Sentinelci neumí rozdělat oheň. Počítat umí jen do tří. Jsou extrémně nepřátelští k cizincům, což jim patrně zachraňuje kůži. Strefí člověka oštěpem na sto metrů, takže antropologové se jich stále bojí. Ze střípků, které tento kmen o moderní civilizaci sesbíral, se dobrovolně rozhodli, že už o ní nepotřebuje vědět víc. 

Sentinelci jim říkáme my, podle názvu ostrova North Sentinel. Oni sami se nám nikdy nepředstavili. Neřekli sporadickým návštěvníkům vlastně nic. “Dal bych pravou ruku za to, abych věděl, co si myslí,” řekl pro list Independent v roce 1993 T. N. Pandit, indický antropolog, který znal Sentinelce asi nejlépe ze všech lidí ze zbytku planety. Velice si nepřál, aby za nimi někdo jezdil. Protože viděl, co se stalo s příbuznými kmeny na Andamanských ostrovech. Po krátkých líbánkách s civilizací se změnili v trosky bez života.

Velká chvíle

V roce 1970 umístil jistý úředník indické vlády na North Sentinel u břehů Thajska kameninovou tabulku s nápisem, že ostrov o velikosti 7×8 kilometrů obklopený korálovými útesy patří k Indické republice. Těžko říci pro koho ji tam umístil, neboť na ostrov dodnes nikdo nejezdí, co je rok dlouhý, a jeho cca 300 obyvatel netuší vůbec nic nejen o písmenech, ale ani o existenci nějakých státních útvarů. 

V příštích 20 letech se k ostrovu vydalo několik expedic, které ale rozzuření (či vyděšení?) Sentinelci zahnali zpět do moře deštěm z šípů a oštěpů. Když se jim podařilo někoho trefit, smáli se na celé kolo a plácali do stehen. Pak se k průzkumníkům otočili zády a nahými zadky v písku naznačovali kálení (mezietnicky celkem srozumitelné gesto). Dárky od úředníků, misionářů či výzkumníků si ovšem pokaždé vyzvedli. Nejraději mají kokosy (které sami nikdy nepěstovali) a cokoli blyštivého či kovového. 

Díky tomu zjistili, že někde jinde uhodila již doba železná či ještě jiná (z luků střílí i po vrtulnících pobřežní stráže). Kov využívají k okování oštěpů, jimiž loví v moři i na souši. Tak je tomu v podstatě dodnes. Jen v polovině 90. let se v jejich postoji k vnějšímu světu cosi změnilo – nikdo neví proč. Snad proto, že na počátku roku 1991 dorazila na Severní Sentinel žena – antropoložka Madhumala Chattopadyayová. Sentinelci ten únorový den zcela nečekaně zakopali zbraně (doslova do písku) a začali se s návštěvníky družit. Byla to tehdy velká událost.

Pozdrav plácáním na zadnici

Ale skoro nikdo mimo Indii ji nezaznamenal. Informaci o první přátelské výměně dvou civilizací sice přinesly všechny světové agentury, jenže zrovna začínala invaze do Iráku a zpráva zapadla. Nebo jste ji četli? Každopádně Pandit byl v letech 1991-1996 skoro u všech následných setkání. Svůj objekt zkoumání, tedy Sentinelce, poznal však jen “behaviorálně”, slovní výměna neproběhla skoro žádná. Například seznal, že mu přátelský Sentinelec nedá pokoje, dokud ho nevysvleče z posledního kusu oděvu. Kalhoty a košile na lidském těle mu totiž nedávají vůbec žádný smysl. Je přesvědčen, že pod nimi “lidé doby železné” musejí něco skrývat. 

Co dělá Sentinelec dále? Vrhá se po všem kovovém (včetně hodinek a brýlí), což automaticky považuje za dárek pro něj (Pandit přišel o mnoho brýlí). Když skončí výměna pozorností, přijde oficiální přátelský pozdrav. Ten vypadá následovně – posadí se našinci na klín a mocně jej poplácávají po zadnici. Ženy jej občas vezmou za ruku a položí ji na své ňadro. Není v tom vůbec nic sexuálního, ňadra zřejmě nemají u Sentinelců pražádnou erotickou úlohu. Je to prostě pohodlné místo na spočinutí cizí ruky, jako u nás rameno.

Jen ať se nás střeží

Po roce 1996 se všechno vrátilo – rovněž z neznámých důvodů – do starých kolejí. Sentinelci si vyzvedávají dárky a vyražejí proti našinci vzápětí s dýkou, pokud nabudou dojmu, že snad chce na ostrově zůstat. “Touto nepřátelskostí jsou pověstní, ale není to fér,” tvrdil Pandit. Dobře věděl, jak skončily kmeny na sousedních ostrovech blíže městům. Lidé z kmene jako Jarawa po pár šťastných okamžicích velkých setkání bezcílně bloudili po ulicích, jako duchové se v noci zjevovali v obydlích a záhy propadali závislosti na opiu, které jim dodávali bezskrupulózní obchodníci výměnou za různé cennosti. “Jen ať se nás střeží!” varoval blahé paměti Pandit.

Autor: Lubomír Heger

Foto: Daniel Dočekal, Ilustrace