Nedávný akademický výzkum ukázal, že zatímco američtí konzervativci mají v průměru větší tendenci věřit nepravdivým tvrzením o klimatické změně, tamní liberálové častěji věří nepravdivým tvrzením o jaderné energii.

Vynikající sloupkař Financial Times John Burn-Murdoch rozporuje zažitou představu, že sklon k dezinformacím se týká jen nějaké skupiny lidí. Tedy těch hloupějších než jsem já, samozřejmě. Jako příslušník pražské kavárny logicky předpokládám, že fakta o klimatu chápou jaksi volněji např. Motoristé, Trumpovci, Klausovci, Okamurovci a další takové živočišné druhy. Leč ono je to asi složitější. 

Fakta nikoli o klimatu, ale o lidech ukazují, že Babylon mediálních zdrojů je sám o sobě větší potíž než záměrné dezinformace. To je právě závěr sloupku Burn-Murdocha: chaotický a nepřehledný svět rozdrobených médií ve věku sociálních sítí je větší problém než greenwashing, popírání nebo manipulace států či korporací. Proto třeba výzkumy ukazují, že zatímco američtí konzervativci mají v průměru větší tendenci věřit nepravdivým tvrzením o klimatické změně, liberálové častěji věří nepravdivým tvrzením o rizicích jaderné energie.

Podle další studie z USA nejsou lidé s vysokoškolským vzděláním při posuzování pravdivosti zpráv o nic lepší než ti, kdo mají jen středoškolské vzdělání. Podle jiných výzkumů víme, že ženy jsou obecně k životnímu prostředí vnímavější…

Na stráži

Vehementní popírání klimatických změn, které rozjel Trump, samozřejmě vneslo do diskuze o klimatu další chaos. Pozoruhodná bezpáteřnost většiny velkých firem, které se včera hlásily k sustainable principům a dnes o tom ani nemuknou, je téma samo o sobě. Ale Trump a korporace připravené zradit veřejnost kvůli zisku nejsou možná tím hlavním důvodem, proč je naše vnímání klimatické změny tak problematické. Trump může za hodně, ale ne za všechno.

Problém je, že dnes není lehké zaujmout stanovisko skoro k žádnému veřejnému tématu. A změna klimatu je ze samotné povahy velké komplexity tohoto jevu opravdu megaotázka. Aby člověk nevlál světem přeplněným informacemi jak list ve větru, musí si vybudovat určitý světonázor, který stojí na hodnotách. Kvůli oslabení tradičních autorit (školy, akademická obec, tradiční média, demokratické instituce) vzniká nová atmosféra, kde skutečnost a realita mají jaksi řidší povahu. Odborníci jsou zatlačeni do kouta demagogy, autoři včetně vědců se překřikují a snaží se získat pozornost (a tím peníze), takže debaty jsou vyhrocené…

Samozřejmě, že lidé, kteří jsou motivovaní ve vztahu k životnímu prostředí, mají lepší přehled než průměr populace. A stále jsou hodně slyšet – vezměme například britský deník The Guardian, který skutečně stojí na stráži a je globálně nejvlivnějším médiem, jež hájí „zájmy Země“. Stále existují slušní a citliví lidé, kteří chápou, že potřebujeme změnit základní pilíře globální civilizace, jinak se uvaříme ve vlastní šťávě. Nicméně tito lidé jsou v defenzivě. Svět je od zvolení Trumpa v post–sustainable éře definované hněvem, pocitem úpadku a závratí ze ztráty společně sdílených hodnot.

Chci, ale nemůžu

Klademe si otázku a radši na ni nechceme znát odpověď: Co náš svět probere z letargie? Té neschopnosti k akci tváří v tvář umírajícím oceánům a mizejícím pralesům, rostoucím teplotám a smutným očím miliard v zajetí chovaných zvířat…

Nabízí se tu snad jistá útěcha v poznání, že odpověď neleží ve faktech. Čísla, data a všelijaké to „vědecké poznání“ samo o sobě nemá sílu nás zvednout z gauče. Informace, že se planeta otepluje o jeden, dva či tři stupně, nás nechává v klidu jako tu příslovečnou žábu v hrnci na sporáku.

Faktem totiž je, že lidská společnost se nerozhoduje na základě faktů. Jsou to spíše příběhy, které si vyprávíme. Říkáme jim mýty, náboženství, ideologie, filozofie… Jsou to příběhy o ukřižování nebo o bozích na Olympu a patří mezi ně i příběh, na kterém vyrostla moc moderního Západu. Příběh o člověku jakožto rozumné bytosti. Osvícenství, tedy akcentování racionality, logiky, vlády zákona, objektivity, smluv, ekonomických vztahů, peněz a dat, je založeno na víře, že člověk je tvor rozumný.

Mnoho myslitelů typu Junga tuto „víru v rozum“ ukázalo jako rozporuplnou. Naše schopnost přežít klimatickou změnu není ovlivněná skutečností, tedy tím, co se reálně děje, ale tím, jak to interpretujeme. Například tím, že věříme, že má smysl se o něco pokoušet, že nejsme moc malí a nedůležití, abychom něco změnili. Nebo tím, že ctíme hodnoty jako je klimatická spravedlnost, které vycházejí z vědomí, že lidstvo existuje především jako celek a má jen jeden domov a tím je Země.

Havel v rukávu

Takže až zase uslyšíme, jak nějaký Trumpeta vykřikuje, že oteplování je hoax a že všechny ekologické problémy vyřeší AI, můžeme si sice říct, že plácá nesmysly, ale samotný fakt, že my máme o životním prostředí realističtější představu než autor těch blábolů, ještě neznamená, že náš názor převáží.

Nepotřebujeme jen fakta o klimatu, potřebujeme příběhy, které budou natolik zajímavé, že probudí k akci dostatečný počet lidí. Není to tak nereálné. Zeitgeist neboli nálada doby vyvěrá z tajemných, neviditelných zdrojů kolektivního podvědomí. Revoluce a evoluce nepřicházejí, když je čekáme, ale většinou pokoutně a nečekaně. Jako když se na poušti zazelená první rostlinka a brzy je z ní celá oáza. Kdo by si v naší zemi 1. ledna 1989 pomyslel, že 1. ledna 1990 bude prezidentem Václav Havel?

Netrácejme naději, ani když to vypadá, že svět se už definitivně zbláznil a míří v Tesle do klimapekla. Zrovna Václav Havel to řekl pěkně: „Naděje není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (Midjourney)