S Radimem Jančurou o kelímkovém dilematu, mixu pro lokomotivy a o výchově kempováním

24. 7. 2024  |  Zuzana Keményová

Na palubě žlutých vlaků a autobusů se podává voda, káva a další občerstvení v jednorázovém nádobí. Radim Jančura, zakladatel společností Student Agency a RegioJet je vášnivý turista a milovník přírody. Hledá tedy způsob, jak pohárky nahradit něčím více udržitelným. 

„Pokud chceme jezdit v Německu, nemůžeme si dovolit rozdávat vody v PETce,“ říká v rozhovoru pro Ecoista.cz majitel druhého největšího železničního přepravce v Česku. Ve hře je i řešení, že by ve vlacích a autobusech byla pítka. Stejně tak budou mít cestující již brzy možnost přirazit k ceně jízdenky pár korun navíc a přispět tak na ochranu přírody.  

Může RegioJet ovlivnit, na jakou elektřinu jezdí, případně se zasadit o to, aby byla obnovitelná? 

Nikoli, což je vlastně divné, protože lokomotivy mají svůj měřič. Tedy správně by lokomotiva měla být odměrným místem.  Nic nebrání tomu, abychom mohli energii nakupovat přímo a případně něco za obnovitelnou energii nabídnout. Německé dráhy to tak třeba mají. (Podíl obnovitelné energie v současném trakčním mixu Deutsche Bahn nyní dosahuje 68 %, pozn. red.). Vytvářel by se díky tomu tlak na budování zelených zdrojů. V Rakousku železnice jede na 100 % zelené energie. Takže teoreticky i prakticky to lze, ale v Česku to nefunguje. Je to otázka legislativy a téma pro Správu železnic. V současnosti je energetický mix v Česku tak mizerný, že z hlediska CO2 není rozdíl, jestli jedete autobusem, nebo elektrickým vlakem. Emise přepočteny na sedadlo jsou velmi podobné. 

V poslední době se hodně mluví o vlacích na vodíkový pohon. České dráhy dokonce jeden testovaly. Co si o vodíkovém pohonu myslíte? 

Dopravce, který mluví o vodíku, ať už autobusový nebo vlakový, chce jen získat mediální pozornost. Je to nesmysl a zrovna Česko by v tomto nemělo být premiantem. Zelený vodík je v dnešní době naprosto neekonomické, prakticky nemožné vyrobit a šedý vodík vyrobený z fosilních zdrojů nedává smysl. Určitě je zajímavé o tom bádat, pokračovat ve vývoji, ale aby se Česko, které má mizernou železnici, vydalo cestou takového experimentu, je nerozumné. 

Regiojet ve své strategii udržitelnosti uvádí, že se chystá kompenzovat uhlíkovou stopu tím, že z každé jízdenky by šla část na obnovu přírody. Jak jste s tím daleko? 

Ještě to nemáme spuštěno, ale pracujeme na tom. Šlo by o příplatek na kompenzaci CO2, byl by v řádu korun ke každé jízdence a byl by dobrovolný. Chtěli jsme, aby ta kompenzace probíhala v Česku, nikoli třeba někde v Africe. Hledali jsme způsob, jak to udělat a už máme řešení. Ve chvíli, kdy se to doladí a bude to mít hlavu a patu, spustíme to. Budeme peníze posílat přímo na daný projekt a bude na každém cestujícím, jestli těch pár korun k jízdence přidá nebo ne. V souvislosti s tímto jsem spustil i další projekt, který pořádáme s Kofolou a Klubem českých turistů. Říkáme tomu Stezky z lásky a jde o dobrovolnictví na opravu turistických stezek. 

Proč právě turistické stezky? 

Když jsem hledal způsob, jak pomoci přírodě, uvědomil jsem si, že lidé budou přírodě rádi pomáhat, pokud ji budou milovat. A zamilují si ji, když do ní budou chodit. Snažíme se tedy zkvalitnit turistické stezky, čistíme je, stavíme mostky, lávky a podobně a to vše za pomoci dobrovolníků. To je další aspekt – spousta nadšenců do turistiky chce pomáhat. Mají dobrý pocit z toho, že udělají něco dobrého a zároveň třeba řeší svoji samotu. Lidé se dnes často cítí osamělí. Takže tenhle projekt také nepřímo pomáhá i lidem. Jde už jen o to najít si cestu do lesa. Pokud rodiče nenaučí své děti jezdit na lyžích, jezdit do přírody, kempovat, děti to nepoznají, a tím pádem přírodu ani nebudou vyžadovat. 

Ve vašich autobusech i vlacích podáváte občerstvení v jednorázových kelímcích a PET láhvích. Před rokem jste v rozhovoru říkal, že hledáte cestu, jak je nahradit. Už jste ji našel? 

Papírové kelímky, které se dnes používají, mají v sobě plastovou fólii a kvůli tomu nejsou recyklovatelné. Komunikuji s jednou firmou z Rožnova pod Radhoštěm, mají technologii, co s takovými kelímky lze dělat, tak uvidíme. Další možností je kupovat ryze papírové a také výrazně dražší kelímky, které pak dokážeme všechny od cestujících vybrat, vyčistit, vysušit, rozdrtit a předat papírnám. Jenže potřebujeme mít záruku, že je od nás někdo odebere, byť zadarmo, a že neskončí ve spalovně. Jedině tak by to mělo smysl. Ale zatím jsem nenašel nikoho, kdo by od nás ten papír odebral. Pak je samozřejmě možnost vydávat vodu v takzvaných fesťákových kelímcích a ty znovu používat. 

Dnes dáváme cestujícím do ruky Rajec v PET láhvi. Poskytujeme servis, je příjemné něco během jízdy dostat. A samozřejmě nastává dilema – pozitivní emoce, versus plast, byť plně recyklovatelný. Jediné řešení – a možná nám v tom pomůže i nadcházející povinné zálohování PETek – že přejdeme na pítka. Skoro v každém vagóně vytvoříme pítko, kde si cestující sami napustí vodu. Ideálně do toho fesťákového kelímku, který pak odloží. Už to ale nebude servis, což je škoda. Je to strastiplná cesta, moc nevím, kudy dál. Ryze papírové kelímky se mi zdají optimální, protože u nich nemusíme řešit svoz a mytí těch starých. Navíc je tu i jistá nedůvěra lidí vůči použitému kelímku. Je to tedy zatím v řešení. 

Od jízdy vlakem na dovolenou spoustu lidí odrazuje fakt, že by na místě neměli k dispozici auto. Napadlo vás v dovolenkových destinacích, kam jezdíte, například v Chorvatsku, nabízet vašim pasažérům zvýhodněné taxislužby? 

Ne, tohle je byznys, který funguje samostatně a sám o sobě mnohem lépe. Konkurence taxislužeb v Evropě je díky Uberu, Boltu a podobným službám obrovská. A konkrétně v Chorvatsku funguje jejich lokální společnost, která jezdí za velmi málo peněz. Lidé si stáhnou aplikaci a jezdí za ceny, které my bychom nabídnout nedokázali. 

Vyžadují vaši cestující udržitelnost? 

Ano, cítím, že to jde tímto směrem. Už nám i jasně řekli, že pokud chceme jezdit v Německu, nemůžeme si dovolit rozdávat vody v PETce. V Česku jsme v tomhle o deset let za Západem. I díky tomu jsem si uvědomil, že musíme najít nějaké řešení, aby servis, díky němuž jsou naše vlaky oblíbené, zůstal, a potřeby lidí, kteří smýšlejí ekologicky, byly naplněny. Mé telefonní číslo je veřejné, takže se i občas stane, že mi někdo napíše SMS, jestli můžeme podávat kávu v jeho vlastním přineseném hrníčku. Bohužel ve vlaku, kdy stevard jde přes tři vozy, to není možné. 

Proč to není možné? 

Protože stevard nedělá objednávku u jednoho stolu tak jako v restauraci. On objednává celý vagón naráz, ruce potřebuje mít volné pro tablet a peníze. Nemůže si brát něco dalšího do ruky. Bylo by to komplikované. Jsme největší kavárna v Česku, najednou obsluhujeme čtyři sta cestujících. Ale zase je hezké, že mi tohle někdo napíše. Mladí mají pocit, že my staří jsme jim zničili planetu, tak jsou z toho možná frustrovaní. Ovšem musíme mít na paměti, že udržitelnost je důležitá, ale ať se nám nezastaví ekonomika. Udržitelná zlepšení si totiž budeme moci dovolit jen tehdy, pokud budeme bohatí. Pokud zchudneme, všechno, co je drahé, škrtneme, protože půjde čistě o přežití. 

Co vy osobně děláte pro udržitelnost ve vašem každodenním životě?  

Třídím odpad, ale to takovým způsobem, abych nedělal šaška. Tedy separuji jen to, co vím, že bude použito. Do žluté popelnice vlastně dávám jenom PETky. Protože pokud tam hodím něco jiného, tety u pásu to vyberou a jde to do spalovny. 

Máte elektromobil nebo elektrokolo? 

Mám normální kolo, ale nejraději šlapu po svých, ať už na horách nebo třeba po Praze. Můj rekord je šedesát tři kilometrů za jeden den, to jsem šel zrovna na návštěvu k majiteli Kofoly, bydlíme od sebe třicet kilometrů. Ale to je nic proti jiným turistům, kteří takhle šlapou denně i sto. 

Elektromobil také nemám, ale je mi jasné, že mě to časem nemine. Je to kouzelná věc, je to budoucnost. Všichni cítíme, že náklady na provoz budou nízké, minimálně v té údržbě. Dokážu si představit, že třetina aut bude elektrických a že auta budou využívat přebytečnou energii. Je ale naprosto nepředstavitelné, že  elektrická budou všechna auta. To by cena energie šla na několikanásobek dnešních, už tak drahých cen. To už mi spíš dávají smysl hybridy, abychom si do nich ukládali energii vyrobenou při brždění.  

Foto: Radim Jančura, Regiojet

Ing. Radim Jančura

* 1972 v Ostravě 

  • Vystudoval na tehdejší Elektrotechnické fakultě Vysokém učení technickém v Brně a získal titul inženýr.
  • Založil (v roce 1996), vlastní a řídí společnost Student Agency, která provozuje žluté autobusy a prodává letenky. Po třech letech se SA stala největším prodejcem v Česku a v roce 2004 vytvořila obrat převyšující miliardu korun.
  • Jeho vlaková společnost RegioJet konkuruje Českým drahám v osobní železniční dopravě. Je druhým největším železničním přepravcem v ČR. 
  • Je rozvedený, má dceru.