Zpěvák a herec Tomáš Klus je známý svým ekologickým přístupem. Při úspěšné kampani za zákaz klecového chovu nosnic se například nechal na tři hodiny zavřít do obří klece umístěné před budovou Sněmovny. „Člověk si myslí, že je pán tvorstva, ale tomu jsem se vždycky smál. V momentě, kdy se jako by vyčlenil z přírody, udělal chybu. Ztratil tak respekt nejen k ní, ale i sám k sobě,“ říká.

Kudy vedla vaše cesta k ochraně přírody?

Zrovna nedávno jsem se o tom bavil s kamarádem, který se také přestěhoval kousek za Prahu, a s nímž jsme jako malí kluci bydleli v Třinci kousek od městského lesoparku. Trávili jsme tam spoustu času a říkali jsme si ochránci lesa. A vzniklo to úplně spontánně. Sbírali jsme odpadky a z bahna, listů a třeba i z jitrocele jsme vyráběli jakoby náplasti a lepili je na stromy, které měly ulomenou větev nebo jim chyběl kus kůry. Takže to ve mně je už odmalička. Dnes se mi to vlastně vrací, protože jsem se také uchýlil k bydlení u lesa. Mám pocit, že tam patřím, protože mi to dává pevné, jisté kořeny. A když jsem jako kluk nebyl v našem lesoparku, byl jsem na prázdninách u babičky na vesnici. Můj táta byl vesnický kluk a pocházel odtud. Končila tady silnice a pak už byly už jen hory — Beskydy.

Jak se vám dnes žije u lesa?

Postavili jsme dům u Mníšku pod Brdy, který je prakticky soběstačný. Hospodaříme s odpadní vodou, které se říká šedá, a kterou dále zužitkováváme na zahradě, takže vodu vracíme zpátky do krajiny. Máme kořenovou čističku, solární panely a tepelné čerpadlo. Jezdím elektroautem, a jestli je to pro někoho sporné, kdo ví, co je vlastně správně? Vždycky se snažím rozhodovat tak, abych měl čisté svědomí. 

Asi největší naše bolest naší rodiny je, že jsme se rozhodli nelítat letadlem z důvodu emisí letecké dopravy. Už sedm let jsme s dětmi neviděli moře. Léto je moje hlavní pracovní sezóna, takže nás to spíš v zimě táhlo do tropů, jenže to už nechceme. Ještě důležitější je ale nejíst maso — tedy pokud se chceme tzv. uhlíkovou stopou zaobírat opravdu vážně — protože masný průmysl je asi 4x energeticky náročnější než jakákoliv autodoprava. Neříkám, aby lidé nejedli maso, ale mít ho třikrát denně je zbytečné. Já ho jím jednou za měsíc a úspěch je dát si ho třeba jednou týdně, jako to bylo za časů našich babiček. Maso by měla být drahá surovina, která by se navíc měla jíst s úctou. Pak totiž dokonce i jinak chutná! 

Co vaše zahrada?

Máme velkou zahradu a mám takovou úchylku, že trávu seču kosou. A fakt si to užívám. Naučil mě to děda, a když zrovna nemůžu, přijede táta Tamary a poseče místo mě, protože to také umí.  

Vyznáváte vědomý konzum. Co to pro vás přesně znamená?

Znamená to přemýšlet o tom, jaké dopady na přírodu má cokoliv, co udělám. Myslím si, že člověk toho vlastně nemusí tolik dělat a také toho nemusí moc mít. Osobně se snažím omezovat svoje potřeby, ale zároveň nejít do extrému. Beru to tak, že žijeme v době, která nám poskytuje určitý nadstandard, a je fajn, když člověk nepotřebuje mít některé věci třikrát. Vždycky když si něco pořizuju, snažím se dozvědět, odkud to je, a kam to půjde, až to nebudu potřebovat.

Chodíte bos a oblékáte biobavlnu?

Chodím rád bos, ale jenom v přírodě, do města bych naboso nevyšel. Co se týče oblečení, přírodní materiály mám rád. Nejsme ale dost bohatí na to, abychom si kupovali levné věci, které nic nevydrží. Když chce člověk žít ohleduplně a v souladu s přírodu, je to totiž docela náročné finančně. Je dobré si zvyknout na to, že člověk nepotřebuje mít dvanáct triček, ale stačí mu dvě — jedno bude v pračce a druhé bude mít na sobě. Minulý rok jsem si předsevzal, že si nekoupím nic na sebe, což byl velmi zajímavý pokus se sebou samým. Spíše než enviromentální to bylo duchovní cvičení, kdy jsem pozoroval svoji mysl a její automatismy. Z jakéhosi záchvatu při nakupování se člověk často probere až u pokladny. 

Jsou ještě nějaké vášně, které ovládnout nedokážete?

Těžce ovládám chuť na sladké, nicméně také dělám pokroky. Už například dokážu nesníst celou čokoládu najednou, ale ještě si každý den něco dobrého dám rád. Jinak jsem už skončil se všemi nešvary, které jsem měl, včetně cigaret.

V roce 2020 jste strávil tři hodiny v obří kleci, abyste upozornil na nutnost zákazu klecového chovu nosnic. Co vás k tomu vedlo? 

Jsem šťastný, když se daří rozšiřovat povědomí o této problematice. Přestěhovali jsme se na venkov, chováme slepice a jasně vidíme, co jim dělá dobře. Kromě toho skoro půlku naší zahrady tvoří sad, takže děti také vidí, že jablko není věc, kterou si vezmou v obchodě z regálu, že maso není žádná neživá hmota v mrazícím nebo chladicím boxu, ale má svůj původ ze živé bytosti atd. A tuhle kontinuitu by člověk měl vnímat.

Příroda je pro děti dobrá učitelka…

Úplně ta nejlepší, protože pak jim vlastně nemusíte nic moc vysvětlovat. A když jste v něčem opravdu poctiví, dělají to pak podle vás také tak.

Váš táta zahynul tragicky v horách, jaký k nim máte vztah?

Teď si nejvíc užívám Brdy, kde je krásné poutní místo Skalka. Není to žádný velký výšlap, ale stojí za to. Nedávno jsem byl poprvé i u Štrbského plesa v Tatrách, kde táta zahynul. Od dětství jsem v Tatrách z tohoto důvodu nebyl a měl jsem z nich ostych, až teď jsem se tam už jako velký kluk konečně vypravil. Jel jsem se strejdou, tátovým bráchou, který tam byl tehdy při ohledání, takže přesně zná místo, kde se to stalo. Táta v horách podnikal náročné výstupy, ale já jsem spíš na turistiku, protože mám obří závratě.  

Vaše zatím poslední album se jmenuje Cítím. Chtěl jste tím říct, že je dobré nedávat jen na rozum, ale i na svoje pocity a intuici?

Také. Album se tak jmenuje podle písně Cítím, která je věnována právě tátovi, kdy jsem si dovolil cítit určité věci, aniž bych se styděl za to, že je cítím. Prostě se přestat soudit za to, že jsem citlivý chlap a dokážu se třeba i rozbrečet. A často vidím týpky, kteří to mají podobně jako já. Nemusíme tisíckrát opakovat, že chlapi nebrečí, protože to je přežitek, kterého bychom se měli zbavit. Co může být hezčího, než když se lidé společně pěkně procítí?

Na televizních obrazovkách vás nyní vídáme v seriálech Zoo a Zalez do spacáku. Kdy jste spal naposledy ve spacáku? 

V létě, když jezdíme po koncertech, spím ve spacáku docela často. Spávám venku na karimatce, nad kterou si udělám stříšku. A když se předtím ještě můžu dívat na hvězdy, jsem úplně nejspokojenější.

Foto: Tomáš Klus