Jako lev z animovaného filmu Madagaskar nevidím mírnou ovečku pasoucí se na louce, vidím maso. Neměla jsem sice snídani, ale i tak jsem svou masožravostí zaskočená. Ovečky jsou dvě, mile spásají přerostlou trávu, ale já při pohledu na ně vidím flák, který se opéká na rožni.

Může za to moje vesměs rostlinná strava? Je možné, že se můj organismus bouří? Trpím nedostatkem železa? Jsem imunní vůči Planetě a ostatním cítícím tvorům?

Otec, ročník 1919, si vybavoval, jak jako malý kluk toužebně tisknul nos k řeznickému krámu. Měli doma kravku, husy, slepice, ale maso bylo vzácnost. Bylo jen v neděli a podávalo se ho velmi málo. Žádný flák, spíš jen voňavé rozinky v jinak chudém jídle. Ve středním věku ho začala trápit bolestivá dna (dříve nemoc výlučně bohatých a kněží); chov se ve dvacátém století totiž změnil na velkovýrobu a maso bylo najednou všude. Levné, dostupné pro všechny.

Bzzz na talíři

Dnes už ani lídři texaských velkopěstitelů steaků by si nedovolili zpochybňovat masivní dopad, který má produkce a konzumace hovězího na vypouštění kysličníku uhličitého do atmosféry a na spotřebu vody. Taky už něco víme o utrpení miliard v zajetí chovaných a zabíjených zvířat. A tak vymýšlíme, co s tím. Uvědoměle jsme se posunuli k větší konzumaci rostlinné stravy.

Různé druhy hmyzu dnes tvoří součást jídelníčku ve více než sto zemích. Odhaduje se, že dvě miliardy lidí běžně používají hmyzí protein, který je víc ohleduplný vůči zdraví Planety. Ale to je málo. Většina obyvatel se ho zdráhá přidat dokonce i do granulí pro psy a kočky.

V naší kultuře máme od mala zakódováno, že hmyz je otravný a přenáší choroby. Přitom obzvlášť pro vegany by mohl být vynikajícím zdrojem vitamínu B12 a železa. Skeptici se obávají, že masová výroba hmyzu bude stejně neudržitelná jako v případě ostatních zvířat. Hmyz prostě není ideální náhrada.

Made in lab

V Singapuru a v USA jsou zase restaurace, které nabízejí laboratorní obdobu kuřecího a hovězího masa. V těch nejúspěšnějších případech je k nerozeznání od originálu. A přesto i po několika letech jde spíš o naprosto výjimečnou záležitost, která přesvědčila malý počet příznivců.

Navíc, kupodivu, roste počet politiků, kteří prosazují totální zákaz laboratorního masa. Protože si tak chtějí zajistit hlasy zemědělců a protože tradiční výrobky z masa jsou součástí kultury každé země. Itálie bez parmské šunky? Neslýchané. Obdoba konce světa.

Nedávno jsme se sešli u prohýbajícího se stolu, různorodá skupinka. Gurmáni, co milují svou planetu a prošli experimentem veganské, vegetariánské a jiné ohleduplné stravy. A tady – všichni – jsme žrali maso, šťastně přežvykovali. Co se stalo?

My se vlastně oklikou posunuli do role toho malého prvorepublikového kluka; zvykli jsme si do air fryer nejčastěji strčit nakrájené tofu. Maso si dáváme jen vzácně, a proto si vybíráme drahé, živené a chované ohleduplně. Takové, na které se můžete těšit celý týden (někteří z nás i měsíc). Teď jen přesvědčit masy, aby dělaly to samé. Protože země pokrytá smradlavými, vše vůkol znečišťujícími továrnami na maso získaného při nelidském, tzv. průmyslovém zacházení se zvířaty nemůže být zaslíbená.

Usmívám se na své ovečky, odmítám je pojmenovat, a před očima mám rožeň a heboučké jehněčí.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GP4o)