Většina lidí si nevšimne, kdy vlastně sklouzla do kategorie retro. Jedním ze signálů je, že začnete nadšeně poznávat křápy ve vetešnictví vedené v kategorii starožitnosti.

Vaše domácnost je těch starých krámů plná. Pak jednoho dne zatoužíte po něčem, co by vás aspoň nepřímo spojilo s atmosférou současnosti. Zachce se vám unavené kuchyni dopřát jednu z těch krásných užitečných hraček, co na vás pomrkávají z reklamy.

Dualit

Vzdáte se proto toustovače, který vám sloužil desítky let (Dualit); tušíte sice, že se pořád ještě dá najít opravář, který by si s tímto zázrakem z minulého století poradil, ale. Je tak zašlý, je tak unavený, chce se vám něco veselého, v barvě, s designem jedenadvacátého století. Protože vám Dualit dobře sloužil tak dlouho, objednáte další, ale tentokrát lesklý a barevný. A samozřejmě ve spěchu, přestože léta uvědoměle odebíráte drahý a spolehlivý časopis, který testuje produkty: prostě klik, klik, zítra ho budete mít. Nový, okouzlující…

Uplyne rok a něco se „poto“. Toustovač netoustuje; dva dny po záruce. Chvíli si ulevujete, chvíli smlouváte s AI, která (teoreticky) vyřizuje reklamace, i když víte, že je to stejně efektivní jako mlátit hlavou do zdi. Pak (ještě ve vás doutnají poslední plamínky odboje konzumenta, kterého pořád někdo přečůrává) najdete posledního, teď už skoro osmdesátiletého opraváře.

„To hoďte do popelnice, pani. Je to nová, levná řada Dualitu, nedá se opravit. Ale prodávají pořád ještě klasický model, a na ten jsou k mání všechny součástky, dá se opravovat do aleluja…“
Je to tak, opravitelný je samozřejmě čtyřikrát tak drahý.

Starý pán se pohodlně opře o pultík, šťastný, že do jeho hezkého krámku – alias dílny – někdo zavítal. A vyloží mi v kostce dějiny moderního kapitalismu.

„V osmdesátých letech se prodávaly domácí spotřebiče s tím, že většinu každého krámu zabíraly stěny plné náhradních dílů, zákazníci si je chodili nechat opravit. Pak se objevil řetězec s mnohem levnějšími spotřebiči. Byl obrovský a v cenách se mu nedalo konkurovat. Všichni ostatní začali ořezávat nabídku náhradních součástí, ale ani tak nebyli schopni konkurovat. Opravit se pak dalo čím dál méně závad a i věrným zákazníkům odpadl důvod prodlužovat životnost svých domácích pomocníků.“

Zpátky do osmdesátek

Velký řetězec, chrlící levné zboží, které „zázračně“ přestalo fungovat po záruční době, globálně převládl a inspiroval k novému modelu všechny ostatní výrobce.

Obklopili jsme se čím dál většími skládkami, a protože jde o zboží špatně recyklovatelné, začalo se ze západní Evropy vyvážet i na skládky chudších zemí.

„Kdybyste bývala byla přinesla ten váš starý, mohli by si na něm opékat rohlíky ještě vaši pravnuci.“
Takhle se válí někde na skládce, a mě žere špatné svědomí. Ale je tak starý, že je skoro celý z kovu, a tak aspoň po čase zrezne.

V kuchyni se mi teď blýská nový Dualit, onen klasický, úplně stejný jako ten starý, opravitelný model. Byl samozřejmě nesmyslně drahý…

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GPT4o)