Když Neil Armstrong sestoupil na Měsíc, řekl, že je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo. Něco podobného si může říct řidič, když alespoň trochu sundá nohu z plynu. Protože i zpomalení o pár kilometrů v hodině může mít překvapivě velký účinek.

Člověk často slyší, že se životním prostředím stejně nic neudělá, protože vliv jednoho člověka je přece zanedbatelný. Pro férovost si ukažme maličko statistiky podporující tento názor: Databáze Carbon Majors ukázala, že pouhých 57 gigantických producentů fosilních paliv a cementu produkuje 80 procent světových emisí. 

To ale neznamená, že vytřídit odpad, šetřit při vytápění, omezit maso a fast fashion nebo nelétat každou chvíli k moři je zbytečné. Není. Pozitivní účinek drobných změn v chování velkého množství lidí se dá změřit. Dnes vám proto nabízíme ještě jeden green hack. Jak trochu pomoci planetě a přitom – jen tak mimochodem – možná zachránit život sobě, své rodině nebo někomu úplně cizímu?

Šetrněji na dálnici

Existuje – pro každé auto jiná – ideální rychlost, kdy spotřebovávám nejméně paliva, čili jedu nejvíc ekologicky. Čím rychleji auto jede, tím urputněji musí bojovat s odporem vzduchu. Ten roste přibližně s druhou mocninou rychlosti. Výkon potřebný k jeho překonání dokonce s mocninou třetí. Proto se rozdíl mezi stovkou a sto třicítkou neprojevuje ve spotřebě jen jako jednoduchých třicet procent navíc nebo méně. Záleží i na autě, motoru, větru i profilu trasy… 

Mezinárodní energetická agentura každopádně každopádně odhaduje, že snížení dálniční rychlosti o 10 km/h může řidiči snížit spotřebu paliva o pět až deset procent. Pokud by takový krok přijalo velké množství řidičů, spotřeba ropy osobními automobily by podle podmínek jednotlivých zemí mohla klesnout o jedno až šest procent. Představme si benzinové auto, které při dálniční jízdě spotřebuje 6,5 litru na 100 kilometrů. Zpomalení o 10 km/h by podle uvedeného odhadu znamenalo úsporu přibližně 0,3 až 0,65 litru na každých 100 kilometrů. Při modelové ceně 38 korun za litr je to jen asi 12 až 25 korun za jednu cestu. Pokud takovým způsobem za rok ujedete deset tisíc dálničních kilometrů, jde už o 30 až 60 litrů benzinu, tedy asi 1 200 až 2 500 korun.

Nebo-li jedna plná nádrž. Roční úspora by tak v našem modelovém příkladu představovala asi 76 až 153 kilogramů CO₂. 
A to pořád mluvíme pouze o deseti kilometrech v hodině. Při zpomalení ze 130 na 110 km/h je samozřejmě rozdíl ještě výraznější.

Šetrněji na okresce

Na okresní silnici může být efekt cestovní rychlosti menší, protože větší roli hrají obce, zatáčky, kopce a opakované rozjíždění. O to důležitější je plynulost. Americké ministerstvo energetiky uvádí, že agresivní jízda – vysoká rychlost, prudká akcelerace a následné brzdění – může zhoršit spotřebu o 15 až 30 procent na dálnici a o 10 až 40 procent v provozu s častým zastavováním. Nejekologičtější řidič proto nemusí být ten, který se za každou cenu plouží. Je to především řidič, který předvídá, drží odstup a nezrychluje jen proto, aby za okamžik zase prudce brzdil.

O 8 minut později

A co čas? Právě ten bývá hlavním argumentem rychlé jízdy. Na ideální, zcela prázdné dálnici trvá ujetí sta kilometrů rychlostí 130 km/h přibližně 46 minut. Při rychlosti 120 km/h je to přesně 50 minut. Za vyšší spotřebu a větší riziko tedy získáme necelé čtyři minuty.

Při rychlosti 110 km/h trvá stejná cesta asi 54 a půl minuty. Rozdíl proti sto třicítce je přibližně osm minut a 24 sekund. A při stovce dorazíme oproti jízdě rychlostí 130 km/h o necelých 14 minut později.

Jenže to platí pouze v matematickém světě, kde lze celých sto kilometrů projet nepřetržitě zvolenou rychlostí. Ve skutečnosti nás zpomalují kamiony, provoz, práce na silnici, sjezdy, nájezdy a příjezd do města. Rozdíl mezi dvěma rychlostmi nastavenými na tachometru tak bývá menší než rozdíl vypočtený na papíře.

Paradox časové úspory

Lidé mají tendenci odhadovat vztah mezi rychlostí a časem lineárně. Představují si, že čím rychleji už jedou, tím více času získají dalším zrychlením. Matematika ale funguje opačně: čím vyšší je výchozí rychlost, tím méně času nám její další zvýšení ušetří, jak ukázal např. Pavel Kasík na článku v Seznamu.

Představme si dvacetikilometrovou cestu: zvýšení rychlosti ze 40 na 50 km/h ušetří šest minut; zvýšení z 90 na 100 km/h ušetří jen minutu a 20 sekund; zvýšení ze 140 na 150 km/h ušetří pouhých 34 sekund.

Tento jev se označuje jako time-saving bias, tedy zkreslení při odhadování úspory času. Výzkumy ukázaly, že řidiči přeceňují čas získaný zrychlováním ve vysokých rychlostech a naopak podceňují účinek zvýšení rychlosti při pomalé jízdě. Lidé s výraznějším zkreslením si také častěji volili nepřiměřeně vysokou rychlost a překračovali povolený limit. 

Úspora klesá, nebezpečí roste

Časová úspora s rostoucí rychlostí rychle mizí. U nebezpečí se ale matematika obrací proti nám.

Reakční doba řidiče se samotnou rychlostí zásadně nemění. Člověk potřebuje určitý čas, aby si všiml překážky, pochopil situaci, rozhodl se a sešlápl brzdu. Čím rychleji však jede, tím delší vzdálenost během této doby urazí. Při rychlosti 110 km/h projede auto za jedinou sekundu přibližně 31 metrů. Při rychlosti 130 km/h je to už 36 metrů. Než řidič vůbec začne brzdit, je o pět metrů dál.

A potom nastoupí brzdná dráha. Ta za stejných podmínek roste přibližně s druhou mocninou rychlosti. Při jízdě rychlostí 130 km/h je proto samotná brzdná dráha zhruba o 40 procent delší než při 110 km/h. Ve srovnání se stovkou je přibližně o 69 procent delší. To už je hodně.

Stejným způsobem roste také kinetická energie vozidla, kterou musí brzdy, pneumatiky, karoserie nebo v nejhorším případě lidské tělo při nárazu pohltit. Velmi názorný příklad nabízí český BESIP. Rozdíl mezi brzdnou dráhou osobního auta jedoucího 50 a 60 km/h může být na suché silnici celých devět metrů. Pokud vůz jedoucí padesátkou zastaví těsně před překážkou, auto jedoucí šedesátkou do ní ve stejném místě stále naráží rychlostí přibližně 40 km/h.

Podle Světové zdravotnické organizace zvyšuje každé jednoprocentní zvýšení průměrné rychlosti riziko smrtelné nehody přibližně o čtyři procenta a riziko nehody s vážným zraněním o tři procenta.

Spěch a život

Jen tak pro pořádek dodejme, že v roce 2025 zemřelo na českých silnicích 421 lidí, dalších 1 647 bylo těžce zraněno. Byl to sice nejnižší počet úmrtí v historii českých statistik, ale pořád to znamená více než jednoho mrtvého denně a čtyři až pět těžce zraněných. Nepřiměřená rychlost byla v tomto období nejčastější příčinou smrtelných nehod.

Celosvětově si dopravní nehody vyžádají přibližně 1,16 milionu životů ročně. Dalších 20 až 50 milionů lidí je zraněno. Pro děti a mladé lidi ve věku od pěti do 29 let jsou silniční nehody dokonce nejčastější příčinou smrti.

Vy jste se kochal

Rudolf Hrušínský se ve své nesmrtelné roli ve filmu Vesničko má středisková kochá okolní krajinou tak důkladně, že jezdí mimořádně pomalu – nebo zapomene automobil zabrzdit.

Nemusíme to dělat jako on, ale trochu zpomalit může být fajn. Zpomalit, klidně dýchat, přemýšlet a soustředit se na řízení. Možná si pustit podcast, nebo si povídat se spolujezdcem. To je přece docela pěkný způsob trávení času. Třeba i v takzvané zácpě. Jazyk nám ostatně už samotným slovem zácpa připomíná, že se kvůli pomalému pohybu nemusíme hned pos….

Pomaleji jezdit je jedním z oněch snadných, a přitom těžkých úkolů moderního člověka. Autor těchto řádků se na základě vlastní zkušenosti domnívá, že skutečným důvodem příliš rychlé jízdy většinou není potřeba ušetřit konkrétních sedm minut. Je jím spíše jakýsi setrvalý, skoro neznatelný, ale stále přítomný spěch. Stres. Shon. Pocit, že už bychom někde měli být. Vlastně strach. Strach, který nás nutí jet rychleji – a tím brutálně zvyšuje pravděpodobnost, že do cíle nedorazíme vůbec. Nebo že několik ušetřených minut zaplatíme celým zbytkem života.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (Midjourney)