Vysoko v pákistánských horách lidé spojují kusy různých ledovců a vytvářejí z nich nové za účelem získání křišťálově čisté vody. Tradiční metoda jim má pomoci přežít v době, kdy klimatická změna ovlivňuje zásoby vody a ledovce rychle tají.

Vypadá to trochu jako obřad. Magazín Euronews popisuje vynášení kusů ledu do hor. Místní lidé spojují dva různé typy ledu a ukládají je do připravené jámy nebo jeskyně. Nejde ale o žádný rituál pro turisty. V oblasti Gilgit-Baltistán na severu Pákistánu tak místní komunity hledají způsob, jak si zajistit vodu pro budoucnost. Technika známá jako glacier grafting, tedy roubování či pěstování ledovců, je podle místních tradic stará několik staletí.

Samčí a samičí ledovec

Princip je překvapivě jednoduchý. Místní rozlišují takzvaný „samčí“ a „samičí“ ledovec. Samčí led bývá šedý a obsahuje půdu, písek a kamínky. Samičí je naopak světlejší, téměř průhledný a čistší. Kusy ledu z obou ledovců lidé ručně odeberou a v dřevěných koších je dopraví na předem vybrané místo. Celá cesta může trvat i 48 hodin a led se během ní nesmí dotknout země.

Místo pro nový ledovec není vybráno náhodně. Ideální je nadmořská výška nejméně kolem 4000 metrů, vysoká hladina permafrostu, silný vítr, minimum slunečního záření a severní orientace svahu. Led se následně ukládá do jámy nebo jeskyně. Jednotlivé vrstvy jsou izolovány pilinami, dřevěným uhlím a meruňkovými jádry. Mezi „samčí“ a „samičí“ led jsou umisťovány také nádoby s vodou z řeky Indus.

Na vodu se čeká deset let

Výsledkem není okamžitý zdroj vody. Nově vytvořený led musí přežít několik zimních cyklů a postupně narůstat díky sněhu. Pokud se vše podaří, začne podle odborníků přibližně po deseti letech poskytovat vodu. Zhruba dalších deset let pak může trvat, než se z něj stane spolehlivý zdroj pro místní obyvatele.

Právě pomalost celého procesu je možná jeho nejzajímavější vlastností. Nejde o technologii, která by měla vyřešit dnešní nedostatek vody během jedné sezony. Je to spíše způsob, jak připravit zásobu vody pro další generace. Voda z tajících ledovců je přitom pro zdejší zemědělství zásadní. Klimatická změna ale mění tempo tání i množství sněhu, který ledovce doplňuje. Historie této techniky se předává ústně z generace na generaci a místní ji podle dostupných pramenů používají po staletí. Metoda byla znovu výrazněji oživena v 90. letech.

Ladacký recept

I jinde v Asii se s ledem chytře pracuje. V indickém Ladaku vznikají takzvané ledové stúpy. V zimě se voda z potoků pomocí potrubí rozprašuje do mrazivého vzduchu, kde okamžitě zamrzá a vytváří vysoký kužel ledu. Jeho tvar omezuje plochu vystavenou slunci, takže led vydrží až do jara. Právě tehdy, kdy je vody pro zemědělství nejméně, začíná stúpa tát a zásobuje pole. Výzkum 14 podobných ledových rezervoárů v Ladaku ukázal, že mohou významně snížit sezonní nedostatek vody, zároveň ale jejich účinnost silně závisí na počasí.

Voda ze vzduchu

Ještě zvláštnější je získávání vody ze vzduchu. V oblastech s častou mlhou stačí velká síť, na které se drobné kapky zachytávají, spojují a stékají do sběrné nádoby. Technologie se používá například v suchých oblastech Chile a zkouší se i v Kalifornii. Výhodou je, že nepotřebuje řeku ani podzemní vodu. Modernější systémy atmosférického získávání vody dokážou vodní páru přímo kondenzovat. Vědci ale upozorňují, že hlavní překážkou jejich širšího využití zůstává energetická náročnost a cena.

Kouzlo vsakování

A někdy není potřeba vyrábět nic nového, stačí přesvědčit vodu, aby zůstala tam, kde spadne. V indickém Rádžasthánu se například používají mělké infiltrační nádrže známé jako chaukas. Zachycují dešťovou vodu a umožňují jí pomalé vsakování do půdy, čímž podporují doplňování podzemních zásob a zároveň udržují vlhkost potřebnou pro vegetaci. Podobně lze využívat obyčejné retenční nádrže, malé hrázky nebo terasy v krajině.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (Midjourney)