Slyšíme to stále dokola. Jest nutno zbrojit, ceny rostou, spermií je méně, státy tonou v dluhu. Co s tím? Na začátek by stačilo přijmout fakta. Především to, že všechno má svůj základ v našem vztahu k životu – našemu vlastnímu, životu ostatních, k životnímu prostředí.

Chce-li mít člověk depku z budoucnosti, stačí si vybrat z bohatého menu aktuálních problémů. Změny klimatu, drahota, válka, epidemie, úpadek českého fotbalu… Jenže i nepříjemná změna je především změna. Změna je pohyb, změna je šance. Povšimněme si moudré češtiny: Pokud je “nepříjemné” přijato, stává se méně “ne-příjemným”, více “přijatým”. Jsme-li “na příjmu” vnímáme, co se skutečně děje. Nemusí nás tolik ovládat strach. 

Přiměřeně pozitivně

Ecoista na svých stránkách pravidelně řeší téma sustainability. To magické slovo “udržitelnost”. Není ale těžké něco udržovat, když celý vesmír je jedna nekonečná změna? Momentálně tedy zažívám odklon od “sustainability” směrem… směrem například ke zbrojení. Zní to hrozivě, na druhou stranu i to může přinést něco nového. Možná realističtější pohled. Evropské regulace v oblasti energetiky a jiných sektorů budou muset projít revizí, zkrátka na to nebudeme mít. A takové odstranění přílišných zásahu do ekonomiky nemusí být špatná zpráva. 

Zelené regulace, byť míněný v dobrém, totiž Evropě často moc nepomohly. Dva příklady za všechny.

1) Diví se dneska někdo Polsku, že odmítlo odejít od uhlí a stát se tak víc závislé na dovozu plynu, především z Ruska?

2) Čína, která se snaží Evropu zaplavit svými elektrickými auty, jež byly oslavovány jako dopravní prostředek zelené budoucnosti, stále zvyšuje produkci emisí, stále více a více těží uhlí. 

Pokud bude mít Evropa příliš vysoké ceny energií, bude to problém pro celou ekonomiku. Elektřina je krev moderní civilizace. Svět nezachrání to, zda bude Evropa bezemisní v roce 2050 nebo 2100. Aby Evropa přežila, musí její ekonomika fungovat. I když má EU v oblasti životního prostředí vznešené cíle, bude je muset revidovat. Ani emisní povolenky, tyhle moderní odpustky, nejsou zákonem božím. Není ostuda si přiznat, že nějaký bezemisní cíl nesplníme, protože teď jde Evropě o to, aby jí nepohltila nějaká jiná civilizace. 

Životaschopnost našeho kontinentu, naší kultury a hodnot samozřejmě netvoří jen výdaje na zbrojení, ale také ozdravění ekonomiky a hlavně nějaká ta přiměřeně pozitivní vize. Bez naděje do budoucna by se Evropa stala jen ustrašeným spolkem, který se brání barbarům.

Růst! Růst?

Někdy se historie rozeběhne a člověk jen žasne. Jako posledních pár let, od covidu… I dosud obecně přijímané ekonomické zákony prochází změnami. Nikdo neví, co způsobí obrovský růst hodnoty akcií a nebývalé množství peněz a hlavně dat v oběhu. Ta nesmírná složitost, ze které je utkán mezinárodní obchod! Bojíme se neuchopitelnosti AI, ale samotná světová ekonomika už dávno svou komplexností přesahuje naše možnosti jí pochopit, natož řídit. 

Je půvabné, že stále ještě úspěch měříme “růstem”.  Přitom i když nechceme, tak dobře vidíme, že začíná platit i paradoxní zákon: Čím větší růst, čím více efektivity a produktivity, tím větší zatížení životního prostředí a také příjmové nerovnosti. Čím více, tím hůře. Svět na papíře sice bohatne, ale v reálu to znamená, že bohatne hlavně jedno promile nejbohatších a tito miliardáři se obvykle chovají jako paka. 

Kouzelný kruh

Proto je tak zajímavá ta nová filozofie, životní přístup schovaný pod pojem cirkularita. Oproti udržitelnosti má už to samo slovo evidentně hlubší význam. Vše ve vesmíru se sice mění, ale vše má také tendenci cirkulovat, obnovovat se. V procesu změny cirkularita zajišťuje stabilitu. A tady má Evropa šanci. Podle odhadů se v EU např. vyhazuje třetina jídla. Třetina! Možná, že do budoucna bude stejně klíčovým pojmem jako je dnes “bezemisní” pojem “cirkulární”. 

Jídlo souvisí s hnojením, hnojení souvisí s vodou, voda s krajinou. V Česku máme nejvíc stromů ve známé historii, dvakrát více než za dob Marie Terezie. A máme tu také přemnoženou zvěř, která likviduje výsadbu a ničí pole. Hnojiva dovážíme z Ruska, neumíme si je sami vyprodukovat. Nebo možná umíme, ale svazují nás naše vlastní byrokracie. 

Je to velká nerovnováha, stačí se podívat na krajinu kolem. V naší republice můžeme mít mnohem víc polí, sadů, lepší využití úrodné půdy. Nepotřebujeme tolik lesů. Můžeme na mnohem větším množství pozemků instalovat solární panely. Můžeme stavět nové přehrady a další vodní díla a lépe zadržovat vodu v krajině. Je to jen věc dohody. 

Všude kolem nás se válí příležitosti. Válí se jako ty miliony tun odpadu po vytěženém uhlí na Ostravsku, které ukrývají řadu prvků, které potřebujeme pro zemědělství či stavebnictví. Staré opuštěné průmyslové zařízení jsou zdrojem oceli.

Filosofie cirkularity nás vede k poznání, že nemusíme “víc” a “dál”, ale že můžeme využít toho, co už máme, akorát jsme si toho zatím nevšimli. Do budoucna můžeme vnímat, že recept na spokojený život není růst, ale naopak zmenšování. Méně je více. Výrobky by měly být hlavně trvanlivé čili opravitelné, nejen levné. Nepotřebujeme novější ledničky, ani novější iphony. Potřebujeme hlavně něco, co něco vydrží.

AI mánie

Někdy se říká, že Evropa bude skanzen, kam bude zbytek světa jezdit na dovolenou. Že my už tu svou velkou chvíli historie máme za sebou. To přeci může být zajímavá šance. Evropa jako lídr ve zpomalování. Moderní civilizace může žít v souladu s životním prostředím. Musí. Pokud ne, tak tu dlouho nebude. 

Svět potřebuje omezit porodnost v chudých zemích. Svět potřebuje přestat drancovat oceány. Svět potřebuje… toho hodně změnit. Nic z toho ale nepřijde bez určité vyzrálosti, bez nadhledu, bez moudrosti. Evropa sama nevyřeší problém emisí, to si spíš přiškrtí svou ekonomiku. Evropa ale může být takovým filosofickým lídrem. Ukazovat vyvážený přístup. Už zažila expanzi, zažila naivní víru v pokrok a jeho tragické důsledky. Evropa je opatrnější ve víru v zázraky technologií, která oslepuje americké miliardáře, tak podobné věrozvěstům komunismu a jiných ismů. Evropa je jako starší člověk, který už je slabší, ale který se nežene bezhlavě – třeba za AI.

AI je přeci pěkný příklad toho současného šílení. Investoři, kteří hledají v Česku místo na datová centra pro umělou inteligenci, chtějí přípojku s ročním odběrem v řádu stovek megawatt. To je šílenství. Máme sotva elektrické energie pro současné potřeby a kvůli globální AI horečce by Evropa měla (podle nedávných odhadů) během jedné dekády svou spotřebu elektřiny zvýšit dvojnásobně. Aby byla “konkurenceschopná”. Ale v čem přesně? Zajistí AI to, co je životně důležité? Vodu, jídlo, teplo? Zatím je to především žrout peněz a elektřiny. 

Na cestě

Skromnost – a to přeci známe z knížek – je recept na štěstí. Skromnost neznamená chudobu, kdy člověk svírá nedostatek. Skromnost je stav, kdy nepotřebuju víc, abych se cítil líp. Skromnost je velká úleva.

Udržitelnost se v posledních letech stala v Evropě také ideologií, nepochybně méně nebezpečnou než trumpismus nebo ai-ismus. Nicméně svět se v posledních měsících hodně proměnil. Pojďme si to přiznat. 

Zbrojení, stárnutí populace, náklady na zdravotnictví, na zemědělství, na energetiku…to všechno celkem jistě způsobí, že tzv. budeme mít peněz. Ale to samo o sobě nemusí být špatná zpráva. Nepotřebujeme kuchyň za půl milionu, auto za milion a lyžování v Alpách. A, i když je to drsné, ani nemáme automatický nárok na to, aby nám medicína uměle prodlužovala život, když jsme naše tělo dovedli do neživotaschopného stavu. Bohužel nemáme nárok na život bez bolesti a nepohodlí, protože i to je součást této reality. 

Člověk je součástí životního prostředí. Je jako rostlina, která se při dobrých podmínkách rozrůstá a při horších podmínkách její výskyt holt ubývá, nutí jí to se přizpůsobit změnám, aby přežila. 

Je lepší tento přirozený řád věcí pochopit dřív, než nás to okolnosti pochopit donutí.  

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (DALL E 3)