Mediální prostor zaplavený vyprávěním o hrozící apokalypse svědčí o tom, že se v našem myšlení něco zásadně pokazilo. Profesor dějin myšlení na European University Institute Nicolas Guilhot se pro Financial Times zamyslel nad tímto zvláštním fenoménem poslední doby.

Profesor Guilhot upozorňuje na katastrofické scénáře, od klimatického kolapsu až po hrozbu, že se umělá inteligence postará o apokalypsu v podobě nekontrolované výroby kancelářských sponek. Mnozí se ptají: Blíží se konec světa? Velkou roli v tom hraje představa, rozšířená mezi technologickými elitami, že pouze nespoutaný rozvoj umělé inteligence umožní vyvoleným přečkat nadcházející katastrofu. Tento podtón občas vystupuje na povrch zcela otevřeně. Americký viceprezident J. D. Vance v nedávném rozhovoru uvažoval o tom, že jeho politická činnost možná připravuje půdu pro završení lidských dějin. Řeč přišla i na nezvaného hosta, který se na scéně objeví v hodině dvanácté. Vance přiznal, že by ho nepřekvapilo, „kdyby mezi námi kráčel Antikrist“.

Přijde Antikrist?

O této fascinující postavě se rozhovořil i Vancův dávný donor, vlivný podnikatel Peter Thiel. Varoval, že by se Antikrist mohl skrývat za maskou dobrodince, který usiluje o regulaci umělé inteligence či boj proti změně klimatu. Jinými slovy, udržitelnost a regulace nesmírně dominantních firem v oblasti technologií jsou pro něj podezřelými známkami.

Profesor Guilhot doplnil, že spor, který následoval po zveřejnění encykliky papeže Lva XIV. o umělé inteligenci, připomínal středověk, kdy si papež a císař (dnes Trump) vzájemně předhazovali obvinění, že ten druhý je Antikristem.

Představu, že žijeme v posledních časech, přiživují i mnozí sekulární myslitelé. Na všech těchto debatách je zarážející jejich chmurný tón. Ani ti, kdo se odvolávají na autoritu Bible, ani ti, kdo věří ve vědu, nedokážou nabídnout nadějnou budoucnost.

Přitom vize konce, ať už jde o křesťanské očekávání, nebo o sekulární ideologie předjímající zhroucení kapitalistické společnosti a úsvit beztřídní společnosti, nebyly vždy zdrojem obav. Po staletí dávaly naději utlačovaným a přetvářely krize v příležitosti k obnově a nápravě.

A co konec dějin?

Současná politická kultura ztratila schopnost spatřit za obzorem krize budoucnost, která by přinášela vykoupení. Doslova se nemáme na co těšit. Tento stav není nový. Je to situace, kterou Francis Fukuyama před více než třiceti lety označil za „konec dějin“. Ačkoli byla později jeho kniha odmítána, Fukuyama ve své slavné knize jasně zdůrazňoval, že nehovoří o světových událostech, nýbrž o vyčerpání liberální představivosti. Konec dějin nastává ve chvíli, kdy si již nedokážeme představit svět, který by byl zásadně odlišný od toho současného a zároveň by byl vnímán jako lepší.

Guilhot píše o neblahém vlivu pesimismu: v absenci žádoucích alternativ k současnému stavu věcí přestává být svět prostorem, v němž uplatňujeme své tvůrčí síly, a tím i svou svobodu. Stává se neprůhledným a cizím, jako by nám v jednání bránily neviditelné síly.

Před sto lety psychiatři identifikovali „apokalyptický prožitek“ jako typický příznak schizofrenie. Narativy, které s tímto prožitkem nejlépe korespondují, jsou rovněž apokalyptické v etymologickém smyslu tohoto slova. Jde o odhalení toho, co bylo skryto. Doba konce je časem, kdy vyjdou najevo temné síly působící v dějinách, kdy se pospojují souvislosti a kdy budou odhaleni nepřátelé. Odtud také obliba konspiračních teorií.

Porážka nepřítele

Politika dnes vyměňuje usilování o budoucí dobro za porážku nepřítele. To je podle Guilhota jistě důvod k obavám. Zároveň to však naznačuje, že katastrofa není vytesána do kamene ani do algoritmů. Je výsledkem chybné politiky, která podobně jako Dorian Gray podlehla iluzi věčného mládí, jež sliboval konec dějin, zatímco její vlastní rozklad byl stále patrnější. Skutečnost, že některé věci špatně stárnou, neznamená, že s nimi končí i dějiny. Znamená to, že je načase se jich vzdát a uvažovat o nových začátcích.

Je udržitelnost utopie?

Právě tady může začít i jiný příběh o udržitelnosti. Ne jako další varianta apokalyptického přemýšlení, ale jako pozitivní představa světa, který stojí za to budovat. Udržitelnost není jen o tom, kolik emisí ještě smíme vypustit, kolik stupňů oteplení dokážeme odvrátit nebo kolik zdrojů se nám podaří zachránit. Je také o představivosti. Dokázat si představit města, ve kterých se dobře žije, čistou energii, která je dostupná, krajinu schopnou zadržet vodu, technologie sloužící lidem a ekonomiku, která nemusí spotřebovat všechno kolem sebe, aby rostla. To nejsou utopické sny. Mnohé z těchto změn už dnes někde fungují.

Možná potřebujeme méně proroků konce světa a více lidí schopných popsat, jak by mohl vypadat jeho další začátek. Historie ostatně není předem napsaný scénář, který musí skončit katastrofou. Budoucnost vzniká z milionů rozhodnutí, která děláme každý den. V politice, firmách, vědě i v běžném životě. A právě v tom je důvod k optimismu. Pokud jsme schopni měnit svět k horšímu, musíme mít přeci schopnost měnit ho i k lepšímu.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (Midjourney)