“Když váhám při rozhodování nebo když se něčeho bojím, tak si řeknu: Jak se na tuhle událost budu dívat, až budu umírat?,” říká herečka, moderátorka a facilitátorka Simona Babčáková, podle které je z hlediska klimatu nejdůležitější, aby se lidé dostali do pohody. Protože jen ten, kdo je v pohodě, má kapacitu chránit přírodu. 

Moderujete akce a konference zaměřené na udržitelnost. Je to náhoda, nebo máte k udržitelnosti blízko?  

Témata spojená s udržitelností vnímám už třicet let. Dlouho jsem poslouchala Václava Cílka. Už před třiceti lety mluvil o vodě a o tom, co všechno se bude s českou krajinou dít. Za těch třicet let jsem měla možnost pozorovat, že má pravdu. A tak ho poslouchám i nadále, teď mluví moc hezky o resilienci a adaptabilitě. Týká se nás to všech, protože prostředí, které kolem sebe vytváříme, na nás má radikální vliv.  Jak na naše zdraví, tak na naše pocity. A jelikož nechci být depresivní a cítit se jako bezmocná oběť, která říká: Já s tím nemůžu nic dělat, protože Američani, protože Číňani, protože vláda….vyhledávám aktivity, kde jsou informace o tom, co se děje dobrého, co se dá dělat, k čemu se můžu přidat, hledám pole naší moci a naše možnosti. A proto ráda moderuji konference a aktivity, kde získávám informace o tom, co všechno dobrého už se děje a kolik lidí se tím již zabývá a v jaké jsme fázi. Zkrátka jdu po naději.

Co z témat udržitelnosti vás zajímá nejvíce? 

Cirkulární ekonomika. Protože je to princip efektivity, vědomé zacházení s materiálem i energií tak, aby byl trvale udržitelný. Cirkulární ekonomika se týká úplně všech oborů, ať už vodohospodářství, energetiky, výroby, služeb, prostě všeho. A protože jsem umělec, nikoli byznysman, ve zkratce ESG mě zajímá to S, social nebo člověk, chcete-li. Hledám způsoby, jak člověk může žít trvale udržitelně. Abychom mohli něco měnit, třeba ve fabrikách, musíme na to mít potenciál a kapacitu. A stejné to je i v našich osobních životech. Nemohu řešit vyčerpání, pokud nemám stabilizované bydlení a příjmy a pokud nemám časové kapacity.  

Proto jsem vytvořila metodiku Prevence syndromu vyhoření, kde si zvědomujeme, jak se do extrémního vyčerpání až vyhoření nedostat. Čili nenechávat věci zajít daleko. Nabízím, aby si lidé zvědomili, v jakých jsou životních okolnostech a jaké mají momentálně kapacity. Pokud zjistí, že nemají kapacitu vůbec na nic, ani na to třídit odpad nebo napsat dopis politikovi či firmě, tak aby věděli, jaké mají možnosti změny. Vyčerpaní lidé nemají kapacitu fungovat kultivovaně, jde jim o přežití. Tedy vzdělávám lidi k tomu, aby měli kapacitu a byli schopni mezi sebou spolupracovat směrem k udržitelnosti svých osobních životů, společenství, ve kterém žijí  i planetárního systému. K tomu je potřeba aktivita každého člena společnosti, i třeba sociálně slabých. Nemůžeme je z toho vynechat. Vytvořil je náš systém a pokud na to nezareagujeme, stejný systém je bude vytvářet dál. 

Lidi ve finanční či sociální nouzi ale mají dost problémů sami se sebou. Je příliš nezajímá nějaká cirkularita. Jak vy vnímáte téma chudoby?

Já sbírám zdroje optimismu na LinkedINu. Sleduji tam lidi, organizace a aktivity, o kterých vím, že jsou zdrojem inspirace, dobrých zpráv a dávají obraz o tom, co všechno se děje, jen ne každý o tom ví, protože dobro má špatný marketing. Na sítích se občas objevují nová klíčová slova, pojmy, u kterých cítím, že s nimi musíme počítat. Jedním z nich je pojem náklady na nečinnost. Jevy se budou dít tak jako tak a čím později na ně budeme reagovat, tím víc to bude bolet a tím víc nás to bude stát. Už teď například víme, že k nám přicházejí z Evropské unie směrnice vedoucí k udržitelnosti. Sami se musíme jako stát zajímat, jak s nimi nakládat. Česko například platí velké peníze za špatné zacházení s odpadem (Česko za nerecyklování plastů loni zaplatilo EU zhruba tři miliardy korun, pozn. red.). Tedy my tu chudobu aktivně vytváříme, ne že by chudí lidé byli prostě neschopní. A společně s tím nám rostou náklady na nečinnost, na to, že máme systém pravidel, který nás činí nepružnými, a tím pádem nepřizpůsobitelnými. No jo, ale přizpůsobit se je základní předpoklad života a schopnosti přežít. Čili bez adaptability není resilience.

A jakou roli v tom hrajete vy? 

Svými aktivitami se snažím inspirovat veřejnost, aby si uvědomila, že jeden z brutálních nákladů na nečinnost je rozrůstání chudoby. Přitom naprostá většina sociálně slabých nejsou alkoholici nebo narkomané. Ne, jsou to normální lidi, kteří se snaží chodit do práce, mají rodinu a tak dále. I ti už ale padají do chudoby, třeba proto, že přišla kombinace navýšení splátek hypotéky a covidové krize. Strach, úzkost a deprese mají za následek rozpad vztahů. Ale takoví lidé nemají kapacitu být angažovaní, tvořiví a proaktivní občani. Jim jde skutečně o život.

Tak co s tím dělat?

Velmi, velmi investovat do sociálních programů a programů duševního zdraví a do vzdělávání. Do organizací, které lidem pomáhají, jak se zorientovat, které dělají prevenci, které mapují a hledají, jak z průšvihu ven. Někomu stačí jenom zprostředkovat práci a nějaké finance do začátku, aby se stabilizoval. Potřebujeme, aby neziskovky měly možnost komunikovat s úřady práce, s místními firmami či bankami. Aby měly kredit partnera k dialogu. Každý člověk a každá rodina potřebuje něco jiného a terénní pracovníci ty specifické potřeby znají. Právě tito pracovníci, často řešení konkrétní situace už vymysleli, protože už mají mnoho zkušeností z praxe. 

Musíme se začít scházet u jednoho stolu, a to zástupci všech organizací, kterých se problém chudoby týká. Tedy zástupci státu, bank, škol, sociálních projektů neziskových organizací a zástupci největších místních zaměstnavatelů, odborů a asociací. Zvědomit si potřeby, možnosti jejich naplnění a společně tvořit strategii. A hlavě – a to je můj obor – zprůchodníme komunikační kanály. To znamená, že se informace budou sdílet a jednotlivé subjekty a skupiny budou komunikovat mezi sebou.

Takže v tom vidíte svou roli v udržitelnosti? Jako průvodce diskuse? 

Ano, velmi ráda bych procesem změn provázela. I proto jsem si udělala facilitační výcvik. Ale nejsem samožerná, mám kontakt s dalšími facilitátory a i tuto facilitační práci si představuji, že budeme dělat spolu, ve vzájemné spolupráci. V některých tématech jsem ve dvojroli, že jsem průvodce komunikací i účastník a tam by bylo fajn, kdyby facilitoval někdo jiný. Ale facilitace je pro mě jednoznačně cesta k otevření dialogu a tomu, aby setkání měla smysl a vedla k výsledkům v realitě a hlavně ke schopnosti se vyslechnout, porozumět si a domluvit se na společné strategii. A také vytěžit lidský potenciál v tom, že skládáme úhly pohledu a sdílíme informace, zkušenosti, tipy a doporučení a kontakty. 

Jaký pocit máte z budoucnosti? 

Tak především pojďme si ze slovníku vymazat slovo předvídatelnost. Starý dobrý svět, kdy jsme mohli plánovat na dvacet let dopředu, skončil. Vývoj jsme akcelerovali tak rychle, že takový svět už nebude. Měli bychom si také říct, kdo je lidská bytost, odkud a kam kráčíme. Pořád jedeme strategii přežití na zvířátkové úrovni a ta je bezohledná, protože v ní chybí vize, duch, lidský intelekt. Takže bych byla ráda, kdyby se do tvoření budoucnosti přidali kromě ekonomů i filosofové, psychologové, sociologové a vědečtí odborníci. A ptáte-li se na pocit: docela se těším, ale mám lehce staženou…., mám prostě obavy a respekt. Žijeme ve velmi vzrušujících časech, ve společnosti, jakou lidstvo ještě nikdy nezažilo, a tak nemůžeme čerpat jenom z minulých zkušeností. Máme mimořádnou příležitost tvořit něco úplně nového. A u toho tvoření bych ráda byla. Hledáním tvoříme. 

Myslíte tím něco podobného, jako říkal nedávno v rozhovoru pro Ecoista.cz Tomáš Sedláček, že máme růst na duchu, nikoli materiálně? A myslíte, že i byznys na téhle myšlence může úspěšně fungovat? 

Ano. Věřím, že na téhle myšlence byznys fungovat může, pokud si redefinuji, co je pro mě úspěch a zisk. O co nám ve skutečnosti jde. Co je moje soběstačnost – čili, co stačí. Jestli považuji za zisk stabilitu nebo třeba to, že mám spokojené zaměstnance, kteří chodí do práce rádi a generují hezké vztahy, a díky tomu pracují dobře, protože pracují dobrovolně. 

Má tedy životní spokojenost být nové pojetí zisku?  

Jako společnost jsme došli do stádia vývoje, kdy musíme redefinovat veškerý náš systém. Protože stávající systém je nelidský, lidské bytosti ho nezvládají a hroutí se pod tlakem nárokování nemožného, co všechno máme pořád a perfektně zvládat. Systém pravidel nerespektuje lidskost, jedinečnost člověka, životní cykly, a proto jsme z něj všichni frustrovaní. Tady to jede jako bychom byli nějaké mechanické čtverce, jenže principem vesmíru je fraktál. Čtverec do fraktálu nenarveš. Takže potřebujeme redefinovat slova jako HDP, zisk a růst. 

Abych byla konkrétní: Pokud mám firmu se třiceti zaměstnanci a těchto třicet lidí v mé firmě žije dobře a spokojeně, takže mají podmínky na to, aby vytvořili rodiny a umožnili dobrý život dalším devadesáti lidem, kteří jsou rovněž spokojení, a ti pak ovlivňují životy dalších stovek lidí, třeba tím, že jsou milí v práci nebo se usmějí na někoho na chodníku, někomu pomohou, pečují o svůj prostor a své okolí, nejsou lhostejní nebo vytvoří něco zajímavého ve svém vnitrobloku… tak je toto růst? Já říkám, že ano. Do ekonomických debat potřebujeme zahrnout i psychologické a sociální jevy, které s růstem souvisí. Nikoliv jen pojem HDP. 

A myslíte, že jsme schopni takové změny? 

Všechny komponenty na to máme. Jediné, co nám chybí, je vědomí potřeby této změny a vědomí, že se týká úplně každého z nás bez výjimky. Protože patologické jevy, ať už je to válka, inflace, ekologické katastrofy, povodně…to vše nás donutí. Evoluce proběhne a stejně budeme muset najít cestu k přežití. Přijde mi výhodnější být o krok vpřed a už být ochoten se na to dívat z pohledu: Tak moment, kam jsme se to dostali a nemohli bychom vytvořit něco mnohem přátelštějšího? Protože kdo z nás by nechtěl žít ve společnosti, kde máte možnost obživy něčím, co vás baví, co vás naplňuje, žít v láskyplných spolupracujících vztazích, tvořit kmeny a rodiny, kde se mají lidé rádi, pomáhají si, a podporují se?

Před naším rozhovorem jste mluvila o knize Ekonomie koblihy. Čím vás tak zaujala? 

Když jsem si to přečetla, byla jsem nadšená, protože mi to přijde naprosto logické, skvěle, srozumitelné. Je to makroekonomický model koridoru, ve kterém je život možný a důstojný. Inspirovalo mě to k analogii na člověka a vytvoření metodiky Prevence syndromu vyhoření. Podle ekonomických principů popsaných  v této knize už jedou projekty v Anglii a v severských zemích. Tady v Česku tyhle principy prosazuje a zastupuje organizace Pábení. 

Tato teorie říká, že jsou dvě hranice, které není dobré překročit: Vnitřní hranice je naplnění základních lidských potřeb jako bydlení, voda, potrava, možnost vzdělávání se atd. Pokud se nenaplní, ztrácíme člověka – to je ta chudoba, sociální problémy, závislosti, nárůst depresí, agresivity a těžkých duševních stavů. To je situace, kdy člověk přepadl do černé díry uprostřed koblihy, sociální patologické jevy, čili to S. Vnější hranice je ekologická. Potřebujeme si nezničit životní prostředí, v němž se celá hra života odehrává a na kterém je závislý život jako takový, to je to E. Koridor mezi hranicemi, které bychom neměli překračovat, tvoří koblihu, a to je lidská zóna, ve které máme tvořit, hledat, být kreativní, žít jako společnost. Pro tu tvořivost máme všechny předpoklady: inteligenci, peníze, materiály, talenty, energii, lidi, prostě všechno. A mně by se moc líbilo – je to má vzrušující představa – kdyby to tvoření byl vědomý proces. 

Bojíte se svojí smrti? 

Vědomí smrti nevytěsňuji. Rozjímám, kontempluji, setkávám se s ní, vedu s ní dialog, například když váhám v nějakém rozhodování nebo když se něčeho bojím. Vždy si řeknu: Jak se na tuhle událost budu dívat, až budu umírat? Budu litovat toho, že jsem to udělala, nebo že jsem to neudělala? Mám ale respekt a bojím se podoby a načasování svého odcházení. Velmi nerada bych odešla teď, když ještě nemám zajištěná mláďata. Také těžce procházím žalem, když odcházejí lidé, které mám ráda a kteří mi pak chybí a stýská se mi po nich.  Ale z toho faktu samotného, té proměny a procesu smrti, strach nemám. Pro mě to není konec všeho. Vytvořila jsem si víru, se kterou se mi dobře žije. Její součástí je, že má duše bude něco prožívat v nějaké další bytosti a bude navazovat na mé současné prožívání a zkušenosti. Bude pokračovat ve svém vývoji. I když si současný život nebude pamatovat, bude využívat již zmapované oblasti a rozvíjet obsažený potenciál. 

Občas si s přáteli dělám srandu, že si už teď připravuji další  životní prožívání tak, aby bylo laskavější než v minulých staletích, kde se děly ošklivé věci. Například bych se velmi ráda narodila do zdravé rodiny a podporující komunity.  Vyrovnání se se svou konečností je jedna z důležitých oblastí našeho duševního zdraví. Pokud smrt vytěsňuji a bojím se jí, může se to v životě projevit i tak, že pak nejsem schopná odejít z toxických vztahů nebo dát výpověď v nevýhodném zaměstnání. 

Foto: Simona Babčáková