Pitná voda v České republice patří podle odborníků ke špičce i v mezinárodním srovnání. „Jsme napřed například v oblasti posuzování rizik vodovodů,“ říká Ing. Radka Hušková, naše přední expertka na kvalitu vody. 

Propracovaný systém posuzování rizik vodovodů umožňuje hodnotit všechny možné hrozby, které by mohly ovlivnit jak čistotu, tak dostupnost pitné vody. Česká vyhláška stanovuje parametry, jež musí provozovatelé pravidelně sledovat, a tti často provádějí testy i nad rámec povinných požadavků, říká Radka Hušková, bývalá technická ředitelka Pražských vodovodů a kanalizací a dlouholetá předsedkyně komise laboratoří Sdružení oboru vodovodů a kanalizací (SOVAK ČR), která dnes zastupuje Českou republiku v komisi pro pitnou vodu evropské federace EurEau. Rozhovor s paní Huškovou přinesl magazín Téma a je dostupný na idnes.cz. Z jeho obsahu vybíráme následující témata.

Města versus obce

Podle Huškové kvalitu vody nemusí odhalit jen laboratorní výsledky. „Lidské smysly jsou překvapivě citlivé. Změnu chuti nebo pachu často zachytíme dřív než přístroje,“ upozorňuje.

Rozdíl v kvalitě pitné vody lze zaznamenat mezi velkými a menšími vodovody. „Menší vodovody častěji překračují limitní hodnoty sledovaných parametrů, i když v praxi jde jen o desetiny procenta z celkového počtu vzorků,“ vysvětluje Hušková. Důvodem je nedostatek odborného personálu, nižší frekvence kontrol a omezené finance malých obcí. Ty si často zajišťují zásobování samy a nemají prostředky na modernizaci nebo častější analýzy.

Rizika znečištění pramení hlavně z podzemních zdrojů. Ty mohou být ohroženy průnikem povrchové vody při povodních či přívalových deštích, ale i nezodpovědným chováním lidí – třeba když vývozce žumpy vylije obsah tam, kde nemá. „Obce by měly vyžadovat po obyvatelích doklady o tom, že odpadní voda skončila skutečně v čistírně,“ říká expertka.

Od Želivky po Vírskou přehradu

Zdroje pitné vody se liší podle regionů. Praha je zásobována převážně z úpravny vody Želivka, zatímco Brno čerpá vodu z Březové nad Svitavou a z Vírské nádrže. Zatímco podzemní voda vyžaduje většinou jen menší úpravy, povrchová voda prochází složitějším procesem čištění. Čím dál častěji se přitom využívá tzv. sorpční stupeň s aktivním uhlím, který odstraňuje zbytky pesticidů či léčiv. „Aktivní uhlí funguje jako jemná houbička nebo magnet na nečistoty,“ vysvětluje Hušková.

Čistota vody se ale netýká jen úpraven. Důležitou roli hraje i distribuční síť. V naprosté většině případů je voda dezinfikována chlorem, aby byla zdravotně nezávadná až k našemu kohoutku. Někdy však může vznikat tzv. biofilm – povlak mikroorganismů v potrubí. Proto odborníci doporučují po návratu z dovolené vodu odpustit, aby se odstranila ta, která stála v trubkách.

Zlepšení i nové výzvy

Podle dlouhodobých dat se kvalita povrchových vod v Česku zlepšuje. Řeky mají schopnost samočištění, pokud je odstraněn zdroj znečištění. Výrazný posun nastal od 90. let díky lepšímu čištění odpadních vod a moderní legislativě. Do budoucna však čekají obor nové výzvy, například zavedení tzv. kvartérního stupně čištění, který má odstraňovat mikropolutanty, jako jsou zbytky kosmetiky nebo léčiv. Diskutuje se i o tom, zda by část nákladů neměli nést přímo výrobci těchto látek.

Celoživotní praxe

Radka Hušková vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou a svou profesní dráhu začala v laboratoři analýz vody ve společnosti Pražské vodovody a kanalizace. Později tam působila deset let jako technická ředitelka. Její zkušenosti ukazují, že kvalita pitné vody není samozřejmost, ale výsledkem důsledné práce odborníků i odpovědného chování nás všech. „Voda není sterilní, ale měla by být živá jen natolik, aby neohrožovala naše zdraví,“ připomíná Hušková.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (Midjourney)