Water water everywhere and not a drop to drink. Oblíbený verš romantického básníka S. T. Coleridge (o pradávném námořníkovi, obklopeném vodou a přitom strádajícím žízní) sedl na začátku prosince jako ulitý na obyvatele stotisícového města v jihovýchodní Anglii. Pršelo jako z konve, ale lázně vzdálené hodinu vlakem od Londýna byly pět nekonečných dní bez jediné kapky tekoucí vody. A pitná voda není ani po týdnu a jen tak nepoteče.

Tunbridge Wells je relativně nové město. Teprve v roce 1606 tu lord North objevil pramen a kolem něj pak rychle vyrostlo lázeňské město, které se stalo módním mezi anglickou šlechtou. Královna Viktorie tu ráda přebývala coby princezna a městu udělila titul Royal. Hodnostáři britského impéria, kteří zbohatli v Indii, si tu nechali postavit rozlehlé vily. Dodnes jsou chodníky v centru vyskládané z viktoriánských cihel a nelemují je betonové, ale žulové obrubníky.

The Village (historické centrum) je plné obchůdků s elegantními výkladními skříněmi z dob, kdy nad Britským impériem slunce nezapadalo. Zajišťují nezbytnosti, jakými jsou ústřice, humři, kašmírové župany, šperky a brýle, na které je naučená královská rodina, ručně vyrobené kachličky, italská mýdla s přísadou skutečných citrusů nebo malou plechovku této sezónu nejmódnějšího nátěru za padesát liber.
Místní řeznictví připomínají spíš galerie, a tomu odpovídají ceny nabízených fláků. Bochník chleba pekaře Sama přijde na šest liber. (Když řemeslník zaparkuje ve Village a rozhlédne se, automaticky vám zaúčtuje o třetinu víc.)

Všichni Angličané znají Tunbridge Wells, je profláklé coby synonymum movitého, příjemného, civilizovaného života Angličana, tak jak byl zvyklý ještě v dobách, kdy Británie byla great.

Jenomže v sobotu 29. listopadu úplně přestala téct voda. Vodárna na své webové stránce oznámila, že z důvodu nutných oprav obnoví dodávku vody v neděli ráno.

To byla otrava, ale soused je “prepper”, tedy připravený na útok Rusáků, džihádistů nebo nukleární katastrofu. Podělil se ze svých neuvěřitelných zásob, a tak jsme si bezbolestně mohli vařit čaj ze dvou dvoulitrových flašek, které nám velkoryse přenechal.

Horší než covid

V neděli ráno voda nebyla, tudíž ani splachování. Teď už z textové zprávy jsme se dozvěděli, že vodárna se omlouvá, voda se vrátí během neděle. Cosi ve způsobu formulace způsobilo, že jsem vyhlásila, že musíme vyrazit pro vodu, dnes zase nepoteče.

„Jsi paranoidní Východoevropanka, zklidni nerv,“ odbyl mě manžel. Ten večer stanice s lahvovou vodou (nově otevřená přímo v Tunbridge Wells) zažila scénu, která se dosud dala natočit spíš v Gaze. Někdo tu na příkaz vodárny nechal vyskládané balíky s vodou jen tak bez dozoru, a hned bylo po kultuře. Lidi se poprali o rychle mizející balíky vody. Lítaly facky, došlo na pěsti. Musela jsem se smát – v nudném TW taková zábava? Senzace.

V neděli večer mě veselost přešla. Zase ani kapka, byla jsem šťastná, že nemám v domě děti školou povinné nebo ještě menší. Jak je má člověk připravit do školy? Všichni je drhnou a perou uniformy v neděli, na poslední chvíli.

Ale v pondělí mohli všichni zůstat v teplákách, školy zavřely. Všechny ty miloučké kavárny a pekárny, které umožňují fungování moderního neurotického člověka, zůstaly taky zavřené. Covid byl hrůza. Ale tohle začal být covid bez vody!

Naštěstí pro ředitele vodárny jsme to zatím netušili a pořád věřili tomu, že během pondělí, tak jak vodárna slibovala, začne voda zase téct. Večer jsem dychtivě zmáčkla splachování a pak potlačila vzlyk.

„Ještěže bude voda ráno.“ Přestože vstávám v šest, v úterý jsem vydržela v posteli do osmi, rozhodnutá, že počkám až do 8.00, kdy nás vodárna ujistila, že voda určitě bude. Jak je možné, že jsem si stejně jako každý jiný zdejší obyvatel byla jistá, že se osprchuju? Přestože nás od soboty vodili za nos a několikrát denně slibovali vodu, která pak nebyla???

Procházka pro vodu

Odpověď je jednoduchá: toto je přece Tunbridge Wells. Tady není možné zavřít ani knihkupectví bez toho, že by padesát nejvlivnějších britských spisovatelů a politiků nerozjelo rozhořčenou kampaň a nezvrátilo rozhodnutí obchodníka, který se těšil, že se konečně vyzuje z upadajícího krámu a výhodně ho střelí (dalšímu) prodejci značkových italských kuchyní. Tady je pravděpodobnější, že padne radnice, než aby se stalo něco, co není po vůli nadprůměrně bohatým, vzdělaným a vlivným místním voličům.
Den bez vody je absurdní, ale víc než den a půl???

Nemáme auto (pro ústřice a toaletní papír to máme coby kamenem dohodil), a tak jsme do první stanice s lahvemi pitné vody nejeli. Vodárna ji umístila totiž ve vedlejším městě. V úterý ale otevřeli dvě další, pouhých 2,5 km od středu města, kde bydlíme. Nesla jsem přidělený dvanáctikilový balík a cestou jsem vyjmenovala všechna sprostá slova ve čtyřech jazycích.

Mladí Pákistánci za tu dobu vesele došli k výdejně vody opakovaně. Zásobovali totiž své obchůdky, aby vodu pak prodávali. Protože výdejní stanici vody umístili na dvou opačných stranách města u hlavní silnice, královským Tunbridge Wells se (týden) skoro nedalo projet. Vyjíždějící a vjíždějící auta blokovala zbytek dopravy. Navíc nové a nové balíky musely doplňovat další a další (složitě a zdlouhavě se otáčející a parkující) tiráky s přívěsy.

V úterý se změnily formulace, kterými vodárna vysvětlovala, že voda není. „Jsme v pytli,“ oznámila jsem rodině: „Tohle je na dlouho – zjevně najali drahou PR firmu, aby za ně lhala chytřeji.“ Oznámení už neslibovalo během dalšího půl dne vodu, spíš připouštělo možnost, že by mohla být.

Prádlo a ponížení

Poslanec za liberální demokraty zveřejnil na X, že podle toho, jak na něj řval ředitel vodárny, a podle toho, že mu nevysvětlil, proč od začátku mlží nebo vyloženě lžou o příčině odstávky vody, nevěří oznámení, že ve středu voda už konečně bude.

Zpod každého květináče jsem posbírala vodu z předzahrádky a z dvorku, abych aspoň symbolicky spláchla.

Depka. Ve středu začali do města navážet plastové kadibudky. Místa, která se jinak malebně skví na turistických pohlednicích, zamořily šňůry jasně modrých a zelených hajzlíků.

Ve středu se vztek a nenávist dala krájet. Štáb BBC den a noc obléhal kanceláře ředitele vodárny, ale ten se zapíral a odmítl vystrčit nos. Ještě týden od vypuknutí odstávky se pořád skrývá. Ukázalo se, že inspekce nařídila v roce 2024 této vodárně SEW (South East Water), že musí odstranit celou sérii závad. Nezlepšili nic, ale manažeři si stejně vyplatili milionové bonusy.

Nejdřív jsme špinavé nádobí rovnali do myčky: každou chvíli voda poteče, že ano. Pánve se vršily, voda v lahvích se šetřila hlavně na pití a vaření. Až do středy. Ve středu jsem ohřála vodu na mytí a na nádobí. Z hory prádla jsem nabalila tašku nejnutnějšího a objednala nebezpečně noblesně znějící službu praní v nedalekém městě. Přijel řidič v nablýskané dodávce a bez mrknutí oka přesypal zaprané spodky a vršky do své elegantní kabely se zipem.

Na suchu

„V pátek bude troška čistého prádla,“ zahlaholila jsem tónem, kterým normálně oznamuji vzácnost typu, že nesu pro všechny steak (ne z Lidlu, ale z jedné z těch řeznických galerií s křišťálovým lustrem).

V poledne premiér Velké Británie v parlamentu zaburácel (a to mluvíme o vyhlášeně vlažném Keiru Starmerovi), že situace v Tunbridge Wells je neudržitelná.

Ve středu odpoledne mě kamarádka odvezla autem ke stanovišti s lahvovou vodou. Mladík v signálně žluté vestě byl nemilosrdný. Odmítl mi vydat víc než dva balíky. Tentokrát se na nich skvěla nálepka Ne na prodej.

Pokusila jsem se zabukovat pokoj ve vedlejším městě. Za sprchu jsem už byla ochotná zaplatit ledvinou. Chytřejší mě ale předběhli, bylo plno.

Ve čtvrtek ráno jsem nejistě přistoupila k záchodu, vyprovokovaná dlouhou zprávou z vodárny, a pomaloučku zmáčkla splachování.

Zvuku, který se ozval, se v mé poetické paměti nevyrovná žádná symfonie (a to jsem měla předplatné v San Franciscu v době jeho největší koncertní slávy). Hajzl po pěti dnech splachoval.

Dala jsem si božskou sprchu, zapnula pračku, myčku. Voda? Tekoucí voda? Je to možné? Všechno velmi váhavě, pořád jsem čekala nějakou zradu. Ne, voda tekla.Teče, ale není pitná

Jenom…

Jenom si v ní nemůžu čistit zuby, nesmějí se v ní koupat děti, nedá se pít, pokud se nepřevaří. Voda, která teď teče z kohoutků, jednoduše není pitná. Vodárnu dotlačili k tomu, že musí pustit aspoň nějakou vodu, aby se obludná krize rozsekla.

Všechny ty malé a větší obchůdky a kavárny přišly o kšeft v jednom z nejvýnosnějších týdnů v roce. Mnozí museli vyhodit zásoby, zisk, který ušel, se zatím nepodařilo vyčíslit.

„Vážně to chceš slyšet?“ snažil se mě odradit známý, který se účastní zasedání Cobra (schůze vládního kabinetu pro bezpečnostně ožehavé otázky). „Koagulátor přidávaný v posledním stadiu čištění z nějakého důvodu nezabírá. Normálně způsobí, že shit (v angličtině je termín snesitelnější) obsažený ve vodě se usebere a zdrcne v hrudku, která pak klesne ke dnu. A teď se to neděje.“
„Takže shit zůstává ve vodě.“

„Tak.“
„Fuck.“

Zvláštní, jak kvalita vody změnila kvalitu konverzace v Tunbridge Wells.
Pitná voda zaručeně nebude další dva týdny. Bude pod stromeček?
Bude ještě někdy?

Neviditelná ruka trhu (Thatcherová zprivatizovala vodárny) zpackala katastrofálním způsobem situaci s kvalitou a zásobováním pitnou vodou v celé Británii. Namísto investic do infrastruktury se peníze rozdělily mezi akcionáře (většinou z Austrálie) a manažery.

Ale jestli vám připadá, že máte vyhráno, protože žijete v civilizovaném světě, dejte tomu pár let. Katastrofy s vodou jsou na denním pořádku, ale do tohoto týdne si NIKDO nedokázal představit, že by mohly potkat Tunbridge Wells.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (Midjourney)