Miluje moře a oceány, ale štve ji, že se každý rok zbytečně utopí stovky tisíc živočichů zamotaných do vyhozených rybářských sítí. A tak začala vyvíjet sítě, které po nasvícení světlem svítí, tudíž jsou vidět a dají se vylovit. Teprve devatenáctiletá Kristýna Říhová na svém projektu Fluoronet pracuje třetím rokem a v dubnu se s ním dostala do finále mezi pět nejlepších evropských týmů největší světové soutěže v udržitelných nápadech Earth Prize.

Co pro vás znamená, že jste se s Fluoronetem dostala do finále Earth Prize?

Zaprvé je to velká pocta. Zároveň je to skvělá příležitost dostat se k potenciálním partnerům a zájemcům o budoucnost Fluoronetu, propojit se se zajímavými lidmi a spolupracovat na budoucích projektech. Řeší se také funding, který možná Earth Prize nově otevře pro počáteční stadium projektů.

Jak vás jako Češku napadlo věnovat se moři?

Vždy mě velmi fascinovaly oceány. Když jsem byla malá, moje nejoblíbenější pohádka byla Hledá se Nemo a později jsem se úplně zamilovala do dokumentů od Davida Attenborougha. Když jsem pak poprvé viděla mořský život na vlastní oči, začala jsem si všímat, kolik je v moři drobností a jak celý ten ekosystém funguje dohromady.

Když jsem viděla všechnu tu krásu, připadalo mi jako strašná škoda, že to lidi ničí, a rozhodla jsem se s tím něco udělat. Protože ale v České republice nemáme moře, bylo mi jasné, že budu muset vycestovat do zahraničí. Získala jsem stipendium ASSIST a odjela na rok studovat do USA, kde se zrodil nápad Fluoronetu.

Jak velký problém jsou rybářské sítě, které Fluoronet řeší?

Ztracené nebo vyhozené rybářské sítě v oceánu jsou opravdu velký problém, protože tvoří deset procent veškerého plastového znečištění v moři a zároveň celosvětově zabíjejí zhruba 650 tisíc živočichů za rok, což je opravdu strašné. Již existují určitá řešení, například Global Ghost Gear Initiative či GPS systémy, které připevníte na síť a jste schopni ji zpětně lokalizovat. Problémem ale je, že pro některé uživatele může být GPS zařízení drahé, a navíc vyžaduje aktivní spolupráci rybářů.

Setkáváme se také se situacemi, kdy rybářům nezáleží na životním prostředí, nechtějí, aby jejich sítě byly detekovatelné, a klidně je nechají v oceánu. To nás vede k hlavní otázce: Když někdo úmyslně vyhodí rybářskou síť do oceánu, proč by kupoval další zařízení na to, aby ji mohl najít? A touto myšlenkou se zabývá Fluoronet.

Proč by tedy kupovali fosforeskující síť, která bude vidět, a můžou z jejího vyhození mít průšvih?

Samozřejmě, že cíl je ten, aby rybáři ideálně sítě vůbec do moře nevyhazovali. Fluoronet se soustředí na případy, kdy tomu tak ale bohužel je. Na začátek je důležité objasnit, že jakmile je síť už vyhozena v oceánu, není jak dohledat původního majitele. Nezáleží tedy na tom, jestli síť svítí, nebo ne. Fluoronet je právě navržen předně pro případy, kdy už modifikovaná síť v oceánu skončí. Na rozdíl od existujících GPS zařízení ji totiž pomocí světla bude moci nalézt kdokoliv, nejen původní majitelé. Samozřejmě také záleží na tom, jakou regulaci zavedeme.

Jde o to, že takzvané ghost nets, vyhozené sítě, jsou skoro neviditelné. Jsou z nylonu, plastového materiálu, který velmi splývá s mořským prostředím. I potápěči je někdy nevidí třeba až na metr a nezaznamenají je ani určité druhy zvířat. Zároveň se zamotávají do lodních šroubů, dokážou zničit lodní náčiní, tudíž škodí i samotným rybářům. Proto by z Fluoronetu mohli benefitovat i oni, protože by síť viděli.

Jak přesně Fluoronet funguje?

Síť je vyrobená z fluorescenčního materiálu, který, když osvětlíte jiným zdrojem, je viditelný, rozsvítí se. Bez excitačního zdroje se Fluoronet dá jen špatně rozeznat od originálu, má stejné vlastnosti jako síť, a neexistuje tedy žádný rozdíl v běžném užívání. Rybáři nemusí vynaložit další úsilí a prostředky na to, aby připevňovali extra zařízení na svoji síť, jelikož Fluoronet je modifikovaný sám o sobě.

Samotným rybářům může sloužit jako prevence před zamotáním sítí do lodí. Skutečná výhoda Fluoronetu ale spočívá v tom, že ztracenou síť v oceánu bude moci najít kdokoliv, což by mohlo do budoucna výrazně usnadnit a zpřístupnit hledání ghost nets mnohem více lidem.

Takže někdo bude jezdit lodí a svítit po hladině moře, aby je viděl?

Zatím jsme ve fázi laboratorního testování. Chceme se soustředit primárně na využití dronu, optimalizaci detekce budeme řešit v průběhu testování v terénu.

Bude ta síť svítit dostatečně na to, aby ji dron osvítil a viděl pod hladinou?

Fluoronet se používá v eufotické zóně, což je mělčí zóna pod hladinou, kde probíhá fotosyntéza. Je to z toho důvodu, že zde je nejlepší penetrace světla. Ghost nets jsme schopni vylovit jen manuálně, tedy právě v momentě, kdy se pohybují blízko hladiny, v této eufotické zóně. Fluoronet pracuje s konceptem The Ghost Nets Cycle, což je schéma, které popisuje, jak se ztracená rybářská síť v oceánu pohybuje. To nám říká, že běžné nylonové rybářské sítě plavou, ale jak se do nich postupem času zamotávají živočichové, jsou staženy ke dnu a tam již s nimi nemůžeme nic dělat, je velmi těžké je v takové hloubce najít a vylovit. Proto je třeba počkat, až se uhynulé organismy v síti rozloží a síť je zase unášena proudy blíže k hladině. V této zóně je Fluoronet schopný pomoci.

Nebylo by jednodušší zasadit se o nějaký systém výkupu použitých rybářských sítí, aby rybáři měli motivaci je do oceánu ani neházet? Anebo o pravidlo povinné GPS na sítích?

Jsou snahy o různé regulace, ale nefunguje to úplně efektivně, proto právě také Fluoronet vznikl. Regulace a pravidla v rybářské komunitě jsou nastavena dost specificky. Tohle léto plánuji cestu do Indonésie, chci strávit nějaký čas s rybáři, proniknout do jejich myšlení a podívat se, jak to v jejich komunitách funguje. Tady od stolu v České republice mohu mít krásně všechno teoreticky vymyšlené, ale když pojedu tam, proniknu do toho lépe a poznám, jak řešení co nejlépe upravit a jak moc je v komunitě rybářů realizovatelné.

Ovšem jsem ráda, že ve světě fungují programy, které se vysloveně zaměřují na změnu chování rybářů. Někteří vůbec nechápou důležitost oceánu a je velmi krásné vidět, když je o tom někdo učí, ukazuje jim koloběh života v mořích a vysvětluje jim, proč se ochrana živočichů do budoucna týká i jich samých. I tohle je mé velké téma – přibližovat oceán lidem.

Chtěla bych se tomu věnovat i v budoucnu, ať už s Fluoronetem, nebo bez něj. I lidem v České republice bych chtěla vysvětlit, proč je oceán klíčem k lidské existenci. A tohle sdělení bych chtěla předávat i mezi místními rybáři v Indonésii, nahlédnout, jaká je tam situace, a případně přijít s pro ně lepším řešením.

Testovala jste jej i v laboratořích v USA. Jak jste se k tomuto testování dostala a jak ty testy dopadly?

Jela jsem do USA přímo za tím účelem. Získala jsem stipendium, které mi umožnilo jet na rok na střední školu do Ameriky, kde jsem se zúčastnila velké mezinárodní soutěže Rise for the World, kde se sešli naprosto neskuteční účastníci – jedna slečna například vynalezla filtrační systém na vodu v Keni, další má kosmické čisticí zařízení a i já v této soutěži viděla svou příležitost. Na své škole jsem měla možnost absolvovat kurz AP biologie, což je ekvivalent prvního ročníku studia biologie na univerzitě. Měla jsem velké štěstí na místního profesora, který mě v mém projektu neuvěřitelně podpořil.

¨Ze svého budgetu pro AP biologii pořídil vybavení potřebné pro prvotní experimenty v tamních laboratořích. Později jsem se propojila s místní vědeckou komunitou, diskutovala jsem s nimi své experimenty a pak jsem navrhla experimenty Fluoronetu v laboratoři na univerzitě v Harrisburgu v Pensylvánii, kde jsem projekt konzultovala s místní profesorkou a později zde i prezentovala.

Už o Fluoronet projevila zájem nějaká organizace nebo třeba soukromá firma, tedy obchodní partner?

Neziskovka ano, jsem v kontaktu s Justice for Nature, která se mimo jiné věnuje ochraně oceánů v Kostarice. Sešla jsem se s lidmi z Justice for Nature a předběžně projevili zájem, byla by možnost Fluoronet testovat na jejich zázemí v Kostarice.

Co teď ohledně Fluoronetu řešíte, co byste chtěla ještě posunout?

Vývoj trvá delší dobu, což je u výzkumu přirozené. Je to proto, aby to bylo podle regulí a abychom vychytali všechny detaily. Budu se snažit najít partnery v Evropě, abychom se mohli ve vývoji posunout. Do budoucna bych chtěla probádat možnost odpuzování živočichů přímo od sítě, specificky želv. Zatím je to ale relativně problematický a neprobádaný krok. Jsem nyní v kontaktu s jedním vědcem na Srí Lance, který se věnuje bycatch, tedy nechtěným úlovkům v síti.

Jeden z jeho projektů je zaměřený na LED studie se želvami – připevníte LED světla na sítě za účelem zviditelnění sítě a ona pak na základě typu a barvy světla odpuzují mořské živočichy, převážně želvy. Míra odpuzování se liší podle toho, jaký živočich se do té sítě zamotá, protože zvířata vidí světlo různě. Některá vidí dvě, jiná třeba tři barvy a například u želv je to různé, některé dokonce vidí UV. Naproti tomu například u kytovců vnímání světla neřešíme, protože ti se orientují pomocí echolokace, síť zaznamenají a třeba si s ní jen hrají. I když i tak se do ní mohou zamotat.

Ovšem želv se zamotává opravdu velké množství, na Kostarice a v Indonésii jich je opravdu hodně a sítě špatně vidí, proto se chceme zaměřit převážně na ně. Pokud by pro odpuzování želv, potažmo jiného bycatch, nebyla potřeba externí světla, ale zvládly by je po ztracení odpuzovat samotné sítě, zase by to bylo velké ulehčení do budoucna a velký krok v oblasti oceánské ochrany. Takže teď se věnujeme tomu, jak využití Fluoronetu ještě rozšířit a co nejlépe upravit.

Foto: Václav Vašků, Zuzana Keményová