Odborník na aplikovanou mikrobiologii a proděkan pro vědu Fakulty životního prostředí UJEP Josef Trogl byl Evropskou komisí jmenován klimatickým ambasadorem. Umí odborně a přitom poutavě vysvětlovat změny, kterými životní prostředí prochází.

Jaká je role vzdělání v boji proti změně klimatu?

Klíčová. Klima je komplexní a jeho chápání vyžaduje znalosti. Tím spíše klimatická změna, která má své přirozené příčiny (sluneční aktivita, Milankovičovy cykly, skleníkový efekt apod.), ale zároveň se do nich propisují lidské aktivity. Navíc je tu samozřejmě řada vědeckých nejistot, např. synergické nebo naopak antagonistické vlivy, které mají potenciál odchýlit vývoj od modelové predikce. 

Je ale potřeba zdůraznit, že vliv člověka je obtížně zpochybnitelný. Koncentrace skleníkových plynů v atmosféře stoupá a termodynamicky se nemůže neoteplovat. A že jsou tyto skleníkové plyny navíc dominantně z fosilních paliv a z antropogenních vlivů na krajinu víme také spolehlivě. Občas zmiňované sopky přispívají jen procenty.

Co by tedy měly vzdělávací a výzkumné instituce dělat, aby podpořily přechod k udržitelnější budoucnosti?

Naše úloha je především kvalitně vzdělávat, poznání posouvat výzkumem a doplnit ho technologickými inovacemi. A když zbyde čas, tak dělat osvětu. A pokud možno se držet kritického pohledu na data a neplést se moc do politiky, i když ta se nám v poslední době dost utrhává z řetězu. Zpochybňování vlivu člověka na klima patří nově do výbavy „konzervativních“ politiků. Záměrně dávám uvozovky, protože základem konzervativních hodnot je přece vzdělání.

V únoru jste se stal jedním z ambasadorů Evropského klimatického paktu… 

Zatímco já jsem akademik a celkem dobře mi jde vzdělávání dospělých, řada dalších ambasadorů jsou lidé zaměření na vzdělávání menších dětí, nebo lidé z praxe z řady oborů. Jsou to třeba umělci nebo influenceři a objektivně, jejich dopad je vyšší než můj.

Jaké jsou největší výzvy pro vědce v komunikaci s veřejností a médii?

Já to nazývám „globálním zjednodušováním“. Trendem posledních let je rychlost a stručnost ať už v klasických médiích tak na sociálních sítích. A to v případě tak složitého problému jako je klima vede někdy k tak brutálnímu zjednodušení, že může mít kontraproduktivní dopad. Klima má řadu faktorů, které ho ovlivňují. Debata v médiích se nám ale často smrskává jen na skleníkový efekt (ignorujeme další faktory včetně slunce), ten zase jen na CO2 (ignorujeme další skleníkové plyny včetně vodní páry), ten zase jen na emise z fosilních paliv (ignorujeme fotosyntézu i další procesy sekvestrace uhlíku) a nakonec se předvolební debata točí kolem náhrady spalovacích motorů elektromobily, čímž se bavíme o jednotkách procent evropských emisí. Samozřejmě každá ušetřená molekula se počítá, ale takto vedená debata směřuje spíše k odmítání potřebných kroků ze strany veřejnosti.

Taková situace pak nahrává spíše dezinformacím. Kdo ještě neviděl jednoduché, záměrně zavádějící posty např. že 0,04 % CO2 nemůže hrát významnou roli? Samozřejmě může, když přes 99% atmosféry jsou neskleníkové plyny, je to podobné jako se solí v jídle – stačí málo, ale vliv na chuť je významný.  

Jaká jsou největší úskalí v implementaci vědeckých poznatků do politiky a každodenního života?

Těch je celá řada. Jednou z nich je např. fakt, že opravdu hodně lidí (a jako editor vědeckého časopisu si pravidelně ověřuji, že bohužel i některých vědců) neumí pracovat se statistikou a nechápou třeba, že vše v přírodě naměřené má svoje nejistoty vyplývající jak z nepřesnosti měřidel, tak z přirozeného rozptylu jednotlivých veličin. Když z toho uděláte model, do kterého dosazujete více veličin, nejistoty se hezky sčítají. Klimatický model odhadující teplotu v roce 2050 má solidní rozptyl a bude ho mít i tehdy, když budeme měřit přesněji, protože se do něj promítají i náhodné jevy nebo ne zcela redukovatelné chování lidí.

Implementace vědeckých poznatků do regulatorní praxe ale vždy zaostávala. Hezky je to vidět např. u regulací chemických látek. Většina z regulací přišla teprve po pořádných průšvizích (ozónová díra, DDT v Antarktidě, z poslední doby např. „věčné chemikálie“ atd.). Lidé, a tím spíše politici, mají rádi jednoduchá čísla, ale ty bohužel v environmentálních vědách nemáme.

Ústecký kraj má dlouhou historii těžby a průmyslové výroby. Jak se podle vás region vyrovnává s ekologickými výzvami, které jsou důsledkem této minulosti?

Vzhledem k tomu, že tu žiju od malička, tak myslím, že obecně dobře. Jako malý jsem zažil s rodiči pochody „Okolo hornického Mostu“, zažil jsem inverze s koncentracemi škodlivin o řád překračující limity, zažil jsem, jak táta pobíral v práci kompenzaci za zhoršené životní prostředí (lidově „pohřebné“), pamatuji polomy mrtvých stromů zničených kyselými dešti na hřebenech Krušných hor, ve škole jsme jezdili nejméně 2x ročně do školy v přírodě, abychom si vyčistili plíce atd. 

To už dnes vlastně není. Ve většině Ústeckého kraje je lepší ovzduší než v centru Prahy plném automobilů, lesy se vzpamatovaly, náš kraj je zase k žití. Ale má špatnou pověst a té se obtížně zbavuje. Pořád odsud lidé spíše odcházejí, než se sem vrací. Já jsem ale chorobný optimista a věřím, že se to bude zlepšovat. Máme dobré dopravní spojení (silniční i železniční), je tu levněji než jinde, dům pořídíte za cenu malého bytu v Praze. Je tu hodně zachovalé přírody (České Středohoří, Krušné hory, kaňon Labe, Českosaské Švýcarsko…) i přírody ve stavu zrodu (např. jezero Milada začíná být turistickým lákadlem už nejen pro místní). Navíc do regionu nyní plynou miliardy z operačního programu Spravedlivá transformace pro pouhelné regiony. A neměl bych zapomenout na naši univerzitu J.E. Purkyně, která se systematicky rozvíjí.

Jaké projekty v oblasti životního prostředí realizujete na Univerzitě J. E. Purkyně?

Já jsem z Fakulty životního prostředí a samozřejmě vše, co děláme, se životního prostředí týká. Fakulta vlastně vznikla v roce 1991 primárně pro vzdělávání odborníků na nápravu škod po těžbě uhlí. Od té doby jsme ušli dlouhou cestu a na fakultě se stále realizuje jak výzkum ekosystémů ovlivněných člověkem, tak ale třeba i mapování a modelování změn krajiny nebo recyklační technologie (baterie, oblečení).

V oblasti vzdělávání nabízíme standardní sadu environmentálních studijních programů od bakalářského stupně až po doktorský. Na nový akademický rok připravujeme i kurzy celoživotního vzdělávání.

A samozřejmě bych neměl zapomínat na osvětu a popularizaci, nejbližší akce bude na Den Země 22. dubna. Sledujte náš web www.fzp.ujep.cz/neveda. 

Celá UJEP se ale v udržitelnosti posouvá i díky velkému projektu RUR (Region Univerzitě, univerzita regionu) z operačního programu Spravedlivá transformace. V kampusu se pomalu objevují prvky udržitelnosti, např. vratné Rekrabičky v menze, kompostéry nebo obnovitelné zdroje energie.

Foto: Archiv Josef Trogl