Na rozhovor přijel tramvají a dal si kafe a medovník. Michal Malátný, frontman kapely Chinaski, která vloni oslavila 30 let od svého vzniku, miluje hory, a hlavně díky svým dospívajícím dcerám se nad ochranou životního prostředí zamýšlí čím dál víc.

Kam pojedete v létě na dovolenou?

Máme s kapelou po deseti letech volné léto, jeden fesťák máme na začátku prázdnin a pak už nic. Když jsem to oznámil rodině a zeptal jsem se manželky a dcer, kam by chtěly jet, mile mě překvapilo, že všechny chtěly jet někam na sever do čisté přírody. Máme tedy naplánovaný asi dvoutýdenní výlet do Norska, kde budeme chodit na výlety a dáme si malé kolečko po fjordech. Těším se a mám radost z toho, že holky nechtějí do resortu v Egyptě, ale vybraly si turistiku na severu. K moři jsme s dcerami vlastně nikdy moc nejezdili, spíš jsme poznávali krásy Slovinska nebo Tater, takže je fajn, že je to také chytlo.

Starší Kačence je teď patnáct, jak vnímá ochranu přírody?

Mladí lidé to dnes prožívají opravdu hodně a záleží jim na tom. Všechno, co Kačenka, dělá, činí s ohledem k přírodě, a mladší Frída to má podobně. Kačenka to hlídá jako policajt a já s tím souhlasím. Mladým lidem v tomhle věřím, protože si uvědomují, že jednou to bude jejich svět a že je ohrožený. 

Kačenku také hodně trápí osud zvířat, a kdyby po gymnáziu třeba studovala přírodní vědy, byl bych asi nejradši. Kačka i Frída mají svého zakrslého králíka a Kačka také sponzoruje různá zvířátka v Zoo a vydělává si na to na brigádách. Máme rodinnou permanentku do Zoo a užíváme si to tam. 

Holky používají všechno eko, i kosmetiku, a také u nás doma šetříme vodou. Než totiž k nám do koupelny dorazí teplá voda, chvilku to trvá. Máme také velkou nádobu na použitou vodu, se kterou pak zaléváme květiny na terase. Když se sprchuju, mám pod sebou kýbl a vodou, v níž je šampon nebo mýdlo, zase splachujeme. Samozřejmě třídíme odpady a nepoužíváme žádnou chemii — na zahradě nikdy a doma minimálně. 

Na zahradě na vaší chalupě v Podkrkonoší sekáte trávu kosou… kdo vás to naučil?

Naučili mě to táta s dědou. Jako dítě jsem jim musel pomáhat a tenkrát jsem měl od dědy i svoji menší, junior kosu. Když si chci na chalupě zaposilovat, seču trávu, anebo sekám sekerou dříví. Manuální práce mě strašně baví — asi proto, že se jí neživím.

Na chalupě také rádi pozorujeme západ slunce, buď z terasy anebo z vyhlídky na střeše. Náš dům stojí na kraji vesnice, za zahradou je pole a za polem je les, kde rostou houby.

V písničce Kapradí vyzýváte k tomu, aby pro ty, co přijdou po nás, se zachránilo aspoň kapradí… To by ale bylo dost málo, nemyslíte?

Nejdřív tenhle slogan vznikl jako vtip, ale pak jsem z něj udělal píseň. Vychází z mého pocitu, že našim dětem musíme přírodu zachovat, ale není to lehké. Jako Evropa se na celkovém znečištění planety podílíme málo, a pokud v tom něco neudělají státy jako Čína, je naše snaha skoro zbytečná. 

S muzikou jste objel celý svět, co vás nejvíc uchvátilo? 

Nádherná a pestrá příroda je třeba ve Státech, kde můžete vidět úplně všechno, a také mě uchvátil Nový Zéland. Nejvíc ze všeho ale stejně miluju naše smrkové lesy a Krkonoše, kde jsem vyrostl.

Vloni jsem byl v Africe, a to je úplně jiná planeta. Uganda, kam jsme se vypravili za volně žijícími gorilami, je stát s nejnižším průměrným věkem na světě — polovina obyvatelstva je mladší 18 let! Jsou tam mraky dětí, které něco chtějí, ale bonbony se jim nedávají, protože nemají zubaře. Přivezli jsme jim tedy hromady pastelek a úplně zářily. 

A viděli jste gorily?

Jo. jednoho dne jsme se vydali na celodenní výlet do pralesa. Vepředu šel chlapík s mačetou a vzadu druhý se samopalem. Šli jsme tři hodiny a pak jsme našli gorilí rodinku, jak si tam v klidu sedí a žere listí. Když jsme byli u nich, tak na dva metry, gorily o kousek couvnuly a tak se to několikrát opakovalo. Maximálně jsme tam mohli být hodinu, ale už po deseti minutách jsem říkal, že už bychom mohli jít pryč — našli jsme je, viděli jsme je zblízka, vyfotili jsme si je a už je můžeme nechat zase v klidu, ale ostatní nechtěli. Pořád šli za nimi, podle mě úplně zbytečně.

Teď trošku jiné téma. Je to už 17 let, co na motorce tragicky zahynul váš bubeník Pavel Grohman zvaný Hroch, s nímž jste kapelu kdysi zakládal. Máte zpracovaný strach ze smrti? 

Před několika lety jsem měl sen, jak stojím na jevišti v řadě s kolegy a bylo po vystoupení. Uklonili jsme se, následoval potlesk, sjela opona a znovu vyjela a znovu potlesk… proběhly asi čtyři děkovačky. A pak jsem stál za oponou a už jsem nechtěl, aby se zvedla. Už to prostě nebylo potřeba a ten obraz a pocit, který v sobě mám dodnes, mi přišel jako vyrovnání se se smrtí.  Pavlův syn Jáchym je jeho věrná kopie, skvěle bubnuje a na narozeninových koncertech s námi hraje tři písničky. Myslím, že táta by z něj měl velkou radost. 

V červnu chystáte k výročí založení kapely své dosud největší koncerty v Hradci Králové a v Brně. Budou v něčem jiné než dvě O2 Arény v Praze, které jste naplnili v prosinci? 

Změna bude v tom, že tam jako předkapela bude Tereza Balonová. Nemám ambici hrát ještě větší stadion, než bude ten v Hradci, spíš mě lákají výzvy typu zahrát si se symfonickým orchestrem, a to proběhlo v květnu ve Fóru Karlín. V životě jsem nehrál s dirigentem, chápete? Lidi slyšeli naše písničky úplně jinak a pro nás i pro ně to byl zážitek. 

Co vás inspiruje při psaní písní?

Skládání písniček je permanentní proces. Někdy mě inspiruje procházka v lese, jindy cesta tramvají, věta, kterou slyším v rádiu… Vlastně mi hlavou stále běží nějaké rýmy, a když jdou večer naše holky spát a je klid, sednu si a nějak to dodělám. 

Je to už osmý rok, co hrajete v nové sestavě. Dal jste na svoje vnitřní cítění volající po změně, i když to nebylo snadné…  

Zatím jsme měli jen jednu ponorku a stále si myslím, že ty nejlepší věci ještě napíšeme. Dneska jsem vděčný za každý moment, co zažívám, a myslím si, že následovat vnitřní pocit je nejvíc. 

Je to návod, jak vyřešit vnitřní boje a najít rovnováhu?

První věc je podle mě dělat práci, která vás naplňuje, a to se pozná tak, že se na ni těšíte. A můžete být klidně kopáč. No a pak jsou důležité vztahy a fungující rodina. Dobré je i cestovat, aby člověk viděl, jak lidé žijí jinde. Leccos mu pak přijde malicherné.

Foto: Chinaski/Roman Černý