„Ne. Na stáří není dobrého nic,“ odpověděl bez zaváhání Mick Jagger na otázku redaktora New York Times. Novinář, který přišel s nápadem povzbudit své neúprosně stárnoucí čtenáře novým seriálem, loudil na starých celebritách: „A co takhle moudrost?“

„Ne,“ šklebil se neúprosně rocker. „Jestli jsem kdy vypotil nějaké perly, už si je nepamatuju. Všechno jsem zapomněl.“ Novinář se nervózně kroutil, ale neuvěřitelně fit Jagger odmítl přijít s nesmyslem typu: osmdesát je nových šedesát.

Co si budeme namlouvat, se stavem naší planety je to jako se stářím: těžko přetěžko se hledá něco pozitivního. Ale je léto, čas malin, a tak radím: pro radost a pro naději dopřejte si v zahradě žlutou.

Zářivá vulgárnost

Pokud jste netušili, že posledních (bratru) padesát let byla barva slunce mezi květinami a keři nemoderní, závidím. Ještě začátkem léta jsem se návštěvám skoro omlouvala za jedovatě žluté vlčí máky, které rychleji než plevel každoročně vesele okupují můj dvorek. Angličani (až na jednoho nebo dva) považují žlutou za vrchol zahradního nevkusu. Známku nedostatečné vytříbenosti. Ne, hůř: jedná se o vysloveně botanickou vulgárnost. Ano, nekecám, barva rozkvetlé divizny nebo zlatého deště se jim v kontrolovaném prostoru ekluje. Jarní narcisy jsou výjimkou potvrzující nesmyslné pravidlo.

Nebylo by nic jednoduššího než vytrhat kompromitující máky, ale čmelákům přes velký výběr růžových, bílých i všech odstínů červené nic jiného tak nejede. Zaboření do křehkého žlutého květu se zajíkají slastí. Nemohla jsem jim je vzít. Navíc jsem si ve výpravném filmu s mladičkou Kelly Grace všimla, že i nejjedovatější odstín žluté se dá smíchat v cool barevnou kombinaci. A tak jsem experimentálně do květináčů přidala signálně růžovou a kobaltově modrou…

Výsledek byl efektní, a hlavně jsem se (v Anglii je to nejdůležitější) omylem trefila do módního trendu triumfálního návratu žluté do místních zahrad. Jeden designér na vyhlášené Chelsea Flower Show zaujal davy svou ožlucenou instalací.

Magnet na hmyz

Proč je tahle blbost důležitá? Čmeláci, včely, vosičky a broučci všeho druhu žlutou milují víc než dítě v parném létě zmrzlinu. Nechceme jim ji upřít, ale naopak dopřát do sytosti.

Vím to od chvíle, kdy jsem pozorovala krásnou ubožačku, která navštívila recepci v zahradě jedné pražské ambasády v dlouhých jasně žlutých šatech. Byla středem pozornosti, ale jiné, než o jakou stála. Sesypal se na ni veškerý hmyz, který ten večer po Praze létal.

Žlutá je skvostná barva. Pro čmeláky, pro potěchu duše, pro ranní nakopnutí. A od tohoto léta je navíc neoddiskutovatelně cool.

PS. Pokud vás zblbnul trend „vkusně“ fialových a nad žlutou se zdráháte, míchejte. Všichni jsme břídilové ve srovnání s horskou loukou. Ta je famózně divoká.

Jeden anglický designér, který se snažil už v sedmdesátých letech (marně) přesvědčit Anglány o kráse žluté v zahradě, radil ji obklopit bílou. Měl recht. Tahle rozkvetlá kombinace září i za stmívání, je romantičtější (a pro přírodu ohleduplnější) než umělé osvětlení za letních večerů.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (Midjourney)