Originální udržitelné oblečení z mušelínu a manšestru se zrodilo z praktické potřeby hezky obléci celou rodinu a taky z touhy něco tvořit vlastníma rukama.

Michala Adamová vytvořila vlastní oděvní značku OLIWEAR před čtyřmi roky, její oblečení testuje celá rodina a je protipólem kritizovaného konceptu fast fashion. Oblečení navrhuje a šije v malé dílně a často ho zákazníkům upravuje na míru.

Jak jste se dostala ke svému podnikání?

Vždycky mě bavilo něco vytvářet. Doufala jsem, že tuto svou zálibu uplatním na grafické průmyslovce, kde jsem vystudovala obor Polygrafie. Ale tam a ani pak při studiu na Filozofické fakultě jsem se k tomu moc nedostala. Tato touha ve mně však nevyhasla a s narozením našich dvou synů se postupně nanovo rozhořela, a tak jsem poprvé usedla k šicímu stroji. Nejdřív, abych ušila něco synům, ale chytlo mě to natolik, že jsem u stroje trávila každou volnou chvilku. Manžel mě podporoval, často byl s klukama a já jsem mohla chodit na různé kurzy. Věděla jsem, že se po rodičovské nebudu mít kam vrátit, tohle jsem brala jako impuls začít něco nového.

Rozhodla jste se tedy vytvořit vlastní značku?

Ano, rozhodla jsem se vytvořit vlastní značku. Manžel byl autorem názvu, který vychází ze jména našeho nejstaršího syna Olivera, vymyslel i logo a celou grafiku. A já jsem ta, která sedí za šicím strojem a vytváří ty jednotlivé kousky. Začala jsem se zakázkovou výrobou, což mi dávalo největší smysl. Postupně jsem začala jezdit na trhy, aby si to zákazníci mohli prohlédnout naživo, vyzkoušet a pak už jen objednat na webu daný kousek.

Tím pádem variace oblečení, které vznikají, jsou do jisté míry unikátní?

Přijde mi fajn, že tam ta možnost je. Sestavila jsem si určitou nabídku střihů, které šiju, ale chápu, že každému se líbí něco jiného. Někdo má raději delší sukni, někdo zas jiný typ rukávu. Snažím se být více variabilní i co se týče velikosti, když se někdo nevejde do mé tabulky velikosti, co pro daný střih nabízím, není problém upravit střih na míru. Takže jsem vlastně taková švadlena moderní doby.

Vaše výrobky jsou dost specifické, značku OLIWEAR budujete na originalitě. Chcete lidem nabídnout to, co se líbí vám?

Ano, i šití celkově jsem pojala tak, že jsem šila to, co se mi líbilo a co mi na trhu chybělo. Vadilo mi, že kupuju oblečení, které nosí děti chvilku. Proto jsem se snažila koncipovat například manšestrové kalhoty tak, aby jim vydržely dlouho, aby s dětmi rostly. Kalhoty jsou delší, proto je můžete nejdříve ohrnout. V pase je nastavitelná guma, pomocí které se dá snadno regulovat obvod pasu, protože každé dítě je jiné. Když jsem hledala materiály, ze kterých budu šít, tak mě nejvíc zaujal mušelín, který na trhu v době, když jsem začínala, téměř nebyl. 

A jak vybíráte materiály? 

Různě koukám na výrobce, nechávám si posílat vzorky, jezdím do vzorkoven a vždycky chci, aby měly látky atest pro děti do tří let a pro náročnější zákazníky mám v nabídce látky s GOTS certifikátem.

Vaše značka působí jako protipól fast fashion. Jaké jsou výhody oproti oblečení, které si koupíme normálně v obchodě? 

Určitě kvalita, samozřejmě se snažím, aby to bylo kvalitně ušité. Stejně tak výběr materiálu, který má atest či certifikaci. Potom chci, aby oblečení s dětmi rostlo a bylo nadčasové, aby je neomrzelo a byly to univerzální kousky, které se dobře kombinují. Vedle mušelínu jsem zařadila do nabídky i manšestr nebo popelín. Ráda šiji z přírodních materiálů. Třeba právě mušelín je bavlněný materiál tvořený dvěma tenkými vrstvami tkaniny, které jsou vzájemně propojené pouze bodově, takže mezi nimi krásně cirkuluje vzduch. Na tělo je v létě hodně příjemný, navíc krásně saje pot, a když se přepere, tak je na sluníčku do dvaceti minut suchý. Snažím se do nabídky zařazovat oblečení nejen pro děti, ale i pány a dámy, aby se dalo kombinovat například na rodinné focení nebo svatby. Rodiče v poslední době chtějí ladit se svými dětmi, vznikají pak hezké kombinace třeba pro dvojici holčička a maminka. Chci, aby lidé oblečení nosili s radostí. Názvy vybírám často podle lotyšského folklóru a mytologie. Líbí se mi zvukomalebnost lotyšských jmen. Za názvem tak často stojí nějaký hlubší příběh. Mně osobně to dává smysl, je v tom tak schované i moje studium jazyků.

Vaše cílovka jsou lidi, kteří navštěvují designové trhy, mají rádi českou módu a chtějí podpořit zdejší podnikatele. Co je podle vás vede k tomu, že hledají alternativy k oblečení z obchoďáku?

Mně přijde, že nad tím lidi přemýšlí jinak. Nechtějí kumulovat haldy oblečení, které jednou vyperete a posune se vám šev a po pár vyprání vypadá jinak, než když jste ho koupili. Oceňují také osobní přístup. To, že se se zákazníkem potkáte, máte čas mu o tom něco říct, poradit mu, jestli mu třeba sluší střih či barva.

Myslíte si, že je na trhu prostor pro to, aby vznikaly podobné nové značky, vidíte v tom potenciál? Chcete vytvářet nějaké nové kolekce nebo projekty?

Určitě chci pokračovat, i když je pravda, že teď je tvůrců okolo hodně. Doufám a věřím tomu, že si ke mně zákazníci cestu najdou, že si buduji určitou komunitu a ráda bych v tom pokračovala. Strašně mě to baví a naplňuje. Chtěla bych růst a najít si někoho k sobě, abych měla víc času na nové střihy nebo detailní propracování.

Jak se vám daří plnit přání zákazníků?

Já mám ráda zpětnou vazbu, takový ten skutečně osobní přístup. Líbí se mi komunikace s lidmi, což je pro mě i vlastně hnací motor pokračovat dál. Líbí se mi, že nad tím vším mám kontrolu, od přijímání objednávek, přes celou výrobu až po zabalení balíčku a odeslání zákazníkovi. V budoucnosti bych chtěla přijmout nějakou švadlenku, abych měla víc času přemýšlet třeba nad tím, kam pokračovat dál. 

Jaký je váš přístup k udržitelnosti?

Snažím se šetrně nakládat s odpadem, který při šití vzniká. Vždy se snažím nejdřív šít oblečení, při kterém je větší spotřeba materiálu například dámské šaty, poté dětské oblečení a menší kousky pak spotřebuji na různé doplňky. Zbytky, které už nevyužiji, nabízím třeba dětem do školky, aby odpadu bylo opravdu co nejmíň. 

Snažíte se o udržitelnost i ve vašem osobním životě?

Třídíme odpad, máme kompost, manželova maminka nám pěstuje zeleninu a dáváme šanci oblečení z druhé ruky.

Foto: Petra Tomicová,  Martin Adam