Známe ji z pohádek, filmů, divadla, ale i z charitativních akcí na pomoc životnímu prostředí. Co herečka Veronika Khek Kubařová pro udržitelnost dělá ve svém vlastním životě a co jí příroda dává na oplátku?

Co ve vás vyvolává nastávající podzim?

Miluju vůni shnilých jablek, země a tlejícího listí, i když mi zároveň připomíná smrt a neustálou změnu. A také to vnímám jako zprávu o tom, že je občas dobré uvědomit si vlastní konečnost. Proto je třeba dělat věci, dokud tu jsme, a nečekat na nějaké „až“.  Rytmus čtyř ročních období a velké spektrum toho, co u nás příroda nabízí, mě baví, a i když různě cestuju, vždycky když se vrátím, zjistím, že doma se cítím právě v našem mírném pásu. 

Nedávno mě v Krkonoších fascinovalo, jak se padající listy umějí krásně ustlat, například když list dopadne na vrchol kamene, to jsou úžasně aranže. Také mě baví v přírodě číst a vnímat symboliku různých obrazů, které nabízí.  Třeba vidím vyvrácený plot, obrostlý stromem a uvědomím si, že než strom zpracoval povalený plot, byly za tím desítky let práce. Je to zpráva o tom, že usilovná práce se vždycky vyplatí. I když výsledky nejsou vidět hned, jednoho dne to přijde. 

Také miluju setkání se zvířaty, se srnkou, zajícem nebo liškou, ale i motýlem nebo broukem, protože to je stoprocentní a pravdivý obraz přírody a života, který má svoje zákony a kde není nic zadarmo. A letos v létě jsem dokonce zažila i setkání s medvědem. 

Povídejte…

Bylo to v národním parku Great Smoky Mountains v USA, kam jsme se s manželem vypravili za jeho příbuznými. V horách jsme chodili na treky, a přitom jsme bydleli v malém srubu na úpatí hory, kde byly venku na popelnicích protimedvědí zábrany. Bylo tedy jasné, že medvědi tam jsou. U parkovacího místa bylo křoví, a vždycky když jsem se tam podívala, přicházelo mi na mysl, že z něj vyjde medvěd. A stalo se to poslední den, když jsme už balili kufry a nosili je do auta. Křoví se najednou rozestoupilo a vyšlo z něj obrovské tělo medvěda. Manžel byl kousek od auta, a když jsem na něj zavolala, hned šel za mnou do srubu, kde jsme se zamkli a pozorovali, jak medvěd vlezl do otevřeného vozu, kde jsme měli věci i jídlo. Vzali jsme pokličky a dělali rámus, aby odešel, ale pak můj muž najednou vyběhl k autu ven a zabouchl jedny dveře, načež medvěd z auta vyskočil ven, opřel se o kapotu a napřímil se, abychom si ho asi mohli pořádně prohlédnout. A potom se vydal k našemu srubu. Sednul si pod okno a chvilku jsme se přes okno na sebe dívali. Pak se zvednul a odešel. Bylo to strašně silné a byla jsem za to setkání vděčná — hlavně za to, že to bylo tak laskavé a bezpečné. 

V přírodě miluju chodit na túry, ale když jsem tam sama, nejraději se někde uvelebím, třeba na místě s krásným výhledem, a jenom tak civím. Do údolí, na stromy, na trávu, na oblaka… To je můj nejoblíbenější relax. Vnímám, jak se zklidním a myšlenky buď ustávají, anebo se naopak vyplavují ty, které je potřeba zpracovat.

Jak přírodě vracíte to, co vám dává?

Přírodu jsem začala vnímat jako živou bytost a svého příbuzného, a to nejen zvířata, ale i stromy, kameny a rostliny. Logicky to proměnilo i moje chování a za největší svůj ekopřínos považuju to, že v přírodě sbírám odpadky. Prostě mi to nedá. Když vidím, jak se někde povaluje petláhev, seberu ji. Začala jsem vnímat, co by přírodu mohlo bolet, a také mě to bolí. V Praze do Vltavy pro petláhev většinou neskočím, protože jsou tady na to jiní lidé s lepším vybavením, ale když někde v horách třeba i kousek od cesty vidím odpadky, stojí mi za to pro ně dolézt a snést je někam do popelnice v údolí. Přijde mi to jako pomoc příteli, který je v nouzi, protože jinak to tam bude ležet dál a budou se z toho do prostředí uvolňovat různé látky jako daň za naše pohodlí. Sama se snažím nosit láhev, do které si vodu stále dotáčím. 

A stejně tak používám rekrabičky na jídlo, které si v některých restauracích můžete připlatit, takže to není krabička na jedno použití. Můžete s ní pak pro jídlo i do jakékoliv jiné restaurace a mám vyzkoušenou, že i když pak různě pobíhám po městě, jídlo se se z ní nevylije.  

Setkala jste se s tzv. udržitelným cateringem například během natáčení? 

Zatím ne, spíš tam vždycky sama všechny prudím, aby tam byly k dispozici koše na tříděný odpad. Někdy je ale třeba přemlouvat i lidi, aby je používali, a na to nezbývá čas. Naštěstí řada produkcí už zavedla třeba používání skleněných nebo plastových lahví, které si je každý podepíše a používá je opakovaně.

Prý by vás bavilo bydlet na samotě u lesa, a kdybyste nebyla herečka, ráda byste byla květinářka… 

Myslím, že to ve mně stále pracuje a prohlubuje se to. Z angažmá v Dejvickém divadle jsem odešla proto, že jsem měla pocit, že bych v životě chtěla dělat ještě spoustu dalších věcí, ale nemám na ně prostor a sílu. A patří mezi to i příroda a její ochrana. 

Co pro vás znamená kvalita stravy a materiálů kolem vás?

Nejsem dogmatická, ale přírodní materiály mám ráda. Proto jsem doma chtěla mít kuchyň alespoň částečně z masivního dřeva, kterého se každý den dotknu a můžu přitom vnímat něco přirozeného. Proto také používám mou oblíbenou biokosmetiku Kláru Rott atd. Co se týče stravy, snažíme se vařit si sami z kvalitních surovin, protože nám po tom je líp z vícero důvodů. Za covidu jsme s manželem začali hodně vařit doma a ověřili si, že nemusíte mít potravinu ze superhyperzdroje, ale že kvalitu dává jídlu i péče a příprava. Proto neexistuje lepší řízek než od maminky — přidaná hodnota lásky z toho totiž vždy udělá ještě něco jiného, zatímco biomaso, které vám připraví nějaký naštvaný nebo nešťastný kuchař v luxusní restauraci nemusí ve finále působit tak dobře.

Doma prý máte peřiny i z opravdového peří… 

Ano a je to peří po mojí babičce. Nechala jsem ho vyčistit a prosila jsem, aby mi pak dali opravdu to stejné peří, které drala moje babička. Jako malá jsem se toho i zúčastňovala. Babičku Kubařovou jsem měla v Rakovníku a druhá babička byla z Kutné Hory, ale léto jsem s ní trávila na chalupě na Vysočině, kde měla husy, slepice, krůty, králíky…Vyrůstala jsem mezi zvířaty a beru to jako jeden z největších darů. 

Vaše o dva roky mladší sestra Dana má také silné ekologické cítění. Kde se to ve vás vzalo?

Určitě na to měly vliv naše babičky, ale upřímně – jako malá jsem po horách chodila nerada a určitě jsem nebyla malý dalajlama, který by viděl krásu v listu na zemi. Rakovnická babička měla zahrádku, kde pěstovala hlavně bylinky, a také tam měla vynikající křupavé hrušky, kočku a psa. Jednou jsem se babičky z Vysočiny ptala, jaká je její nejoblíbenější barva, a odpověděla mi „zelená barva stromů, listů a trávy“. Jako malá holčička, která si kreslila barbíny a nejkrásnější pro ni byla růžová a fialová, jsem to nechápala, ale dneska si na to vzpomenu dost často. 

Také máte ráda tzv. minimalismus… 

Teď jsem měsíc zkoušela nekoupit si nic na sebe, začínám s tím pozvolna, ideální by byl třeba rok! Nakupováním si člověk často doplňuje dopamin, což je hormon přispívající k pocitu spokojenosti, tak se při tom snažím načapat a změnit to.

Nedávno jsem zjistila, že mám ve skříních více jak deset let staré oblečení, které nenosím, ale neumím se s ním rozloučit, protože na to mám určitou vzpomínku nebo jsem to od někoho dostala atd. Vlastně to je také druh smrti, ale je otázka, jestli to fakt doma mít, když to nenosíte. Takže jsem něco přetřídila a ulevilo se mi. Někdy lidé říkají, že je dobré, když po nás nějaké věci zůstanou, ale spíš mám pocit, že správně by bylo, aby po nás z těch hmotných věcí moc nezůstalo.

Ráda hrajete v pohádkách, kde to vždycky dobře skončí. Myslíte si, že se lidstvo včas poučí a nezničí se? Bude i tady dobrý konec příběhu?

V lidstvo moc nevěřím, ale věřím v přírodu. Myslím si, že příroda tady zůstane, a jestli tady někdo nezůstane, tak jsme to my. A můžeme si za to sami. 

Foto: Veronika Kubařová