Přestože je stále známou tváří, štěstí ve slávě už nehledá. „Ti nejúspěšnější lidé dobře vědí, jak důležité je mít život postavený na rovnováze. V posledních letech jsem ji hledala sama. A najít se dá!“ říká Nela Boudová.

Setkáváme se začátkem roku, kdy je hodně lidí nemocných, což ale není tvůj případ. Jak posiluješ svoji imunitu?

Svojí vlastní zkušeností jsem došla k tomu, že abychom měli dobrou imunitu, je potřeba být nad věcí, moc si věci nepouštět k tělu a zároveň je třeba se více radovat. Pak jsme odolní, jenže u nás je spíš rozšířené si stěžovat. Jinde ve světě to tolik nefrčí, ale tady mají lidé pocit, že je to sbližuje, když si navzájem stěžují, a nějak zvláštně se tím propojí. A běda, když se ti trochu daří a nemáš žádný problém. Hned se na tebe dívají divně a myslí si, že se vytahuješ, nebo si vymýšlíš. Kdyby nám už ve škole vštípili, že to, co říkáme, pak zákonitě i žijeme, určitě bychom si svoje myšlenky i slova hlídali víc. 

Co je pro tebe zdrojem radosti?

Zdaleka neprožívám jen to, co je příjemné, a stále přicházejí velké výzvy a zkoušky, ale jsem přesvědčená o tom, že na všem se dá najít něco pozitivního a je to důležité pro naši zkušenost. Také mi je jasné, že se každým rokem blížím k hrobu — což je také třeba si připustit — ale vlastně se to děje hezkým způsobem… tak bych to řekla. Možná to zní jako fáze, ale žije se mi čím dál lehčeji i proto, že vše už tolik neposuzuju a neodsuzuju. 

Řadu let jsi ve správní radě organizace Most pro Tibet, která podporuje základní potřeby tibetských jednotlivců a komunit v exilu v indickém Himálaji, a to především tibetských seniorů a rodin v chudobě. Inklinuješ k buddhismu?

V tzv. malém Tibetu, kde jsem se už i byla podívat na to, jak tato pomoc vypadá v praxi, a znovu se tam chystám příští rok, ale stejně tak třeba na Bali, kde pořádám worskohopy, je velmi silná spiritualita, přestože Tibet je buddhistický a na Bali vyznávají hinduismus. Jakákoliv spiritualita může nám všem pomoci zvládat velmi náročný, západní způsob života, který nás pořád žene dopředu, takže si pak zapomínáme vychutnávat život a přichází vyhoření. Máme málo pokory a většina lidí podléhá všeobecnému tlaku. Mají pocit, že stále musejí něčeho dosahovat, a sama jsem to dřív také tak měla. V asijských kulturách se lidé umějí zastavit, a proto jsou v pohodě.

Jak lidé v destinacích, které navštěvuješ, vnímají ochranu přírody?

V Asii to je obecně velmi špatné. Všude se povalují plasty a nijak se to tam neřeší. Například v Ladaku je příroda relativně ještě zdravá, ale také to asi nepůjde donekonečna. Když jsme však na Bali a je příliv, pláže jsou plné plastů stejně jako řeky — všude jsou hlavně plastové láhve a pytlíky. Zrovna na Bali mám kamarádku Sarah, která tam žije už osmý rok, a založila zde nadaci Help by Sarah. Z koučovacích kurzů dávám vždy 10 % na něco místního a smysluplného, takže ji podporuji.

Sarah se věnuje školní výchově dětí, stala se jakousi bílou šamankou vesnice a realizuje projekt, kdy za pět kilo sesbíraného plastu dá lidem kilo rýže. Výsledkem je, že tato vesnice i vesnice v nejbližším okolí jsou už od plastů vyčištěné, což mi přijde skvělé. Plasty se odvezou a zpracují. To tam už částečně funguje, jenom chybí infrastruktura nakládání s odpady. Proto mám někdy pocit, že celý náš svět bude plasty jednou opravdu zavalen.

Jak ty sama redukuješ obaly a odpady?

Mockrát jsem přemýšlela o tom, jak je minimalizovat, obzvlášť když po Vánocích vidím u popelnic obrovské hromady odpadu a plastů. Sama jsem si nyní před Vánocemi řekla, že už nebudu kupovat žádný vánoční papír, a všechny dárky jsem dala do nepotištěných papírových tašek, které jsem doma našla a pomalovala je pastelkami s vánočními motivy. A dopadlo to vlastně moc hezky. Určitě je dobré začít o těchto věcech více přemýšlet.

A když mi někdo říká, že je zbytečné třídit odpad, protože většina z toho stejně skončí na skládce nebo ve spalovně, odpovídám, že takhle to nefunguje. Oheň vždy zapaluje další oheň a každý člověk má svými činy a příkladem možnost „nakazit“ ostatní. Když se budu nějak chovat, odkoukají to moje děti, kamarádi a minimálně můžu ovlivnit svoje bezprostřední okolí. Kdyby takhle přemýšlel každý, musí to dobře dopadnout. Svůj význam má opravdu úplně všechno.

Co si nejvíc přeješ do nového roku?

Oslavu nového roku si užiju ještě jednou v březnu na Bali, kde se svým synem Daliborem stejně jako vloni povedeme koučovaní workshop. Bali je sice daleko, ale táhne mě tam jednak opravdu překrásná příroda a také usměvaví lidé. Celý svůj život podřizují božstvům a jsou pobožní až tak, že než aby koupili dětem boty, raději dají peníze na nějaký chrámový obřad, například na usmíření zlých duchů. Slavnosti nového roku ogoh-ogoh a zároveň svátku Dne ticha a klidu Nyepi jsou velmi působivé. Zlé duchy — naším slovníkem bychom mohli říct negativní energie — lidé nejprve symbolicky uvězní do vysokých soch, které vyrábějí několik měsíců a vypadají opravdu hrozivě.

Někdy je pak spálí a hodí je do moře, i když to se spíš dělalo dříve, a teď se už jen rituálně zničí. Poté následuje Den ticha a klidu, kdy nelítají letadla, nejde elektřina ani internet, nechodí se do restaurací ani na pláže a je úplné ticho, aby si zlí duchové mysleli, že jsou na ostrově sami a odletěli pryč. Řekla bych, že to má něco do sebe. A co si nejvíc přeju do nového roku?  Klid, lásku, zdraví a hodně času stráveného se svými blízkými.

Kromě herectví se dnes po patřičném výcviku věnuješ i koučování. Co tě k tomu přivedlo? 

To, jak je propojený náš život s tím, co je v nás, mě zajímalo vždycky. Dneska jsem opravdu přesvědčená o tom, že někdy je lepší mít více lásky než pravdy. Myslím, že to je výborná výchozí pozice hlavně pro naše vztahy, které jsou tou nejkrásnější a zároveň nejobtížnější životní disciplínou. Pokud je člověk spokojený se svým životem, a právě k tomu koučování slouží, je pak láskyplný automaticky.

V jakých nových rolích tě nyní můžeme vidět?

Vloni jsem v Divadle Na Fidlovačce měla premiéru hry Věštkyně. Je to o herečce, která nemá role v divadle, a tak si vymyslí roli věštkyně v oblastní televizi. Mám rada hry, kdy nevíš, jak to dopadne, a tohle je ten případ. Tomáš Svoboda ji napsal svým osobitým stylem. Podle hry Občan první jakosti, kterou napsal jiný mladý a talentovaný autor Matěj Balcar a uvádí se v Divadle na Jezerce, se má v dubnu začít natáčet film. Je to výborně napsaná politická satira a hraju v ní hysterickou učitelku, obdivovatelku Václava Havla.

Právě teď také nastupuju do seriálu Zoo, kde mě překvapili rolí, kterou v sobě zatím stále ještě hledám, protože to je typ holky, která se totálně cítí jako oběť, čímž ostatní lidi manipuluje a ničí. Asi jsem tu roli dostala proto, abych si osahala to, co mi opravdu není vlastní — když lidé v roli oběti mají neustále pocit, že za všechno, co se jim děje, může okolí a někdo druhý. Přitom si všechno tvoříme sami. Sama cítím zodpovědnost za všechno, co se mi děje, a pak se snažím najít z toho nějaké pozitivní východisko.

Foto: Jan Žirovnický