Z dob panovníka Ludvíka XIV. si možná pamatujete leccos, ale vsadím se, že o následujícím vás ve škole nikdo neinformoval: totiž že napudrovaní, skvostně vyodívaní, perlami a zlatem ověšení aristokraté, kterým vlastní důležitost nedovolovala ani chodit (spíš se nadnášeli skoro tanečním krokem) museli ustavičně a strašlivě – prdět. 

Hrášek (importovaný z Itálie) se totiž u dvora francouzského krále stal nejvyhledávanější pochoutkou. Její žádanost a uctíváni se dá srovnat jen s naší posedlostí bílými lanýži. Za popularitu mrňavých zelených kuliček mohl šéf královských zahradníků, vizionář a agronom Jean-Baptiste de la Quintinie. Díky němu a jeho skvostné zelinářské zahradě se hrášek stal nejžádanějším pokrmem Ludvíkových proslulých banketů, doslova obsesí královského dvora. 

Jak psal roku 1696 markýz de Maitenon: “Posedlost hráškem pokračuje s neutuchajícím nadšením. Radostné očekávání, že se bude jíst, slast z jeho pojídání, radost z opakovaného pojídání – to je jediné téma, které zaměstnává naše prince… je to móda, je to šílenství.” 

Umění mikroklima

A tři sta let poté se pozoruhodná zeleninová zahrada krále Slunce stává zase středem velkolepého dění. Dostala titul: Centrum excelence pro klimatickou odolnost. Fond světových památek jí přidělil patnáct milionů dolarů, aby nás Francouzi poučili, jak moudrost jejich renesančních zahradníků může pomoct zachránit civilizaci. Zahrádka nejproslulejšího ze všech králů se stává epicentrem výzkumu ohleduplného a důmyslného zahradničení. 

La Quintinie a jeho nástupci přišli totiž s novými metodami prořezávání, experimentovali s vystavováním rostlin světlu i větru, s regulací vláhy a s kontrolou teploty. Doslova vytvářeli mikroklima – různé v různých částech zahrady. Díky tomu dokázali sklízet zázračně – mimo sezónu. Například v prosinci mohli do královské kuchyně posílat chřest, v lednu salát, v březnu jahody, v dubnu okurky a v půlce června sladké fíky. 

Kronikář vlády Ludvíka XIV. žasnul: “Kultivace a úrodnost  Královy zahrady (Potager du Roi) předčí vše, co o ní kdy bylo vybásněno.” 

Jako v ráji

Zahrada vyrostla mezi lety 1678 a 1683 v místě, kterému se tehdy přezdívalo “smradlavá louže”. Krále tehdy stála milion lir. Kdosi spočítal, že šlo o ekvivalent zaplacení 11 milionů dní kvalifikovanému personálu. Na plný úvazek jich tam pak pracovalo třicet. La Quintinie zahradu navrhnul a řídil. Musel zvládnout bažinatý terén; odvodnili ho s pomocí podzemního viaduktu. Rozdělil ji na šestnáct záhonů se zeleninou a bylinami a pak dalších 28 oddělených zahrad vyhradil na pěstování ovoce (Ludvík si potrpěl také na melouny, ale ze všeho nejraději měl fíky). Uprostřed byla (samozřejmě) impozantní fontána. 

Užitková zahrada byla stejně ornamentální a elegantní jako zbytek Versailles. Král sem nedočkavě vodil diplomatické návštěvy, aby se svým zelinářským zázrakem pochlubil. Nechal si postavit speciální terasu, aby tento výtvor mohl obdivovat i shora. 

Král zahradníkem

Král sám se naučil od La Quintinie prořezávat stromy (dodneška tu roste na 130 různých odrůd jabloní) a své aristokraty nutil, ať se rovněž obklopí sady a záhony s hráškem a pažitkou. 

Monarchie padla, ale významná zahrada se stala centrem výzkumu plodin. A turista ve Versailles má devět hektarů, kde se nemusí prodírat masou jiných těl, kde může vydechnout a poučit se v neuvěřitelném klidu v kterémkoliv ročním období. 

Koho by napadlo, že francouzsky brutálně formální přístup k rostlinám a plodinám může být to, co náš těžce zkoušený svět potřebuje. A hrášek – samozřejmě. Mlaďoučký, sladký, čerstvé utržený lusk plný jasně zelených kuliček, který nám přináší stejnou slast jako kdysi králi Slunce.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (DALL E 3)