Vyjeveně jsem obracela a zkoumala ručně tkaný koberec, a pak stejně nechápavě – i profesionálně ušitou tašku. Něco se mi v hlavě nespojovalo. Můj rozum se usilovně bránil spojit si atraktivní ručně vyrobené výrobky s jejich autorkou (mou dcerou), kterou ještě před půlrokem nezajímalo ani přišívání knoflíku.

The Capellagarden (škola kreativní práce) je mezi výtvarníky uctívané zařízení uprostřed panenské přírody na krásném švédském ostrově Oland. Instituce založená legendárním designerem a pedagogem Carlem Malmstenem je – svým ctižádostivým propojením se světem rostlin a dřevin – fascinující v mnoha ohledech; ale nejzajímavější jsou její výjimeční učitelé.

“Čím víc naděláte chyb, tím líp,” uklidňují studenty, kteří se nad svými výtvory sklání od osmi od rána až do pozdního večera.

Všichni známe rčení chybami se člověk učí, ale jen málokdo tento přístup toleruje, natož upřednostňuje.

Kdy to v nás zakořenilo, to naše neblahé uctívání bezchybnosti? Může za to červená propiska krvavě podtrhující chyby v diktátu nebo ve výpočtu? Od školky si necháváme vtloukat do hlavy totéž: nejvyšší cenu má stoprocentní bezchybnost. Cesta k úspěchu se slila s posedlostí vyloučit chybu.

Nevyhnutelně jsme si tím osvojili skoro instinktivní neochotu být přistižen při omylu. A že bychom ho dokonce sami upřímně připustili? Ani náhodou!

Proč tvrdíme, že chybovat je lidské, a přitom se zarputile snažíme být supermany, kteří se chyb nedopouštějí?

Jak se rodil svět

Chyba, její uznání přitom člověka často posune, jako málo co jiného. Příklad: Ještě v šedesátých letech byl zahnán do kouta výsostného zneuznání každý geolog, který se snažil potvrdit teorii (z roku 1912) německého meteorologa Alfréda Wegenera. Ten první přišel s tím, že dnešní světadíly – jsou ve skutečnosti jen díly původního superkontinentu (Pangea). Jeho objev byl zatracován znovu a znovu. A dokonce i poté, když v Lamontské geologické laboratoři (s obrovskou finanční a logistickou podporou amerického námořnictva) vědci shromáždili množství dat (ohledně tepelných proudů, seismických údajů, bathymetrie a struktury mořského dna).

Šéf laboratoře (vyhlášený demagog) se nedal zviklat ve svém zastaralém názoru; a bez toho, že by je řádně vyhodnotil – závěry svých podřízených geologů jednoduše zamáznul.

Jistý mladý vědec jménem Xavier Le Pichon roku 1966 s velkou úlevou konečně dokončil svou doktorskou práci. V ní podrobně popíral možnost pohybu kontinentů. Ale když pak nahlédnul do některých dat shromážděných v Lamontu, zděsil se. Jeho teorie byla jeden VELKÝ omyl. Vrátil se domů a nařídil manželce, ať mu naleje něco hodně tvrdého. Situaci později popsal jako “extrémně bolestivou”. V eseji doslova uvedl: “Prvních 24 hodin jsem měl pocit, že ztrácím půdu pod nohama, můj svět se zřítil. Zoufale jsem se snažil najít způsob, jak nové důkazy popřít.”

Není známo, kolik drinků potřeboval, ale nakonec uznal svou chybu, a vrátil se ke své doktorské práci. Svou původní teorii během dalších dvou let obrátil na ruby. Díky tomu se nakonec stal jedním z nejčastěji citovaných vědců (což obzvláště mezi geology je naprostý unikát:).

Jak to říkal pánbůh při stvoření světa? Milujete se a množte se?

Tak ne, raději: Chybujte a množte se (až do skonání světa).

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (DALL E 3)