„Já nejsem Arab, jsem Egypťan,“ opravuje mě hezounek s benevolencí faraona, který se dobře probudil. Provádí mě nejskvostnějším muzeem světa, ze kterého je úchvatný výhled na pyramidy.

Neméně úchvatný je pohled na dávnověkou loď spolehlivě svázanou z libanonských cedrů. A samozřejmě na všechno to zlato a bohatství, které Tutanchamona provázelo na cestu věčností. Zasáhne vás to. A to nemluvím o impozantní architektuře nového Gran Egyptian Museum v Káhiře. Ale já se chci podělit o moment, kdy něco uvidíte a najednou si nemůžete pomoct.

Jde o rákosí, egyptské rákosí na záhonku v areálu muzea. Jeho rozcuchaná hlava na vznosném silném stonku je neodolatelná. Přiznávám, jsem papyrofil. Dva uniformovaní strážci nového egyptského muzea měli co dělat, aby mě drželi dál od nejkrásnějšího záhonu, jaký jsem kdy kde viděla. Cyperus papyrus elegantně povíval v odstínu zelené, kvůli které by každý designér byl ochotný vraždit.

Už chápu, proč se každý egyptský papaláš nechával vypodobňovat právě s touto rostlinou; přestože se v dávnověku podél řeky Nil množila jako plevel. Její hlavy se spojovaly v girlandy zdobící svatyně bohů. Kořen byl dřevitý, hodil se k výrobě kuchyňského náčiní nebo jako palivo. A ta k pohlazení svádějící „stopka“? Hotový zázrak. Vyráběli z ní lodě, plachty, rohože, látky, lana a hlavně všechno, co potřebovali k psaní. Tedy všechno potřebné k vytvoření civilizace, jejíž plody dodnes s otevřenou pusou očumujeme v káhirském muzeu, otevřeném koncem roku. Je z něj právem světový hit.

Papír Říma

Dřeň papyrusu se jedla syrová nebo tepelně upravená. Herodotos zaznamenal, že z této zázračné rostliny vyráběli sandály pro kněze. A dokonce sloužila i k utěsňování spár lodí.

Ani Římané by se bez něj v každodenním životě neobešli. Používal se v domácnosti, byl nutný pro každý legální dokument a umožnil rozkvět literárního Říma. Plinius popisuje nervy, když se za Tiberia neurodilo „egyptské rákosí“. Byla to obdoba paniky, kterou zažívají Moskvané, když jim Putin vypne internet.

Omluva sv. Augustýna

Papyrus nahradil pergamen; ale rozdíl v kvalitě a potěšení musel být znát. V pátém století našeho letopočtu se svatý Augustýn omlouvá, že píše na pergamenu namísto papyrusu. Bylo to, jako když vám místo elegantního dopisního papíru vypadlo z obálky pár stránek vytržených ze sešitu.

Není náhoda, že až do desátého století byly nejdůležitější listiny papežského úřadu zaznamenány na papyru.

Dvě stě let poté se už nikdo nenamáhal. V Egyptě, jehož civilizace vyrostla s nekonečnými plantážemi, dnes zůstává poslední mrňavé vodnaté políčko a poslední rodina, která z něj vyrábí suvenýry.

Zatím na Tahrirském náměstí v Káhiře jsou nekonečné plochy vyložené zaprášeným zeleným „kobercem“, umělinou plnou nedopalků a odhozených odpadků. Jak skvostně by se tam vyjímaly záhony papyrusu…

A tak se nedivím, že v muzeu někdo z ostře hlídaného záhonu stačil pár krásných rostlin uštípnout. I vaší kultivované a jinak čestné dopisovatelce musela uniformovaná stráž bránit ve vášnivém chmatáctví.

Kdo má hodně slunce, mokro a blahodárné bahýnko, dejte se do toho. Nejde vypěstovat elegantnější záhon než z rostliny hodné faraona.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GPTImage)