Musím začít v pravěku, v polovině sedmdesátých let minulého století: Brno, školáci na exkurzi na výstavišti. Zaměstnanec jakési západoněmecké strojírenské firmy pobaveně napíná chtivý dav. Má dobře padnoucí oblek v nezvykle modrém odstínu…

… stojí na stupínku (nebo na židli?), abychom mu nezamastili kvádro prsty upatlanými od svačiny. Vzdala jsem všechny naděje. Jsem menší než ostatní a chybí mi ochota vytrvale škemrat. Ale on se – přesto, že je strašně starý (muselo mu být aspoň třicet) – ukáže jako hotový princ. Přejíždí napjaté dychtivé tváře a pak kývne na mě. Ostatní školáci se neochotně, ale poslušně rozestoupí. Vyvolená, ohromená neobvyklým úspěchem, si nepopsatelně vděčně odnáším – igelitovou tašku! Byla měkoučká, bílá, s třemi jasně zářícími pruhy v barvách Západního Německa.

Plastic Inc.

Když už ne oblečení, střih vlasů a neforemný plastový pytlík (s uchy) na první pohled prozradily východní, socialistický původ. Zatímco moje nová, třeskutě vzácná igelitová taška byla na omak i vzhledem neoddiskutovatelně ZÁPADNÍ. Spolužák Šerák mi za ni nabízel tuzexové cigaretové žvýkačky! Marně.
Igelit byl tehdy obecně dost vzácný. Kuře se prodávalo v igelitovém sáčku; mámy ho opatrně rozstřihly, pak drhly jarem a nechávaly na topení vyschnout. Hnusný, zkrabatělý pytlík se pak v domácnosti používal, dokud se nerozpadl.

Na heboučkou tašku jsem si vzpomněla, když jsem (provinile) rozprostírala jemňoučký polyetylen před malováním. Normálně používám stará prostěradla a závěsy, tentokrát jsem zhřešila.

Autorka knihy Plastic Inc. skvěle vysvětluje, proč se topíme v plastu, přestože nám jeho nadměrné používání už víc než dekádu připadá amorální. Přestože ohrožuje naše zdraví (planetu atd.).
Beth Gardiner zjistila, že globálně proslulá jména jako ExxonMobil a Saudi Aramco dělají všechno proto, abychom byli na plastu čím dál víc závislí. A používají k tomu stejně zákeřné zbraně jako výrobci cigaret a ropy: lobbování politiků, úplatky, dezinformační kampaně. A odpovědnost házejí na nás, na individuální spotřebitele.

Zatímco my poctivě taháme všude síťovku, Exxon a Saudi Aramco kráčejí přesně opačným směrem. Neúnavně zvyšují produkci plastu.

Polyetylen – děsivě levný

Dříve se některé lehké uhlovodíky vznikající při zpracování ropy a zemního plynu jednoduše spalovaly. Stačilo ale pár technologických kroků a z těchto látek se začal vyrábět polyetylen, nejrozšířenější plast na světě. Co bývalo odpadem, najednou přináší obrovské zisky. A ano – jeho výrobci naoko souhlasí s nutností omezování plastů. Jenže zároveň v zákulisí bojují proti každému zákonu a vyhlášce, které by mohly vést k zásadnímu omezení jejich prodeje. Zatímco všudypřítomný plast způsobuje nárůst neplodnosti, rakovinu a neurologické změny.

Hlavní důvod, proč se topíme v plastu, je ten, že je zoufale levný. Proto je všudypřítomný. A jediný způsob, jak to změnit, je přesunout finanční zátěž spojenou s plastovým odpadem na ty, kdo ho vyrábějí a prodávají.

PS. Můj nečekaný triumf se zápaďáckou taškou netrval dlouho. Doma mě čekala studená sprcha, šok. Než jsem stačila zasáhnout, moje matka-extremistka se na vzácný igelit vrhla s nůžkami. Pro „symboly fašismu“ nebylo v našem domě místo.

Foto: Daniel Dočekal, ilustace (GPTImage)