Zmatená tím, že několik inteligentních celebrit mladší generace během posledního půl roku zmínilo Stendhalovův román Červený a Černý coby svou nejoblíbenější knihu, sáhla jsem po ní. Prvních padesát stránek jsem si říkala, že si museli dělat srandu. Ale pak jsem se nemohla odtrhnout a několikrát mě autor hlasitě rozesmál.

A třeba věta “Signor Geronimo… byl dobře vychovaný a přesto velmi veselý, což jsou vlastnosti, které se ve Francii navzájem vylučují” mě přivedla k seriálu Etoile. Francouzi se jím snaží navázat na úspěch hrdinů zábavných a přitom dobře vychovaných. Tentokrát sledujeme story lehce psychopatické primabaleríny, která třeba vysvětluje, že bývá publikum, které tanečník strhne a ono dýchá s ním a pak publikum, které se dívá na hodinky a přemýšlí, kde se najíst nebo jak se nejrychleji dostat domů. “A když je to to druhé publikum, pak je to moje vina. Nedokázala jsem je strhnout, nevytvořila jsem tu správnou energii.”

Sophiin svět

A toto mě přivedlo k primabaleríně, která tancovala s Nurejevem, a která se ve chvíli, kdy byla nejzářivější hvězdou francouzského baletu, rozhodla Paříž opustit, protože jí vedení odmítlo poskytnout prostor pro její vlastní projekty. Všichni jí věštili, že páchá profesionální sebevraždu, že se snaží o nemožné, a že se na volné noze neudrží.

Byla jsem u toho, kdy tehdy čtyřiačtyřicetiletá Sophie Guillaume na scéně londýnského královského baletu přivedla publikum k šílenství. Nevím, jak jinak to pojmenovat. Vedle mě stál ostřílený byznysmen, který měl rukávy mokré od slz. Všichni jsme v průběhu jejího představení vzdychali, hýkali nadšením, unášela nás na vlně nepochopitelné baletní extáze. Stali jsme čtyřicet minut a tleskali a v tom absolutním obdivu k jedné podivuhodné ženě jsme si slibovali, že budeme lepší. Že po té, co jsme zažili její extrémně fyzicky náročné a podivuhodně krásné představení, my musíme, chceme být lepší. V tom, co sami děláme. Toužili jsme se její genialitě sami přiblížit.

Sophie Guillaume přestala veřejně tancovat nedávno, teď v šedesáti pěstuje olivy, má kozy a osly. A těm, co za ní jezdí, říká, že každý z nás by se měl k současnému těžce zkoušenému světu a k zoufalému stavu Planety postavit jako ten kolibřík.

Uprostřed nesmírného požáru, kolibřík do zobáčku nabírá vodu a pak se s ní snaží požár hasit. Říkají mu, ze jeho chování je absurdní, nemůže té pohromě takto čelit. A kolibřík odvětí, že on sám ne. Ale když každý vezme do zobáčku trochu vody, oheň uhasíme.

Teorie louky

A to mě přivedlo zpátky k mému trávníku alias louce. Je přerostlá a soused-sekáč, co mi pomáhá, má námitky a chce ho konečné celý zarovnat. Slevila jsem na půlce, protože aspoň druhá půlka zůstává plná nezvyklých zvuků hmyzu a mrňavých hádků a ještěrek. Tvrdím, že jim dávám prostor a pak čas, aby se v klidu mohli posunout.

Protože jediná možnost, kterou v šíleném světě máme, je chovat se trochu jako kolibřík a trochu jako Sophie Guillaume. Nebo napsat knihu jako Stendhal, kterou budou mladí s chutí číst ještě dvěstě let po jejím vydání.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GPT4o)