Mám slabost pro tanky. Jako si normální lidé bezmyšlenkovitě čmárají klikyháky, mně z několika elips, kroužků a obloučků vždycky vyjde malý tank. Každý máme něco. Já vyrostla obklopená tanky.

K údivu svých ukrajinských hostitelů jsem na podzim 2022 nechala v Kyjevě všechno, jen abych si mohla domů v kufru dotáhnout ostatním nepochopitelný suvenýr: část hřídele urvanou ze zničeného ruského tanku. Doma se nedivili. Pochválili mě. Má teď čestné místo hned vedle vázy od pana Mosera.

Levné a smrtelné

Ale nikdy předtím mě nenapadlo dát tank a ochranu krajiny — když nepočítáme ochranu před okupanty — do jedné věty. Litevci to dokázali. Snaživě obnovují rozsáhlé mokřady na hranici s Ruskem.

Mokřady plné komárů nedaleko Vilniusu vysušili Sověti. Litevci nyní svižně vracejí přírodu do původního stavu. Mokřady totiž zadržují uhlík, pomáhají krajině držet vodu a zároveň mohou umožnit spolehlivější obranu před agresorem. Mokvavý, bahnitý povrch je pro tanky zrádný: neudrží obrovskou váhu vozidla, tank zabředne nebo se propadne — a často nadobro.

Tomas Godliauskas, litevský náměstek ministra obrany, věří, že rašeliniště vytvoří v kombinaci s dalšími opatřeními relativně levnou, a přitom spolehlivou obrannou linii. Mokřady — močály, rašeliniště i slatiny — jsou nejen úhlednější a ke krajině ohleduplnější než protitankové příkopy a minová pole, ale také výrazně levnější.

Také Ruskem traumatizovaní Finové a Lotyši pokročili v obnově bažinatých terénů. Rovněž z klimatických a vojenských důvodů. To, že na mokřady je při invazi spoleh, jsme mohli vidět názorně před čtyřmi lety na Ukrajině: pomohly zpomalit původně hrozivě vyhlížející postup tankové kolony na Kyjev. Bohužel se to ukázalo i při vojenském výcviku v Litvě, kdy se nedaleko hranic s Běloruskem v rašeliništi propadlo americké obrněné vyprošťovací vozidlo a zahynula i jeho čtyřčlenná posádka.

Ruská armáda se při přesunech těžké techniky silně opírá o silnice a železnici. A právě tam ji mokřady mohou zatlačit: do předvídatelnějších koridorů, které se brání snáz než otevřená krajina.

Potřebujeme agresora?

Jenom v Litvě se teď snaží obnovit tisíce hektarů mokřadů.

Ale nejde jen o účinnou ochranu hranic. Rašeliniště ukládají obrovské množství uhlíku. Nutně potřebujeme, aby se rozrůstala, a ne aby mizela nebo se dokonce vysušovala ve stylu „poručíme větru, dešti“.

A to mě přivádí k zhovadilým praktikám v naší české vesnici. Čeká nás parné léto a soudruzi vodohospodáři z jakéhosi důvodu vypustili rybníky. Přírodu, které se i tak nedostává vody, tímto nesmyslně mučí. A nikdo na ně nemůže. Prý je na veřejnosti, aby vyvíjela tlak. Tlačíme, ale oni se tím jen baví.

Jak je možné, že se jim pořád říká vodohospodáři? Tihle mameluci myslí jen na co nejrychlejší zisk. A blahodárné mokřady? Mokřad je pro tyto zatvrzelce pořád jen sprosté slovo.

Potřebujeme nutně sousedit s Ruskem, abychom se konečně probudili a začali si krajiny vážit — a také se o ni starat?

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GPTImage)