Myšlenka zachycovat sluneční energie na oběžné dráze a přenášet ji na Zemi existuje už desítky let. Nyní se objevuje vlna nových firem, které tvrdí, že technologie umožňují tento odvážný koncept uskutečnit.

Na floridském stadionu Jacksonville Jaguars proběhl podle BBC netradiční experiment. Společnost Star Catcher tam testovala možnost přenosu soustředěného slunečního světla přes celé hřiště. Cílem bylo ověřit, zda lze paprsky z vesmíru bezpečně nasměrovat například na satelity. Tento test symbolizuje rostoucí zájem o vesmírnou solární energii. Jde o technologii, která by mohla dramaticky změnit způsob, jakým lidstvo vyrábí elektřinu.

Soláry z orbitu

Solární energie ve vesmíru není omezena střídáním dne a noci, počasím ani atmosférou, která na Zemi odráží a pohlcuje velkou část slunečního záření. Na vhodně zvolené oběžné dráze mohou panely zachytávat sluneční světlo prakticky nepřetržitě a s mnohonásobně vyšší účinností. Energie by se poté podle inovátorů přenášela na Zemi pomocí mikrovln nebo laserů, zachycovala by se velkými pozemními anténami a přeměňovala na elektřinu.

Realizace takového systému je ale mimořádně náročná. Vyžaduje rozsáhlou flotilu satelitů, složitou montáž na oběžné dráze a obrovské množství startů raket mířících na oběžnou dráhu Země. Jde o nesmírně nákladný koncept, ale vesmírná solární energie by mohla přinést unikátní výhody, například přenos energie kamkoli na světě, i do oblastí postižených katastrofami nebo mimo dosah běžných energetických sítí.

Už Isaac Asimov…

Tato myšlenka se už v roce 1941 objevila v povídce Isaaca Asimova. V 70. letech ji oprášila NASA, ale tehdy byla ekonomicky neproveditelná. Díky pokrokům v technologiích, levnějším startům raket a robotické výrobě je dnes situace jiná. Ceny vypouštění družic prudce klesly a nové rakety umožňují plánovat ve vesmíru mnohem větší konstrukce. Podle analýzy BBC na tento nápad na hranici sci-fi literatury a skutečných možností už poskytly dotace vlády velké Británie, Spojených Států, Japonska či Číny a Evropská kosmická agentura zvažuje pokračování programu Solaris. Fantastický nápad tedy dostává reálné obrysy. 

V hlavách inovátorů

Americký Aetherflux chce do několika let vypustit síť satelitů s infračervenými lasery a solárními články. Ty by přenášely energii na pozemní stanice. Britský Space Solar připravuje obří orbitální elektrárnu Cassiopeia, která by mohla napájet půl milionu domácností. Virtus Solis z USA navrhuje konstelaci 200 000 satelitů, které by vysílaly energii zejména na severní polokouli. A americký Star Catcher testuje přenosy světla pomocí Fresnelových čoček. Cílem je napájet jiné satelity či měsíční rovery během dlouhých lunárních nocí. Vesmírní startupisté rozhodně nezahálejí.

Rizika? Značná

Technologické, ekonomické i právní překážky jsou velké. Vypouštění stovek tisíc satelitů by mohlo zvýšit riziko kolizí a zhoršit problém vesmírného odpadu. Sporná je i právní stránka věci, podle mezinárodní Smlouvy o vesmíru si žádný stát nesmí přivlastnit část oběžné dráhy. Není tedy jasné, jak by se řešilo umístění velkých energetických polí o rozloze několika kilometrů čtverečních. A ekonomické analýzy ukazují, že výroba elektřiny tímto způsobem by zatím byla mnohonásobně dražší než ze solárních nebo větrných elektráren na Zemi.

Odborníci se shodují, že úspěch zmíněných projektů by vyžadoval mezinárodní spolupráci podobnou té, z níž vznikla Mezinárodní vesmírná stanice. Jediná obří elektrárna na geostacionární dráze by mohla podle potřeby přesměrovat energii mezi kontinenty a sloužit i jako nouzový zdroj během krizí. Star Catcher už plánuje nové testy, například přenos energie na několika kilometrech bývalé ranveje NASA na mysu Canaveral. Zda se tato fascinující technologie skutečně stane součástí energetické budoucnosti lidstva, zůstává zatím otevřené.

Měsíční soláry

Kromě nápadu zmíněných solárních elektráren na oběžné dráze vznikají i další vizionářské až bláznivé koncepty. Dyson-Harrop satellite má podle hypotéz zachytávat elektrony ze slunečního větru pomocí dlouhého kovového vodiče a magnetického pole, čímž by přímo ve vesmíru vyráběl elektřinu a posílal ji na Zemi ve formě mikrovlnného paprsku. Ještě odvážnější je projekt Luna Ring, který počítá s vybudováním prstence solárních panelů kolem rovníku Měsíce. Ten by měl nepřetržitě vyrábět energii a přenášet ji zpět na Zemi prostřednictvím laserů či mikrovln. Oba návrhy jsou zatím hodně nízko na škále proveditelnosti a zatím spíše ukazují, kam až může lidská představivost při hledání nových zdrojů energie sahat.

Foto: Daniel Dočekal, ilutrace (Midjourney)