Je podzim. To znamená, že hodně prší, stromy jsou holé, vane studený vítr. Nebo ne? Všechno se zdá být trochu jinak – oko potěší stromy déle obtěžkané listím, jenže hospodář zapláče nad nezvyklým suchem.
Ještě začátkem listopadu se listy drží větví bříz, dubů i lip. A jejich barva? Zlatovláska by zelenala závistí. Krása letošního podzimu je tak působivá! Dokonce i Kipling kdysi připustil, že barvy teplého podzimu jsou nepopsatelné (zkoušel to, nejlepší přirovnání bylo k plamenům – vážně, nestojí za to citovat).
Vypili jsme studnu. V jihočeské vesnici obklopené pěti rybníky jsme tento podzim byli dočista nahraní (a nasucho). Neprší a neprší (nebo málokdy a malinko), staří chlapi, co znají místní lesy jako své boty, pláčou: “Tam, kde jsem se odjakživa brouzdal v bahně, je teď zem suchá jako troud, pod nohama mi praská jehličí, hrůza…”
Teplo a sucho, provázené nepopsatelnou krásou. Nemusíme do Nové Anglie ani do Japonska, dvou předních destinací, kam každý podzim turisté (obvykle vyskládaní v autobusech) vyrážejí objevovat kouzelně zabarvenou krajinu. Okouzlující záplavu červené, oranžové a zlaté v korunách javorů, dubů, jasanů a ořechovců. Letos jste si ty nejdivočejší kalendářové fotky mohli pořídit i u nás, u každé silnice.
Podzimu v Japonsku se říká kóyó a neděje se jenom na pozadí, jde o starobylou tradici: Japonci po staletí vyhledávají a obdivují krásu červenajících listů. Stromy v zahradách jsou vysazovány tak, aby na podzim svou barvou vynikly, rámovány pagodami, terasami a vzdálenými horami. Japonci uctívají pomíjivost podzimní krásy krátce předtím, než nastoupí zima. Tradiční čajovny servírují sladkosti v barvě a ve tvaru spadaných červených listů javorových stromů.
Něco mi říká, že praktičtí Češi se spíš nadchnou pozdním košíkem hub než poeticky malebným lupením.
Našim nejpopulárnějším lesním plodům se ovšem dařit nezačne, pokud urgentně nezačneme řešit drastický problém české (moravské a slezské) krajiny: zoufalý nedostatek vody.
Namibie v šedesátých letech přišla s efektivním řešením: vybudovala čisticí systém, který umožňuje odpadovou vodu transformovat na pitnou. Když se o něco podobného tehdy pokusili Američané, objevil se nešikovný slogan “ze záchodu do kohoutku” a bylo po pokusu. Veřejnost podobné projekty zhnuseně odmítla dřív, než mohla pochopit, jak a proč fungují. Vzhledem ke katastrofálnímu nedostatku vody se ale teď namibijskou zkušeností nově inspirovala Kalifornie a v Evropě Belgie.
Je načase, abychom si s podobným řešením začali vážně lámat hlavu i my.
Jinak nám úchvatná krása teplých podzimů rychle zhořkne.
Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GPTImage)