Je mu sotva třicet a díky svým úspěšným písním a hereckým rolím (seriál Zoo) patří Šimon Bilina k výrazným osobnostem mladé generace. Upozornění pro laskavého čtenáře: tento rozhovor je nejen eko, ale také ezo.

„Já sám jsem Pačamama, neboli Velká matka, čili Příroda. Tak to říkají indiáni – a něco na tom je, protože lidé přece nemohou být od přírody odděleni,“ říká Šimon Bilina, pro kterého je samozřejmostí, že všechno je v našem světě se vším propojeno. Některým čtenářům se následující rozhovor může zdát až příliš alternativní, ale Ecoista prostě mapuje sustainable názory zajímavých tvůrců a neklade si za cíl je soudit.

Kdy jsi v sobě objevil tak úzký vztah k přírodě?

Vyrůstal jsem v Sedlčanech a už jako kluk jsem byl pořád venku. Byl jsem veselý a prožíval svoje fantazie. Dnes mám doma různé kameny, spoustu očištěných kořenů a také mech z natáčení klipu k písni To svý. Je o tom, že každý máme „to svý“, tedy řekněme, že duše nás všech má nějaký plán – a když jsme dostatečně vnímaví a nesnažíme se ji neustále přehlušovat, zaslechneme její misi. A taky mám doma spoustu pokojových květin, o které se starám. Vždycky je zalévám po ranní meditaci, ale nezastřihávám je.

Říká se, že podle toho, jaký má muž vztah ke květinám, se pozná, jaký má vztah k ženám…

Taky mi to už přišlo na mysl. Takže holky, jestli chcete dobrého kluka, běžte k němu domů a ověřte si, v jakém stavu má pokojovky… (smích)

Hodně lidí tě zná díky jedné z hlavních rolí v seriálu Zoo, kde hraješ Adama Hrušku, zvaného Haďák. Teď se ale chceš víc věnovat hudbě…

Moje písničky nejsou hyperkomerční, ale lidé si k nim nacházejí cestu čím dál víc. Přelomová byla určitě písnička Nebreč s Davidem Stypkou z pohádky Největší dar, ale to byla hlavně jeho píseň. (V anketě Žebřík 2023 získala první místo v kategorii Píseň roku a druhé místo v kategorii Klip roku — pozn. aut.)
Podle mě je to tak, že umělci jakoby vykopávají z hrobu uložené emoce, aby jim pak lidé mohli dát ušlechtilejší podobu.

Vlastně tím léčí i sami sebe – a to je moje cesta. Vylepšuju si svoje dny třeba tím, že si řeknu, že každý moment je ten nejlepší moment mého života, i když se třeba právě kopnu o kámen. Když to takhle otočím, může se momentální bolest změnit v sílu.

Někde jsi říkal, že je důležité udržovat dobré myšlenky, neboť tím utváříme svět a svoji realitu, a že hodně v tom pomáhá dobré jídlo a pobyt v přírodě…

Podle mě to tak je. Proto si v nejtěžších chvílích třeba lehnu nahý někam do přírody a prožiju si odevzdání se životu. Prostě přijmu skutečnost takovou, jaká právě je. Ideálně si lehnu někam na louku, kde se dlaněmi a nohama dotýkám trávy, a během pár minut cítím, jak mizí všechny civilizační nánosy a různé energetické chuchvalce.

V duchu si říkám: „Tady mě máš – se všemi mými nedokonalostmi a chybami, ale jsem připravený makat na sto procent a rozhodovat se na základě božského vědomí.“
Cítím, že se to mění i u ostatních lidí. Úroveň vnímání našeho vzájemného propojení i propojení s přírodou roste.

Jindy se chodím tak jako energeticky koupat do lesa. Třeba se svléknu do půl těla a lezu po stromech jak Tarzan. Jsem špinavý, lezou po mně brouci, hrabu se v hlíně… A to mě očistí a nabije. V poslední době mě začalo bavit lezení po stěně a brzy asi s mojí milou přejdeme na skály.

Zažívám v přírodě různé věci. Při jednom z rituálů jsem začal zpívat jako pták a pak jsem cítil, jak jsem splynul s větrem. Vnímal jsem, že není žádný rozdíl mezi mnou, trávou, broučkem…

Jak vnímáš planetu?

Je to bytost – a my jsme takové mikroorganismy na jejím povrchu. Různě se pohybujeme, narážíme do sebe, ale všichni jsme zároveň napojeni na ducha přírody, i když si to běžně neuvědomujeme. To, kvůli čemu tady vedeme války, je úplně absurdní. Půdu vlastnit nemůžeme – půda není naše, patří Zemi.

Důraz, jaký klademe na peníze, mi taky přijde absurdní. Proto chceme naše festivaly, kterým jsme dali název Oslava života, dělat zadarmo. Přijdete, maximálně si to užijete, a pak nám můžete něco poslat – když se ten zážitek převede na peníze. Ale primárně nejde o výdělek.

Další festival bude 21. 8. a nabídne program pro celou rodinu – třeba malování a další doprovodné akce. Proběhnou různé benefice a workshopy s přesahem k psychohygieně a večer zahraje několik kapel. Je to oslava života každého, kdo přijde. Nabízíme alternativu lidem, kteří jsou už unavení z fesťáků, kde je pivo, párek, komerce, alkohol… Zrovna minulá benefice byla pro Hnutí DUHA, které tam představilo projekt na záchranu hranic našich národních parků – hranic, které se různí developeři snaží posunout a dosud chráněné pozemky využít komerčně.

Co by tedy podle tebe dnes přírodě pomohlo ze všeho nejvíc?

Přírodě pomůže jedině to, když každý začne sám u sebe nacházet neohraničenost svojí duše, začne si tzv. zvědomovat svoje strachy a přijímat je. Když bude ve své vnitřní síle, bez sociálních, politických nebo náboženských dogmat, a začne dělat to, co cítí uvnitř. Jinak příroda naši pomoc nepotřebuje, protože si pomůže sama – ví přesně, co dělá.

Sice ji bolí, co se děje, ale její regenerační schopnosti jsou nekonečné. Vezmi si Černobyl – ještě nedávno to bylo neobyvatelné území, a najednou se tam prohánějí koně…

Příroda nám dává šanci zůstat v pokoře a v obyčejnosti. Všechno, co uděláme, se nám vrací – tedy i jakákoli nepoctivost. Existuje jen jeden energetický systém. A peníze fakt nejsou primární. Tou sošáckostí a neustálým staráníčkem se o materiální věci se není třeba nechat stresovat.

Říkáš, že podle indiánského znamení jsi losos. Indiánská kultura tě hodně inspiruje?

Na workshopu jsem se potkal se šamany a indiány z kmene Hunicuin a jejich písně zpívám i na koncertech. Je to prastarý kmen v Amazonii, který si drží svou kulturu a oroduje za zdraví Amazonie. Jejich kapela jezdí po světě a dělá workshopy. Inspiruje mě, jak tahle kultura zachází s přírodou i sama se sebou. Není tam spěch, protože vědí, že věci mají svůj čas. Všechno vnímají na ose věčnosti.

Foto: Šimon Bilina