Majitel konzultační firmy, bývalý bankéř a vášnivý tenista Vít Gloser založil projekt dropp, usilující o čistší tenis. V klubech po celé zemi sbírá ohrané míčky, zpracovává je a získanou drť dodává třeba do jezdeckých hal. "Uhlíková stopa tenisáků je hrůzná," říká.

Na světě se ročně podle odhadů Evropské tenisové asociace vyrobí 350 milionů tenisových míčků. Z toho 340 milionů končí na skládkách, kde se nějakých čtyři sta let rozkládají. Tenisté obvykle otevírají novou plechovku míčků při každé hře, míčky se postupně ohrávají a jejich kvalita a odskok pak nejsou konzistentní. Velký ekologický problém je na světě.

Použité tenisáky je ale možné recyklovat a v souladu s pravidly cirkulárního hospodářství znovu použít. Ve světě se z tohoto odpadu vyrábějí tenisové kurty, podlážky do stájí i povrchy pro samotné jezdecké arény, přístupové a manipulační povrchy pro invalidy a vozíčkáře nebo povrchy na dětská hřiště. Ve Francii se míčky recyklují už od roku 2003, v USA asi posledních šest let. Milovník tenisu Vít Gloser se o totéž snaží od loňského roku také v Česku.

Nadrcenou směs ze starých tenisáků dodává nejnověji do jízdárny Jezdecké akademie – střední odborné školy Mariánské Lázně. Klasický písek je pro některé koně při dopadu příliš tvrdý a přimíchaná pryž nárazy tlumí. Spolumajitel školy a předseda tamního jezdeckého klubu, parkurový jezdec Ondřej Nágr se v lázeňském městě kromě jiného stará také o plemeno koní Anny Kellnerové.

Recyklovat tenisáky vás napadlo, když jste o podobných aktivitách četl na internetu, nebo nezávisle na tom?

Vzniklo to při mém prvním start-upu, aplikaci GoTennis, která propojovala hráče s volnými tenisovými kurty. Před asi čtyřmi lety jsme si se synem Jakubem uvědomili fakt, že tenis výrazně zatěžuje planetu. Průměrný život tenisáku je od 5 do 15 hodin a ročně se jich na světě vyrobí asi 350 milionů. Mají přitom obrovskou uhlíkovou stopu, protože jejich výroba se v uplynulých dekádách téměř výhradně přestěhovala do Asie. V našem virtuálním klubu jsme tehdy měli asi tisíc členů, mezi něž jsme tuto informaci pustili a ta zpráva vzbudila velkou odezvu. Došlo nám, že i ostatním dost záleží na životním prostředí. Po covidu to usnulo a teď to budou dva roky, co jsme se k původní myšlence vrátili. Tak vznikl projekt dropp.

Sám tenis hrajete mnoho let. Jak vám pomohla znalost tenisového prostředí?

Právě že moc nepomohla. Jedině v tom, že jsem věděl, že české tenisové kluby jsou v lecčems tvárné a přistoupí na spolupráci. Zároveň vám ale příliš nepůjdou na ruku, na rozdíl třeba od Německa nebo Belgie. Pomohl nám ale kouč Theodor Devoty, který dříve trénoval Radka Štěpánka, Sebastiana Kordu a teď vede Marii Bouzkovou. Se svou ženou Dominikou něco podobného před dvěma lety zkoušeli a uvedli nás do 40 klubů, které už oslovili a kde míčky sbírali. Připravili nám tak kus předpolí. Dohromady s nimi jsme už nasbírali v Česku 190 tisíc tenisáků.

Samotný sběr není jednoduchý. V Česku je 1200 tenisových klubů. V kolika z nich míčky sbíráte a jak máte zajištěnou jejich logistiku?

To je oficiální údaj svazu, ale musíte tohle číslo vydělit dvěma, protože v tom jsou započítány i kluby s jedním kurtem. Naše cílovka jsou ty větší, tedy něco mezi 500 až 600 tenisovými kluby, kde předpokládáme tři a více kurtů. Dnes jsme ve dvou stech z nich.

Loni jsme se spojili s globálním výrobcem kartonu z recyklovaného papíru, společností DS Smith. Jejich ředitele pro střední Evropu náš projekt zaujal, a tak nám navrhli a vyrábějí z recyklovaného papíru sběrné boxy na míčky. Mimochodem, jedna krabice jich pojme 180. Kluby to zaujalo, náš nápad se líbí devíti klubům z deseti. Zpočátku jsem tenisáky svážel svým soukromým autem. Brzy nás ale oslovil podnikatel David Kašper, který hodně investuje do udržitelnosti. Díky jeho podpoře jsme rozjeli logistiku. Takže já sice pořád jezdím svým autem, ale spoustu sběrů děláme i přes GLS a s našimi pěti kurýry po republice.

Kde posbírané míčky skladujete?

Začali jsme v rodinných sklepech, ve firemním skladu kamaráda v Písnici, u dalších známých ve sklepě domu a v dílnách. Další skladovací prostory vložili do projektu partneři, které dropp zaujal. Například Tecnifibre, vyrábějící sportovní vybavení. Dále s námi nyní spolupracuje AVE, zabývající se nakládáním s odpady nebo komunálními službami. Připojili se i další a část financí jsme získali přes evropský akcelerátor.

Kdo pro vás míčky, nasbírané v tuzemských tenisových klubech, separuje a drtí?

Tenisáky nám drtí a separují dvě firmy, jedna v severních Čechách a druhá na severní Moravě. Obě jsou z oblasti zpracování průmyslových a komunálních odpadů.

V Česku se podle vašich analýz prodá ročně dva a čtvrt milionu tenisáků. Kolik jich chcete recyklovat, abyste byl spokojený?

Letos bychom rádi posbírali 200 až 250 tisíc tenisáků, příští rok bych chtěl dvojnásobek. Když bychom postavili vlastní linku, můžeme pak zpracovávat větší objemy a sbírat míčky například i v sousedních zemích.

Sbíráte i tenisové výplety. Na co by se daly po zpracování použít?

Struny jsou mnohem komplikovanější, jsou často vyrobené z nějakých deseti nebo dvanácti různých chemikálií, těžko se rozkládají. Nadrcené struny jsme chtěli dodávat výrobcům plastových palet, které odebírá IKEA nebo Kofola. Ovšem i samotné nasekání výpletů je technologicky náročné, protože se lepí na drtící nože. Tady jsme teprve na začátku.

Tenisové míčky se prý dlouho nerecyklovaly, protože v tom nejsou peníze. Ziskovost recyklované pryže z tenisových míčků je téměř nulová vzhledem k tomu, že musí konkurovat levné všudypřítomné pryži z pneumatik. Je to tak?

Zatím ano. Ale pryž z tenisáků je kvalitnější. V droppu věříme, že má daleko širší využití. Sami jsme zatím v minusu. Rádi bychom projekt během dvou tří let posunuli do černé nuly.

Nebylo by řešením vyrobit tenisák, který vydrží víc?

To je otázka, která napadá všechny. Nikdo to ale zatím nedělá. V Holandsku se vyrábějí míče s využitím recyklovaného meltonu (žlutý plyš na povrchu), ale gumu dováží novou z Asie. V našem týmu máme technologa, který je odborníkem na gumu, chcete-li pryž. Podle něj vulkanizovaný materiál, tedy tenisák, podruhé vulkanizovat nelze. Nezískáte potřebnou pružnost a odskok. Wilson zase dává velké peníze do vývoje nových míčků, jejichž pružnost by nebyla závislá na vakuovaném tubusu. Ekologicky zajímavé jsou tím, že omezují plastový odpad, protože se prodávají v papírové krabici. Pro profíky ale zatím nejsou použitelné, jen pro amatéry. Až příliš „létají“.

Co s rozdrcenou hmotou míčků dále děláte?

Dodáváme ji nově do zmíněných jezdeckých arén, ale máme i další ambice. Chceme vytvářet nové produkty s větší přidanou hodnotou. Zabýváme se i využitím této hmoty při výrobě sportovních povrchů například na atletiku, volejbal, tenis nebo pro dětská hřiště.

Příští rok bychom si chtěli koupit vlastní linku, drtit a separovat. Další plán je jít do zahraničí. Už nyní sbíráme v prvních klubech v Rakousku a na Slovensku. Volají mi Srbové, Chorvati, Italové, projekt se jim moc líbí a chtějí se připojit.