Poté, co vloni šlapal tři měsíce z Českého středohoří až do italského Assisi, napsal knihu Zamilovaný poutník. Co všechno zažil Josef Formánek v přírodě, o které píše, že je „rozmalované plátno Stvořitele“?

Do čeho ses na své pouti zamiloval? 

Do té volnosti, kdy táhneš zcela svobodný krajinou a tvé myšlenky jsou pomalé a klidné. Nezajímá tě nic jiného, než jestli nemáš žízeň, hlad a kde se ubytuješ nebo si postavíš přístřešek. Zamiloval jsem si ležení na okraji luk pod stromy a sledování bílých beránků na modrém nebi a též do fascinujících výhledů při přechodu Alp.

Co ti příroda na té tvé cestě dlouhé 1 300 km dala dala a co za to žádala? 

Alpské louky s koberci různě barevných květů, jež vás dojmou krásou, zasněné výhledy na moře z mokřadů, v kterých rozvážně kráčí plameňáci, stejně jako úžasný klid a pokoj, jež jde z volně se pasoucích krav v rakouském podhůří. Příroda mě nabíjela svým mírem a krásou a nic za to nežádala, jen mou pokoru, vnitřní sílu a trpělivost při studeném dešti, při vyčerpání ve stoupání do táhlých serpentin nebo při mém kručícím žaludku. Na putování je hezké, že nemusíte řešit zítřek ani práci a stále vás to vrací jenom k chůzi. Prostě jenom jdete. Proč? Proto.

Jaký jsi měl po cestě nejsilnější zážitek? Byl to nejištěný přechod ferraty v horách za bouřky? 

Ano, chtěli jsme si zkrátit cestu, ale nevěděli jsme, co nás čeká. Když se držíš za kovová lana ve stěně bez jištění, pod tebou je šedesáti metrová hlubina, prší, ty máš na sobě batoh, pláštěnku a najednou přijde bouřka, kdy hromy a blesky jsou jen kousek od tebe, je v tobě malá dušička a potichu šeptáš: „Pane, je to na tobě…“ Člověk si uvědomí svou malost a zároveň to množství vnitřní síly, kterou byl pro život díky Bohu vybaven.

Žiješ v bývalé hájovně, na samotě u lesa v Českém středohoří. Co tě k tomu vede?  

České středohoří miluju, občas se tu koupu i v zimě a po ránu běhám v probouzejícím se lesem. Stačí otevřít branku a vyběhnout. Výjimečně jsem v Ústí nad Labem také štafetově běžel půlmaraton, protože mě o to požádali v rámci sbírky na nemocniční klauny. 

Hodně času jsi strávil i v deštném pralese na ostrově Siberut v Indonésii, kde žijí domorodí Mentawajci… 

Mentawajci tvrdí, že by člověk měl žít v harmonii a tvořit ji. Dle nich a jejich náboženství Arat Sabalungan (animistické víry v léčivý list) je to nejvíc, co člověk může dokázat, být v harmonii sám se sebou, s ostatními lidmi a také s okolní přírodou. Když třeba chtějí pokácet strom, přijdou k němu a řeknou: „Promiň, strome, ale chci tě pokácet, abych z tebe mohl vydlabat kánoi.“ Pak ho potřou vonnými listy, šaman zazpívá děkovnou píseň a teprve potom ho porazí. Nesmějí to ale učinit třeba ve chvíli, kdy je ve vesnici nějaká žena těhotná, protože jejich tabu (makejkej) říká, že by při dlabání kánoe mohla ta nastávající maminka o svůj plod přijít. Mentawajcům jsem vděčný za to, že jsem pochopil, že to, co vidím, není jediná realita tohoto světa.

V Indonésii jsem se naučil poslouchat ticho za okolním světem. Rád jsem třeba naslouchal oceánu, kdy jsem seděl na pobřeží, díval se do vln a poslouchal ptáky… A když jsem pak seděl uprostřed rušného indonéského tržiště, vnímal jsem ticho i tam. Ticho a klid jsem hledal vždycky, a tak mi kdysi bylo nejlíp, když jsem si přes hlavu hodil hadr opilosti a odpojil se. Tehdy jsem to ještě jinak neuměl.

Říkáš, že příroda nám stále něco oznamuje. Co nám dnes oznamuje jako lidstvu? 

Probuďte se, dokud je čas, protože když zmizím já, zmizíte se mnou i vy. Je to o hodnotách. Osobně už nespatřuju štěstí v tom mít nejnovější výkřik mobilu. Samozřejmě chci, aby mobil a auto fungovaly, ale je mi šumák, jaká je to značka. Jsou to věci, které nám v 21. století slouží, ale neměly by nás svazovat. Snažím se žít tak, abych si už nemusel nic vyčítat a nemusel se za nic stydět. To jsem přijal jako program a týká se to i chování k přírodě. Také vnímám, že je důležité být chápavý a přátelský úplně ke všem. Vědomě si vybírám, jak se zachovám, protože vím, že cokoliv uděláte, ochutnáte i z druhé strany.

Není tajemstvím, že ses nechal pokřtít a stal se křesťanem… 

Stvořitel vesmíru je podle mě jenom jeden, ale vedou k němu různé cesty. Dokonce si myslím, že ho ani tak nezajímá, co proklamujeme nahlas a k jakému se hlásíme nebo nehlásíme náboženství, ale zajímá ho hlavně to, jak se chováme, jestli jsme laskaví, umíme odpouštět a jaké dodržujeme základní principy. On tvoří vše, a proto je ve všem. Příroda je jeho rozmalované plátno, na němž vše do všeho zapadá, jen my lidé v tom, díky své svobodné vůli, děláme občas trochu hokej.

Foto: Josef Formánek