Společně s Marošem Kramárem moderuje oblíbený televizní pořad Zázraky přírody, ale jeho aktivity související s přírodou jsou mnohem pestřejší. Poté, co byl deset let starostou v Říčanech u Prahy, působí jako učitel na zdejší základní škole, kde se s žáky mimo jiné snaží zachránit karase obecného.

Setkáváme se v listopadu pár dní poté, co jste se vrátil z Madeiry. Jak se vám líbila tamní příroda?

Paráda spojená s obavou. Byli jsme v nádherném, starém vavřínovém lese, kde rostly stromy, které možná pamatují Kryštofa Kolumba. Jenže většina původního lesa je už na ostrově nahrazena dovezenými druhy, jako je eukalyptus. Pro Madeiru je to invazní druh, který rychle roste a unifikuje přírodu. Eukalyptem se ve světě nahrazují původní deštné pralesy. Ekosystém je tím oslabován, protože rostlinné druhy pro každé místo se vyvíjely miliony let, ale člověk najednou na různá místa zavlekl jako hospodářské rostliny druhy, které vytlačují ty původní. K nám botanici přinesli nádherný bolševník velkokvětý, který ale může způsobit popáleniny a vystrnadí ostatní rostliny. To samé jsou netýkavky na březích českých řek atd. Člověk mění tvář přírody, a ta začíná ztrácet stabilitu.

U živočichů je otázka invazivních druhů ještě palčivější. Letos jsem byl na vědecké konferenci v Lisabonu, která se tomu věnovala. Příroda ztrácí pestrost a původní druhy rychle mizí. Vezměme si zajíce. V roce 1973, kdy jsem se narodil, myslivci ročně zastřelili jeden a čtvrt miliónu zajíců a celková populace byla dva a půl miliónu. Teď zastřelí pár tisíc a celkový počet se odhaduje na čtvrt miliónu. A to samé se děje u hmyzu či ptáků… například sýček, dříve běžná sova, se v ČR dnes počítá na poslední desítky párů. A před padesáti lety nejběžnější ryba — karas obecný — je teď vystřídán invazí asijských ryb karase stříbřitého, zlatého a střevličky východní. Zavlekli je sem lidé s jinými hospodářsky zajímavými druhy — karas stříbřitý by jinak celou Asii nepřekonal a nedostal by se k nám. Škody, které dnes tyto ryby způsobují, jsou obrovské. 

Proto jste se zapojil do programu, v němž zachraňujete malé ryby z českých řek?

Už delší dobu u nás existuje skupina Zachraň karase (www.zachrankarase.cz), což jsou vědci, rybáři a další nadšenci, kteří vyhledávají lokality, kde se ještě vyskytují původní karasi obecní. Jako třeba Marek Šmejkal z Hydrobiologického ústavu AV ČR. Nejprve je musí geneticky prověřit, protože tu jsou historicky dvě linie – dunajská a labská —, které by se neměly promíchávat. Oddělily se před dvěma a půl milióny lety. No a potom se je snažíme s dětmi ve škole rozmnožit a vysazovat do původních biotopů nebo nově vytvořených stanovišť. Pevně doufáme, že se karásky zachránit podaří. A na tom se můžou zásadně podílet i rybáři tím, že nebudou do řek vysazovat cizokrajné rybky. A když některou z invazních ryb chytí, nebudou ji do řeky vracet.

Ve škole U říčanského lesa, kde učím přírodopis a fyziku, máme dešťové jezírko, kam se svádí voda ze střechy a kde odchováváme malé karásky, a totéž probíhá na dalších pěti školách v ČR. Dešťový biotop s botanickým centrem se ve škole začal budovat za mého starostování, v jiné říčanské základní škole máme zase unikátní geopark, kde se věnují nerostům a také tomu, jak se třeba rostliny váží na vápenec nebo naopak na kyselejší půdy atd. 

Jste rybář a ryby a řeky jsou vaší velkou láskou…

Nebýt sportovních rybářů, tak už tu dnes mnoho rybích druhů vůbec není, protože řeky jsou opravdu zničené a neprůchodné. Týká se to především tažných ryb. Například většina úhořů, kteří u nás dnes žijí, se k nám jako malí přivezli letecky z lamanšského průlivu. Rybáři je musí draze nakoupit a vysazovat do našich řek. Můžou je pak chytit, ale část se zase vrátí do Sargasového moře, kde se rozmnožují. Podobně je narušený cyklus našich sladkovodních lososů — ještě před 150 lety jejich maso takřka nikdo nechtěl, tolik jsme jich měli. Jenže se postavily jezy na Labi, které zamezily jejich tahu, takže se u nás už nevytírají a v našich řekách nejsou. A za norské lososy draze platíme. 

Místo, kde se ryby vytírají, se nazývá trdliště a přirozená trdliště ztratily i další říční ryby jako parmy a lipani, protože spousta řek je zpomalených, kanalizovaných…. Odstranily se z nich právě trdliště, ostrůvky z oblázků a písku. Málo se ví, že říční ryby putují za potravou a rozmnožováním desítky kilometrů a potřebují mít průchodnou řeku. V některých zemích se kvůli tomu zbouraly i přehrady, ale u nás to vnímáme jinak. Nejsem proti přehradám, které brání povodním nebo jsou zásobou pitné vody, ale nelíbí se mi zbytečné ničení řek. Řeky a ryby mám opravdu rád a je o tom i moje povídková kniha s názvem Řeka zázraků.

A co tedy bude dál? 

Příroda si poradí, problém bude mít člověk. 

Je dnes v osnovách předmětů, které učíte, něco jinak než dříve? Dostávají se do nich nejnovější poznatky a objevy?

Učitel má vždy velkou míru svobody v tom, co bude dětem vyprávět. Určitý vzdělávací program je daný, ale jako pedagogové máme ukazovat souvislosti. Závisí to i na tom, jak se učitelé sami dále vzdělávají. Mám jeden tip. Právě vyšla kniha pro učitele o biologických invazích, jde o certifikovanou výukovou metodiku. Bylo mi ctí na ní spolupracovat. Třeba tento článek čte nějaký učitel a může to být pro něj inspirace. Věřím, že pořád má smysl něco dělat. A ukazovat změny v poznání.

Jaké třeba?

Třeba jak rostliny a stromy komunikují. Myslíme si, že jsou pasivní, ale opak je pravdou. Všichni víme, kolik má například vlásečnic ve svých kořenech pokojová rostlina. Každý kořínek je zakončený kořenovou špičkou a jejím prostřednictvím rostlina vnímá vlhkost, kyselost půdy, teplotu půdy… vyhodnocuje takto až 25 parametrů! Každým kořínkem ohmatává svět a také spolupracuje s houbami, což je důležité pro látkovou výměnu i výměnu informací. Také se ukázalo, že stromy slyší, i když nemají uši… Slovenští vědci zase potvrdili existenci chodících palem, které se posouvaly 20 metrů za rok! 

Na setkáních a besedách dávám lidem otázku, jaký je nejstarší strom světa a kolik mu je let. Co byste řekla?

Tipovala bych americké sekvoje…

Nejstarší strom dnes tvoří celý les a jde o topol osikovitý. Ve škole se učíme, že strom tvoří koruna, kmen a kořen, ale všichni víme, že když máme na zahradě švestku, vyrůstají vedle tzv. vlky, což jsou nové výhony z kořenů se stejnou genetickou informací jako hlavní kmen, a jde tedy o jeden jediný organismus. Když výhon necháte, vyroste z něj další kmen. Nejstarší strom na světě je z tohoto úhlu pohledu ten, který už vypadá jako les a je starý 80 tisíc let. Genetická informace z jednoho konce lesa je úplně stejná jako z druhého. Jde o les Pando v USA, což je největší organismus světa. Kdybychom stromy nekáceli, mohl by částí našich lesů vypadat i takto.

Dnes je drtivá většina stromů pokácena řekněme v pubertě — lípa je za 80 let mohutná, ale takhle vydrží dalších 400 i 500 let. Když jsou pak stromy vykotlané, vnímáme je jako nemocné, ale může to být naopak známka toho, že jsou dokonale přizpůsobené svému stáří, protože redukce starého dřeva strom zbaví přebytečné váhy, a tak získává novou stabilitu.

Takže to je moudrost přírody? 

Spíš hloupost člověka, který si myslí, že ví, jak má vypadat strom, jakou má mít řeka zatáčku, jak má být hluboká apod., jenže příroda funguje jinak. Stejně tak nesmyslně na podzim uklízíme spadané listí, jimiž si stromy desítky milionů let zajišťovaly živiny a je to pro ně způsob, jak přežít. Na zahradě mám kus louky, kterou sekám kosou. Nejsem milovník jednodruhových anglických trávníků. Stejně tak nemám rád nadmíru chemie, a tak na zahradě ani nic nestříkám a na pokojové květiny používám biologicky šetrné oleje. 

Jako Kořen mám ke stromům opravdu blízko. Jsem členem správní rady Nadace Partnerství, což je jedna z největších enviromentálních organizací v ČR a mezi její programy patří i ochrana stromů. Jsem také předsedou poroty Ceny Josefa Vavrouška. Nadace Partnerství dlouhodobě vyhlašuje anketu Strom roku, do níž se letos zapojilo 40 000 hlasujících. S kolegy objíždíme stromy a točíme reportáže. Projekt podporuje minerální voda Ondrášovka a mnoho dalších subjektů. V listopadu se také každoročně sází Alej svobody a letos se výsadba odehrála na Broumovsku za účasti prezidenta. Další aktivitou je projekt Sázíme budoucnost, kde se snažíme o výsadbu stromů v intravilánu měst a obcí a také v zemědělské krajině.

Kolik stromů jste už zasadil svýma rukama? 

Nepočítaně. Některé se ale nepodařilo udržet a z toho mi je smutno. V Říčanech jsme za mého starostování také zasadili přes 20 hektarů různých mezí a remízků. 

Pocházíte z Teplic, jak se dnes změnily? 

Za mého dětství to bylo snad nejhorší místo na světě, protože ve vzduchu bylo velké množství oxidu síry, dusíku, karcinogenních látek, což se dnes výrazně zlepšilo, ale v jiných hodnotách je to jinak a týká se to prachu a nově sledovaných látek. Co se tam dělo před 40 a 50 lety, bylo děsivé. Kvůli těžbě uhlí mizely celé kopce a uvažovalo se i o tom, že těžbě uhlí ustoupí i Teplice podobně jako Most. Je to skvělá ilustrace toho, jak někdy tzv. rychlé peníze dokážou naprosto neekonomicky poškodit tzv. dlouhé peníze. Díky lázeňským pramenům sem dříve jezdilo mnoho významných hostů včetně světových hudebních skladatelů, spisovatelů i císařů, jenže těžbou se prameny narušily. Goethe i Beethoven byli okouzleni zdejší přírodou, okolím řeky Bíliny i Krušnými horami. A my jsme tu okouzlující krásu víceméně vyměnili za uhelné jámy, chemičky a elektrárny. Nějaké peníze to přineslo, ale to, o co jsme přišli, mělo ještě větší hodnotu. Dnes se těžba uhlí utlumuje a je otázka, jestli zde vzniknou jiné pompézní projekty na „rychlé“ peníze nebo se tam podaří vybudovat něco dlouhodobě udržitelného a prospěšného pro člověka i přírodu.

Foto: Vladimír Kořen