V Pražské teplárenské bychom našli řadu zaměstnanců, kteří tu pracují už třicet let. Patří mezi ně i technický manažer Milan Trojan. I když ten v Holešovicích pracuje ještě déle…

Jak to tedy je? Prý pro stejného zaměstnavatele pracujete už 35 let.

V srpnu 1987 jsem nastoupil do koncernového podniku Elektrárny Holešovice. V témže roce jsem odešel na tehdy povinnou vojenskou základní službu a během mého pobytu „v zeleném“ došlo ke spojení Elektrárny Holešovice s Pražskými teplárnami, podnikem hlavního města Prahy. Pražské teplárny byly tehdy součástí „komunálu pod vedením Prahy“, kam spadali holiči, hrobníci i teplárenský sektor, který v té době zajišťoval teplo pro nově rostoucí sídliště. Tím vznikl na území hlavního města Prahy jeden teplárenský podnik, a to pod názvem ČEZ – Teplárenské závody, Praha. Pak přišla změna režimu a nastala privatizace. K prvnímu květnu 1992 se ustanovila akciová společnost Pražská teplárenská, jejíž kulaté výročí si letos připomínáme. Já jsem ale od roku 1987 pracoval stále pro téhož zaměstnavatele. Jen se měnily jeho názvy.

Jaké byly vaše začátky ve firmě?

Hned po nástupu jsem měl projít ročním zaškolovacím plánem. Ten spočíval v tom, že jsem se po dvou třech týdnech přemisťoval do různých oddělení a tam se zaučoval. Jenže na mě neměl nikdo čas a nic pořádného jsem nedělal. Když jsem se vrátil z vojny a vypadalo to, že budu v zaškolovacím plánu pokračovat, vzbouřil jsem se. Flákání mě nikdy nebavilo, chci za sebou vidět výsledky. Vyjednal jsem si místo v investičním oddělení, které tu v té době fungovalo v souvislosti s výstavbou tepelného napáječe Mělník–Praha. Když to uslyšel ředitel závodu Rozvod tepla, kam jsem spadal, nabídl mi místo v Teploměrné službě, kde se právě uvolnila pozice.

Co bylo úkolem tohoto střediska?

Starali jsme se o měření tepla. Nejprve jsem jako řadový pracovník jezdil po sídlištích a přejímal měřidla tepla. Když v roce 1992 vznikla Pražská teplárenská pod vedením ředitele Olega Tomeše, ustanovila se Teploměrná služba jako zvláštní středisko a já jsem byl jmenován jeho vedoucím. Naše středisko bylo v tu dobu opravdu vytížené, stejně jako kolegové z ostatních útvarů, protože mezi lety 1991 a 1993 bylo nutné osadit tisíce měřidel, abychom mohli na jednotlivých předávacích místech měřit stav spotřeby tepla.

Ve středisku jsem vydržel řadu let. V roce 1999 začala vznikat nová organizační struktura společnosti odklonem od divizního uspořádání a při té příležitosti mi obchodní ředitel Vlasta Vítů nabídl, jestli nechci vést odbor, který bude mít na starost obchodování s tepelnou energií. Nabídku jsem přijal a odbor jsem vedl dalších devět let.

• 

Potom už jste se dostal do týmu investic, který pod vás spadá dodnes?

V roce 2008 došlo k významné změně v obsazení top managementu na základě akcionářské dohody vlastníků a do vedení obchodního úseku byl jmenován zástupce jednoho akcionáře. V té době jsem dostal nabídku jít do oddělení investic, které mi bylo velmi blízké, protože jsem vzděláním i myslí spíše technik. Můj otec se pohyboval v plynárenském průmyslu, i když spíše v ekonomické sféře. Mám techniku a energetiku tak trochu v genech.

V kupónové privatizaci jsem získal třicet akcií Pražské teplárenské.

Kolik majitelů se vlastně v Pražské teplárenské vystřídalo?

Jak už jsem zmínil, zkraje devadesátých let šla Pražská teplárenská do privatizace. V kuponové privatizaci si mohla akcie koupit i veřejnost, já jsem to tehdy udělal. Dokonce si ještě pamatuji, že jsem za kuponovou knížku hned v prvním kole získal 30 akcií. Dominantním akcionářem se tehdy staly Harvardské fondy společně s dalšími menšími subjekty. Pak se majitelé měnili přibližně v desetiletých cyklech. Další majitelé pocházeli z Velké Británie a Německa, pak to byl Energetický a průmyslový holding (EPH), nyní je to Veolia.

Přinesli zahraniční majitelé do firmy něco charakteristického pro svou mateřskou společnost?

Samozřejmě různé snahy zavádět novinky se tu objevily. Například jednu dobu existoval tlak, abychom prováděli tzv. fresh eyes čili aby jeden zaměstnanec „donášel“ na druhého v oblasti BOZP. Tehdy se podařilo vysvětlit, že to patnáct let po sametové revoluci opravdu není dobrý směr. Musím však říct, že vedení tu bylo vždy odborné, nastavený směr udrželo a zároveň prosazovalo nové technicko-ekonomické řízení na základě zadání akcionářů reagujících na vnější podmínky v energetice. Zároveň pozorně naslouchalo českým odborníkům z Pražské teplárenské, kteří tu byli vždy. Dnes jsme za rozhodnutí vedení z devadesátých let dostavit tepelný napáječ Mělník–Praha, a tím nebýt zcela závislí na plynu, vděčni.

Ve které oblasti se Pražská teplárenská za uplynulých 30 let nejvíce změnila?

Nejvíce se podle mě asi proměnila technická oblast, která ovlivnila život řady pracovníků. Zpočátku tu pracovaly více než dvě tisícovky zaměstnanců, třeba v blokové kotelně seděli na každé směně dva lidé. Jak se technika modernizovala, začaly lidi nahrazovat tam, kde to bylo možné, řídicí systémy. Blokové kotelny pak díky rozvoji Pražské teplárenské soustavy nahradily předávací stanice, které je možné na dálku ovládat z dispečinku. Kolegové z Třeboradic jsou dnes schopni monitorovat celou Prahu. Někdy ani zákazníci nechtějí věřit, že místo původní předávací stanice udělá stejnou práci „subtilní válec“, jak nám v dopise nové zařízení v domě s obavami popsal jeden doktor práv, zástupce SVJ.

Výrazně se také zlepšila kybernetická bezpečnost systému. Dnes je řídicí systém napáječe oddělen od všech sítí, takže k němu neexistuje přístup přes internet. Disponuje vlastní sítí, do níž mají přístup pouze definovaní pracovníci.

• 

Které milníky považujete pro rozvoj teplárenství za klíčové?

Historie teplárenství se začala v Čechách psát v polovině dvacátých let, kdy se v Praze stavěly první parovody vedoucí z holešovické elektrárny. Zajímavé je, že když jsme je po skoro sto letech odpojovali, jejich železné části byly stále ve velmi dobrém stavu, což je dáno i dobrým provozováním. Rozvoji teplárenství právě v Holešovicích napomáhal rozmach průmyslu v této lokalitě – fungoval tu pivovar Pražan, výrobce nealkoholických nápojů Zátka, jatka a další provozy, které potřebovaly pro svou výrobu páru. Jak ale již v osmdesátých a devadesátých letech jednotlivé provozy zanikaly, pára přestala mít z pohledu provozního smysl.

K prudkému rozvoji teplárenského systému došlo v padesátých a šedesátých letech minulého století, kdy se v Praze stavěla velká sídliště. V sedmdesátých letech se tyto zdroje rozeseté po sídlištích postupně napojovaly na větší zdroje a vznikaly lokální soustavy centrálního tepla, například Malešice, které napojily mj. Zahradní Město či Strašnice. Ty se pak propojily v průběhu deseti let do celé Pražské teplárenské soustavy. Posloupnost, zjednodušeně řečeno, byla: Jižní Město, Krč, Lhotka, Modřany, Petrovice a další.

Za významný milník považuji také datum 1. ledna 2000, kdy vstoupil v platnost energetický zákon, který s několika novelami platí dodnes. Nastavil povinné licence a postupně umožnil obchodování s elektrickou energií a plynem.

Jak jste zmínil, řada kotelen s ikonickými komíny už zmizela a na jejich místě vznikla nová výstavba. Nepodlehnete občas nostalgii po původních budovách?

Naštěstí mnoho komínů stále stojí a připomínají nám historii Pražské teplárenské. Ty skutečně ikonické pořád vidíte: v Malešicích stojí tři, v Michli dva… Já mám k historii silný vztah, zároveň ale vím, že pokrok nelze zastavit a my musíme držet krok s moderními technologiemi. Spíš jsem si někdy v minulosti povzdechl, pokud jsem měl pocit, že přímo ve firmě by se něco mělo vyvíjet jiným směrem. V poslední době jsem tu ale hodně spokojený, protože novému majiteli a jím ustanovenému vedení se, myslím, povedlo znovu v lidech probudit týmového ducha. Vnímám, že zaměstnanci jsou nyní daleko ochotnější pomáhat si a naslouchat i přání zákazníků a investorů nově se připojujících objektů.

Pražská teplárenská slaví 30. výročí a vy nejste sám, kdo s ní po celou tu dobu propojil svou profesní kariéru. Čím myslíte, že to je?

Potřebujeme velmi dobré odborníky. V energetice získáváte dovednosti opravdu mnoho let. Vážíme si lidí ochotných učit se, rozvíjet se a oni nám to oplácejí loajalitou. Důkazem dobrých podmínek je i to, že ve firmě působí řada „dynastií“. Například táta Michael a syn Jakub Štěpánkovi působí na stejném pracovišti v Michli, jejich práce se liší pouze tím, že jeden má na starosti Jižní Město a druhý Modřany. Michaelův bratr Petr je šéfem oddělení péče o zákazníky. Připomenu i Petra Zabloudila a jeho bratra Martina, kteří se také starají o distribuční zařízení PT, jejich otec zde pracoval dlouhá léta. Vedoucí závodu distribuce a služeb Jan Picka tu měl také svého otce. A v devadesátých letech zde pracoval můj otec, déle sloužící kolegové z financí na něho rádi vzpomínají.

Máte po těch letech stále chuť sejít se s kolegy po práci?

Jsme pořád skvělá parta a společné akce jsou velmi oblíbené. Viděl jsem to například nedávno, když se mluvilo o tom, kdo zůstane na směně, až se bude konat celofiremní akce k třicátému výročí. Jsme ale nepřetržitý provoz a stejně jako na Vánoce a Silvestra prostě někdo sloužit na určitých pracovištích musí. Když jsem byl mladší, účastnili jsme se často sportovních turnajů, a to i v zahraničí, třeba v roce 2001 v Drážďanech na turnaji organizovaném tehdejším akcionářem GESO, já jako člen týmu malého fotbalu. Dodnes s úsměvem vzpomínáme, jak urputně jsme se do zápasů pouštěli.

Co byste společnosti popřál do dalších let?

Určitě mnoho spokojených zákazníků, a aby se nám vše povedlo tak, jak to máme připravené. Osobně jsem velmi smutný, pokud se nám něco nezdaří. Vžiji se vždy do kůže zákazníka, který čeká na teplou vodu či topení a vlivem poruchy ji nedostane. 

Text: Lucie Kettnerová
Foto: Luboš Wišniewski, Milan Trojan