jsem, že to stačí. Alkohol jsem třeba přestal pít až po půl roce a systematicky trénovat až letos v létě. Sportoval jsem zpočátku jen amatérsky, pár minut na rotopedu, ale zjistil jsem, že to nestačí k tomu, čeho chci dosáhnout. 

Máte rád věci změřené, dané v datech. Tak jak na tom jste? 

Nechávám si měřit hodnoty krevními testy. Tlak mám 123 na 81, cukr ráno na lačno 4,9, testosteron 208. Všechno vypadá moc dobře. 

Založil jste kliniku pro lidi, kteří si chtějí prodloužit život. Jaký je o tyto služby zájem? 

Zájem je velký, téma longevity rezonuje společností. My ale nemůžeme lidem říct, jak to dělat správně, dokud nevíme, co je u nich špatně. Proto jako první necháváme klienta otestovat na všechny možné markery, děláme mu hormonální obraz a vyšetřujeme věci, které se běžně na lékařské prohlídce nezjišťují. Po konzultaci s naším lékařem začneme vymýšlet, co je pro daného člověka nejlepší – jaký druh výživy, jaký postup, jak rychlý postup, jaký pohyb…a tak dále. 

Velké téma je biohacking. Co všechno se pod tímto termínem skrývá? 

Mnoho věcí – biohacking může začínat tím, že jíme správné věci ve správném pořadí, až po užívání peptidů a terapie kmenovými buňkami. To už jsou opravdu pokročilé metody a jsou nesmírně účinné pro prodloužení aktivního života. Longevity není o tom dožít se 150 let, ale prožít poslední dekády života v plném zdraví, abychom mohli s vnoučaty jezdit na koloběžce, surfovat na vodních lyžích a tak dále….  

Ve svých příspěvcích na sociálních sítích tvrdíte, že sedm hodin spánku denně stačí a deset minut denně vyšší tepovky a minimum cukru dokáží zázraky. Všude se ale mluví o osmi hodinách spánku…

Nejde ani tak o délku, jako o kvalitu spánku. Pokud dokážeme mít hluboký spánek v cyklech, které jsou pro člověka přirozené, tak sedm hodin opravdu bohatě stačí. 

Jak to udělat, abychom měli hluboký spánek? Mně se to ne vždy podaří. 

Mně také ne, ale jsou věci, které fungují: Zatemnit, chladná místnost, nedívat se do telefonu a na televizi, dát si dechové cvičení.

Kolik je vysoká tepovka a není deset minut cvičení denně málo? 

To je třeba tepovka 170. Deset minut je minimum a je to hlavně pro zdraví srdce. Srdce potřebuje procvičit a vytrvalostním sportem typu chůze či zvedáním činek jej moc nerozpumpujeme. Ve chvíli, kdy si opravdu zvýším tepovku na 80 či 90 procent maxima, mám pak krevní tlak zbytek dne a noci mnohem nižší. Já třeba často běhám, asi čtyřicet kilometrů týdně, ale poslední dva kilometry se vždy snažím běžet opravdu naplno, abych tepovku zvedl ze zóny dvě na zónu pět. 

Dalším tématem biohackingu je minimum cukru. Co to konkrétně znamená? Když si třeba dám banán, už mám podle kalorické kalkulačky cukr skoro na 100 % denní dávky. 

Znamená to nedávat si banán. Cukr pro člověka není esenciální potrava. V podstatě ho nepotřebujeme vůbec. Z mého pohledu je cukr svou škodlivostí novodobý kokain, má ničivé dopady na mozek. Rozhodně není pravda, že mozek cukr potřebuje. Alzheimer je dnes považovaný za diabetes III. typu, vzniká právě z přemíry cukru. Já jsem si už odvykl jíst přílohy jako brambory nebo rýži, jsou to naprosto zbytečné potraviny. Neznamená to, že je nesmíme jíst. Jde ale o to nevytvářet velké výkyvy cukru v krvi, což s sebou nese vyplavení inzulinu. Když cukr rychle vystřelí, zase rychle klesne a máme hlad. Stabilní hladina cukru v krvi do jisté míry zaručuje, že nebudeme mít vlčí hlad, kdy se snažíme v lednici najít cokoliv k snědku. Cukr regulujeme tak, že se snažíme jíst pokrmy s vlákninou, dát si před jídlem lžičku jablečného octa, abychom snížili vrcholy množství cukru. V tu chvíli si můžete dát i tu přílohu. 

Lžička jablečného octa? To slyším poprvé. 

Ano, když nalijete lžičku jablečného octa do vody a vypijete ji, cukr z jídla se dostane do krevního oběhu o 30 % pomaleji. Když k tomu přidáte vlákninu, třeba ze zeleninového salátu, vstřebání cukru se ještě zpomalí. A když si po jídle dáte ještě desetiminutovou procházku, cukr se přímo spálí ve svalech a nedochází ke stoupání jeho hladiny v krvi. 

Pojďme k pitnému režimu. Před sebou máte jakousi láhev, která bublá. O co jde? 

Je to vodíková láhev. Generuje vodík, který je silně protizánětlivý. Všichni postupem času trpíme víc a víc záněty. Chronické záněty jsou špatně, tělo se s nimi vypořádává s postupujícím věkem hůře a hůře, a tak se mu snažím pomáhat. Stačí vypít jednu dvě skleničky vody obohacené o molekulární vodík denně.  

Všichni tak nějak víme, že máme jíst zdravě, hýbat se a tak dále. Ale málokdo dokáže přepnout z nezdravého životního stylu na ten zdravý. Co s tím? 

Ano, málokdo dokáže přepnout z nuly na sto. Já bych doporučoval jít po mikro změnách. Osvojit si jeden návyk, ze kterého chci udělat rituál, a za pár dní se z něj stane zvyk. Pak už o tom nepřemýšlíte. Třeba já jsem si takhle začal ráno krémovat obličej, což jsem nikdy předtím nedělal. Po pár dnech už mi to přijde úplně normální. Stejné je to se sportem. Můžete si z něj udělat mikro rituál a za tři týdny už vám to nebude připadat divné. Podobné je to s půstem. Vyzkoušejte si jednodenní, dvoudenní půst, můžete z toho odvodit, jak na něj tělo reaguje. A zjistíte, že jíst pětkrát denně není potřeba. Hlad, o kterém jsem myslel, že budu mít, se po nějaké době nedostaví. Také bych doporučil, najděte si svého buddyho, parťáka, se kterým to budete moci sdílet. Ve chvíli, kdy opravdu máte chuť na koblihu nebo smažák, mu zavolejte a řekněte: Hele, já to opravdu dneska nedám. Mít někoho, s kým můžete nový přístup k životu sdílet a motivovat se navzájem, je velká výhra. 

Půst je v poslední době velké téma. I vy o něm ve svých příspěvcích často mluvíte. Proč bychom se měli postit? A nebudeme u toho trpět hlady? 

První den hlad přijde. Nebudeme si nalhávat, že to jde úplně bez hladu. Ale my jako společnost jsme si navykli eliminovat jakýkoliv diskomfort v našich životech. Máme jezdící schody, když cítíme hlad, okamžitě se musíme najíst, když je nám zima, hned se musíme obléknout, zatopíme…A přitom je to naopak. Hlad je součást procesu. Nevím, proč bych měl jíst zrovna, když mám hlad? Hlad je dočasný stimul organismu k tomu, abychom se najedli, protože touhle dobou vždy jíme. Ale ne proto, že organismus potřebuje kalorie. Tělo má zásob energie tolik, že vydrží hodně, hodně dlouho bez přísunu dodatečné energie. I cukr si játra vyrobí sama, když je potřeba. Z tuku, který většina z nás máme, je energie tolik, že hlad je opravdu jen signál, že včera touhle dobou se jedlo, tak chci dneska znovu. Tak řeknu ne, já ten hlad vydržím. A vydržím to druhý, třetí den, až si tělo řekne, že teď dvakrát jídlo nebylo, tak už se nebude ozývat. 

K čemu je půst dobrý ze zdravotního hlediska?

Dopřává tělu klid. Není zahlceno energií, kterou musí zpracovávat, a buňky můžou začít dělat takzvanou autofágii, vyčištění všeho nedobrého, co se nám nahromadilo v těle, záněty a tak dále. Tělo se s tím začne samo vypořádávat a má to ohromný léčivý a omlazující účinek. Dlouhodobý půst působí skvěle proti vysokému tlaku, na snížení hladiny cukru, zlepšení trávení, úplně se vám zresetuje chuťové vnímání. Člověk, který se často postí, už nepotřebuje tak moc sladit a tak moc solit. 

Odborníci na výživu varují, že hladovění přináší jo-jo efekt. Tělo si pak o to víc energie uloží. Co na to říkáte? 

Půst není o hladovění. Je to cílené vynechání stravy po nějakou dobu, kdy tělo spaluje svou vlastní energii. Jo-jo efekt vzniká, když se dieta dělá špatně a tělo ztrácí svou váhu nejen z oblasti tuku, ale i svalovou hmotu. Když pak přejdete zpět do nesprávného režimu, přibíráte zpět už jenom tuk. A přibýváte na objemu, protože tuk má větší objem než sval. Je to problém a děje se to hlavně u moderních přípravků typu Ozempic, tam je úbytek svalové hmoty opravdu extrémní. Navíc, Ozempic pracuje na principu potlačení chuti k jídlu. Takže jakmile jej brát přestanete, chuť se vrátí. Kdežto když praktikujete půst, víte, co děláte a cítíte benefity, takže chcete ve sníženém příjmu kalorií pokračovat. Jste v módu přepínání a řeknete si, já chci jíst něco jiného. Já už nechci jíst koblihy, ale avokádo.

Říkáte, že naše geny nejsou náš osud, že epigenetika není pevně daný scénář a že máme možnost si zvolit, jestli budeme přibírat nebo ne. Skutečně? 

Nadváha je spíše věcí výchovy, nežli dědičný předpoklad. DNA máme v každé své buňce. A pak je epigenetika, což je něco jako čtečka DNA kódu. Podle toho, jak tělo stimulujeme, jaké mu dáváme impulzy – například pohyb a mentální nastavení – podle toho čte tahle čtečka ty části DNA, které aktivujeme. Alkohol aktivuje úplně jinou část, než třeba voda. A proto genetika není náš osud, je to volba. My sami ovlivňujeme, jaké části našich buněk se budou aktivovat a jak se naše buňky budou chovat. A má to pak vliv na to, jestli a kdy přijdou nemoci a stárnutí. Čím méně toxických zásahů do těla provádíme výživou a externím prostředím, tím méně stárneme.     

Foto: Lenka Hatašová