Na začátku února (křesťanský svátek Hromnice, keltský svátek Imbolc) se zima láme do druhé poloviny. Podle starých zvyků to byl čas na očistu, usebrání a přípravu na jaro. A u toho hrály svou roli byliny. Jak kvůli účinkům zdravotním, tak magickým.

Lidé ve střední evropě používali dle vědců asi stovku rostlin pro jejich léčivé účinky. Tak třeba konopí: Dávno předtím, než se u nás začala masově kouřit, ho lidé používali jako vykuřovadlo. Nemělo vysoký obsah THC, jeho účinky byly mírné. Ulevovalo od bolesti, ale také se z něj dělal textil a provazy. 

Naši předci doma vykuřovali také borovici, která měla posílit imunitu a harmonizovat duši. Vykuřování rostlin bylo častou praktikou – čistilo prostor od negativních energií, mělo mít uzdravující účinky a zároveň odpuzovalo hmyz.

Také šalvěj lékařská se v mnoha kulturách používala k vykuřování obydlí – měla sílu ochránit domov a zbavit ho negativních energií. V lékařství pomáhala také při zastavení mírného krvácení nebo křečí. Římané, kteří tuto bylinu pojmenovali Salvia od slova salvare – zachránit –, ji používali při obřadech a věřili, že prodlužuje život. Lidé si ji přidávali do horkého vína nebo mléka; byla také známá jako bylina, která zmírňuje záněty dásní, hrtanu a mandlí.

Další rostlinou spjatou se životem v chladných měsících je jalovec. Čaj z jalovcových bobulí se tradičně používal ke zlepšení trávení, při nachlazení a k posílení imunity během zimy. Ve středověku se jalovec často pálil nebo věšel nad vchodové dveře jako ochranný talisman proti zlým duchům a nemocem.

Medovina a třezalka

Dlouhé večery si lidé zpříjemňovali také konzumací medoviny (kvašená směs vody a medu, často s přídavkem ovoce). Byla neodmyslitelnou součástí středoevropských rituálů a oslav. U nás se hojně pila v dobách Velkomoravské říše a středověku (až Karel IV. přinesl do našich krajů novou konkurenci – víno). Medovina byla považována za nápoj bohatství; dávala se novomanželům jako dar v takovém množství, aby ji měli na celý měsíc. Je dost možné, že odtud pochází název „honeymoon“.

Další magickou bylinou, známou jako přírodní antidepresivum, je třezalka tečkovaná. Používá se dodnes při nespavosti, ke zmírnění stresu a žaludečních potíží. Psalo se o ní jako o bylině, která „obrací démony na útěk“. Velký alchymista a lékař 16. století Paracelsus, který je znám větou, že „to, co může člověka zabít, ho v menších dávkách může vyléčit“, používal třezalku jako ochranu proti zakletí a zlým silám. Věřil, že má moc vyléčit „nemoci mimo tělo“, jako bylo šílenství nebo zmatenost.

Se zimním obdobím je spojeno i jmelí. Bylina, kterou dodnes vnímáme jako symbol lásky, byla v dávných dobách považována za rostlinu plodnosti a ochrany před zlými silami. Pro Kelty mělo nadpřirozený původ, jelikož neroste v zemi, ale „vznáší se mezi nebem a zemí“.

Trojice na bolest

Pojďme se podívat na pomocníky proti bolestem. Pelyněk černobýl byl známý tím, že pomáhá při menstruačních křečích a nepravidelnostech. Používal se také při porodech, jelikož obsahuje látku thujon, která je schopna vyvolat děložní kontrakce. Hodil se rovněž na bolesti při zažívání.

Bez černý je přírodním lékem, který se v historii používal k zastavení migrény, při rýmě a chřipce; podle lidového lékařství měl také pozitivní účinky na tvorbu mateřského mléka.

Jednou z nejsilnějších bylin, které naši předci používali jako anestetikum, byla mandragora. Už ve starověku se používala při chirurgických zákrocích, zlomeninách nebo ukřižování, aby zmírnila bolest. Scéna z Harryho Pottera, kdy studenti vytahují mandragory a ony křičí, má základ ve starých pověrách. Věřilo se, že ten, kdo mandragoru vytáhne, nejen uslyší hrozivý řev rostliny, ale bude také odsouzen do pekla. Je to vysoce jedovatá rostlina, která může paralyzovat dýchací cesty a člověka usmrtit. I tak se ale využívala proti bolestem hlavy nebo jako protijed při uštknutí hadem. Pro tvar kořene, který připomíná člověka, ji starověcí Římané používali jako afrodiziakum. Vnímali ji jako rostlinu lásky a plodnosti.

Opium a houbičky?

Česko je dnes jedním z největších světových distributorů máku. Dávno předtím, než se mák začal v 19. století pěstovat kvůli opiu, ho v 6. století př. n. l. používali Keltové jako léčivou bylinu a také jako zdroj oleje. Nepatří ovšem do „magické“ kategorie rostlin – spíše se hojně využíval kvůli vysokému obsahu bílkovin a vápníku, podporoval zdraví kostí a zubů.

Středoevropské tradice magického léčitelství se silně opíraly o rostliny; na magické houby – jako jsou dnes populární psychoaktivní lysohlávky – se hledělo spíše s nedůvěrou. V historických archivech se psychoaktivní houby objevují jen sporadicky a pravděpodobně nebyly součástí magických praktik.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GPTImage)