“Ty jsi prostě hračička,” povzdychl (jen napůl) zklamaně otec. Přistihnul mě jak obdivuji žilky ztrouchnivělého listu a mezi jeho obrysy sleduji plující mraky. Úkol (před skoro sto lety) zněl: shrabat listí, nikoliv nečinně vejrat.

S jakou radostí bych mu dneska ukázala fakt, ke kterému teprve teď na základě dlouholeté vědecké studie dospěla moderní medicína. Totiž: Ten okamžik, kdy se nás zmocní dětsky okouzlený údiv, kdy se něčím kocháme vděčnou radostí – jako bychom prozřeli poprvé – tak tento moment ve skutečnosti léčí!

Kapka rosy na špičce pohupující se trávy, geometricky perfektní sněhová vločka, co vám zrovna přistála na palčákách…

Upgrade

Maria Monroy z Yale univerzity roky prosívala data pacientů a dobrovolníků a zjistila, že “Nacházení momentů skoro posvátného údivu může posunout způsob, jakým vnímáme každodennost a s tím může proměnit, jak stresující nebo smysluplný nám připadá.” Věda zkrátka už ví, že schopnost nacházet každodenně momenty úžasu a krásy zmírňuje projev deprese a utužuje mentální zdraví.

Americká spisovatelka Helen Keller hezky napsala, že nekrásnější věci na světě se nedají vidět, nemůžeme si na ně sáhnout – musíme je cítit srdcem. Helen věděla, o čem mluví, byla nevidomá a hluchá (přesto vystudovala Harvard). 

Ale právě její vnímání světa odráží i něco hlubšího: ten pocit posvátné bázně. Každý z nás takový moment zažil. Taková chvíle nás vnitřně posune, rozvibruje. Řečeno nepoeticky, je pro nás stejně důležitá, jako je pro náš mobil nebo počítač nepostradatelný pravidelný upgrade.

Slýcháme to všude, příroda léčí… bla bla. Ale ona SKUTEČNĚ léčí. Vědci mají rádi přesnost a tak měřili a výsledky jsou skoro zarážející: ti, kteří denně vyhledávají malé zázraky (a nemusí vylézt na Gerlach – stačí všimnout si krásy okvětních lístků sasanky živořící u parkoviště) dokážou o sedmnáct procent zmírnit projevy deprese, o dvanáct procent snížit svou hladinu stresu a o šestnáct procent celkově zlepšit své mentální zdraví.

Nos v růži

Kolik nejlepších básníků inspiroval podobný úchvatný oka-mžik ? Těch kilometrů, co Mácha nachodil a těch momentů dech beroucí krásy co nasbíral, zatímco na něj kulturní pracovníci šplíchali špínu, že není dost uvědoměle národní…

Za všechno, co je ve mě dobrého, vděčím knihám, řekl Gorkij. Já za hodně vděčím básníkům. A ten první, v mém životě byl táta – naučil mě zastavit se a podivovat se kráse kolem nás. Ukazuje se, že je to jedna z nejzdravějších věcí, kterou pro sebe můžeme udělat. A každý, kdo si tuto schopnost vnímat a vyhledávat kouzelné momenty v každodennosti osvojí a předá ji pak svým dětem, ten jim dává nástroj k celoživotnímu seřizování si svého mentálního zdraví. A že ho budou potřebovat!

PS. Sama jsem si koupila růži jménem Desdemona. Třeskutě krásná, nádherně voní, opakovaně kvete. Když se v jejích starorůžových plátcích nerochní včela, zabořím do ní nos. Každý den.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GPT4o)