Varování, než budete číst dál! Tento článek nestraší hladem a bídou! Tento článek naopak přináší pozitivní informace! Respektive realistický pohled na to, že po covidu a válce na Ukrajině je produkce potravin velmi nejistá. Takže je na místě dozvědět se pár rad, jak snížit svou závislost na tom co a za kolik je k mání v supermarketech.

Po začátku války na Ukrajině ceny hnojiv a plodin na globálním trhu dosáhly historického maxima. Způsobily citelné zdražení u nás a v celé Evropě. V chudých zemích v Africe či Blízkém východě vedly k drastickému snížení životní úrovně a někde i k hladu.

Zastavení vývozu ukrajinského obilí a embargo na ruský export (Rusko je největším výrobcem hnojiv na světě) nejcitelněji pocítili právě v Africe. Na zdražení potravin měl vliv i skokový růst nárůst cen zemního plynu, který je rozhodující složkou dusíkatých hnojiv. Růst pohonných hmot samozřejmě podražil dopravu atd.

Pozdější dohoda mezi Moskvou a Kyjevem o dodávkách obilí z černomořského regionu a pokles cen plynu sehrála klíčovou roli při snižování cen v závěru loňského roku. Analytici však v prestižním britském listu Financial Times varují, že dohoda o obilovinách může být kdykoliv zrušena. A i cena energií může nečekaně znovu poskočit.

Let s jedním motorem

Další hrozbou je klima. Loňské rekordní teploty v Evropě a dalších částech světa byly zaznamenány navzdory meteorologickému jevu La Niña, který způsobuje ochlazení hladiny Tichého oceánu. Po třech po sobě jdoucích letech podmínek La Niña mnozí meteorologové varovali před rostoucí pravděpodobností, že letos nastane opačný jev – El Niño, který má oteplující účinek.

Přechod od jevu La Niña k jevu El Niño “pravděpodobně povede k tomu, že globální teploty v roce 2023 budou vyšší než v roce 2022”, varoval koncem loňského roku například britský meteorologický úřad.

Světový trh s potravinami – který samozřejmě ovlivňuje i ceny jídla u nás – je tedy rozkolísaný. A může se změnit během týdnů či měsíců. Ačkoliv průmyslová produkce potravin funguje posledních padesát let stále výkonnějším způsobem, neznamená to, že uživit osm miliard krků je samozřejmost. Řekněme si to narovinu: jídlo v supermarketech za přijatelné ceny není samozřejmost.

Kdykoliv může – válka či extrémní počasí – situaci změnit. “Je to jako létat s jedním motorem,” řekl listu Financial Times John Baffes, hlavní zemědělský ekonom Světové banky. “Dokud motor funguje, je to v pořádku, ale pokud se motor zastaví, máte problémy… Pokud se některé z těchto rizik naplní, uvidíme [růst cen] velmi, velmi rychle.”

Tři rady nad zlato

Tento kontext si nevysvětlujeme proto, abychom laskavému čtenáři přinášeli další stres. Poslední dobou jsou média už tak přeplněna apokalyptickými zprávami. Globální oteplování, covid, hrozba atomové války, blackout, žraloci v Hurghadě… člověk má dnes vskutku bohatý výběr čeho všeho se může bát. Ono ale není moc cenu být vystrašen. Má cenu být připraven.

Jak tedy snížit svou závislost na tom, jak se zrovna vyvíjí světový trh s potravinami? Jsou tři způsoby:

1. vlastní výroba potravin;

2 skladování potravin;

3. vlastnění či pronájem zemědělské půdy.

Jsme národ zahrádkářů a k pěstování vlastní mrkve máme tradičně blízko. Kdokoliv má zahrádku, může se zamyslet nad tím, jak dosáhnout úrodou co největší efekt pro zásobení sebe a své rodiny základními potravinami. To není žádné prepperství, to je selský rozum. Nemohu-li se 100% spolehnout na supermarket, musím se spolehnout na sebe, případně komunitu sousedů a přátel.

Jako naši předci

Nemusíme vymýšlet Ameriku, pro dobré rady se můžeme obrátit ke svým předkům. Moje nedávno zesnulá teta Anička z Moravy mi například vyprávěla, že jak její rodiče na malém poli na okraji vesnice pěstovali obilí coby krmivo pro prasata, která vždycky měli dvě. Jedno pro sebe a jedno pro řezníka, aby od něj byly peníze na jiné potraviny a potřebné věci.

Na zahradě u domku pak rostla zelenina. Kdepak nějaký trávník. Taková byla normální praxe tehdejších venkovanů. „Mouku na chleba jsme si kupovali, taky hovězí maso, ale jinak jsme si skoro všechno vypěstovali doma. Jako všichni ostatní,“ vzpomínala teta.

V 70. letech minulého století už to bylo jiné. Prudký rozvoj zemědělství (traktory, kombajny, hnojiva, velkochovy) dodal do krámů relativně levně všechny potraviny, přesto se ještě zůstávalo u domácí produkce.

Tehdy autor tohoto textu vyrůstal na venkově, v domě s rodiči a babičkou, která měla zahradu s bramborami, cibulí, jahodami a několika ovocnými stromy, kurníkem plným slepic a s kotcem pro králíky. A měla taky vždycky napěchovanou špajzku. Kouzelné jméno pro kouzelnou místnost, voňavou a od podlahy po strop vyskládanou zavařeninovými lahvemi s nejrůznějšími dobrotami.

Nezdolný zahradník

Dnes už jsme mnohem závislejší na obchodech, na globálním systému logistiky, na dovážení potravin přes celý svět než za starých časů. Supermarkety v posledních dekádách “vykastrovaly” český venkov, kde ubylo lidí, kteří chovají slepice a nakládají okurky.

Dobrá zpráva je, že v poslední době lze pozorovat nový trend, kde stále více hlavně mladších lidí odchází z měst a pořizují si nejen zahradu, ale i domácí zvířata a kus pole na brambory, takže dokáží závislost na globálním potravinovém řetězci snížit.

Obilí pro prase už asi nikdo pěstovat nebude, protože to při současné (obludné) velkovýrobě masa, které snižuje cenu masa na historické minimum, ekonomicky nedává smysl, ale plné Bauhausy a Hornbachy nadšených pěstitelů zeleniny a ovoce jsou nadějnou známkou toho, že naše schopnost vlastnoručně si obstarat alespoň nějaké jídlo úplně nemizí.

Za zmínku stojí i to, že na YouTube mívají vysokou sledovanost videa-tutorialy, jež ukazují a učí, jak se co dělá. Třeba právě pěstování domácích surovin a jejich příprava k jídlu.

Vydávají se také inspirativní knihy, například Nezdolný zahradník: Pěstování potravin a soběstačnost v nejistých časech. Její autorka poskytuje návod na zřízení zahrady, která vyžaduje co nejméně práce, a přitom dává co nejvíce plodin, které jsou odolné – vůči mrazům či suchu, netřeba je stříkat. Jsou to hlavně brambory, kukuřice, dýně a fazole. Mimo jiné popisuje, jak v USA sílí trend, kdy si lidé půdu pouze pronajímají a nájem nehradí penězi, ale plodinami, které vypěstují.

Umění skladovat

Od progresivních zahradníků se dnes dozvídáme, co je to permakulturní zahrada, tedy taková zahrada, o niž se netřeba moc starat, protože při správném nastavení dává plodiny sama. V důsledku šlechtění je dnes také k dispozici obrovské množství odrůd ovocných stromů, které jsou velmi plodné a nevyžadují žádnou zvláštní péči.

Díky technologiím a nevyčerpatelné zásobě rad na internetu zkrátka máme inspiraci co dělat, abychom si některé potraviny nemuseli kupovat, i když nemáme tolik času a pracovitosti jako naši předci za první republiky, kteří šli po práci na svou zahrádku či pole každý den.

Efektivní je například systém zalévání záhonů s časovým spínačem, které ocení chataři a chalupáři, kteří mají na zahradu čas jen o víkendu, ale jejich rajčata a spol. potřebují zálivku každý den. Výborné jsou i domácí kompostéry (lze dát i na balkon), malé zahrádky na střechách ve městě, skleníky na celoroční pěstování zeleniny, vlastní úly s včelami (lze i ve městech), obrůstání domu vinnou révou či vertikální zahrady.

Pokud zkombinujeme moudrost našich bab a dědů s novými postupy a vrátíme se v 21. století k tomu, co jsme dělávali po tisíce let, může to být pro rodinný rozpočet velmi výhodné. A navíc je to skvělý odpočinek od kancelářské práce.

Díky zahradě se stáváme méně závislými na globálním systému peněz a ještě to pomáhá přírodě, protože jídlo se nepřipravuje průmyslově a netransportuje přes celou planetu. A pomáháme i domácím zvířatům, která netrpí ve velkochovech. Znovu ovšem taky musíme objevit umění skladovat potraviny a učíme se, co naši předci považovali za samozřejmé. Třeba že přes zimu se v chladném sklípku dají nejlépe uchovat brambory, mrkev, řepa, celer nebo jablka.

Rodina mé babičky měla v dětství v chladné místnosti vždy velký hrnec nakládaného zelí – nekazí se a dá se z něj snadno brát.

Půda jako šance

Ale nejde jen o záhonky se zeleninou. Půda je též dobrá investice. Pole či les. Dá se stále koupit relativně levně. Ale pospěšte si, spekulanti ji už začali skupovat. Největším majitelem půdy v Česku je realitní magnát Radovan Vítek, který jí má přes deset tisíc hektarů.

„Cena půdy roste a poroste, dokud se nesrovná s cenovou úrovní v EU. Vlastníci půdy jsou v poslední době doslova bombardováni požadavky na její prodej blíže nespecifikovanými fondy a realitními makléři,“ říká předseda Svazu vlastníků půdy František Janda.

Přitom kvůli novým stavbám kolem měst přijdeme podle předsedy České pedologické společnosti Bořivoje Šarapatky ročně o 5 000 hektarů půdy. To je opravdu velký kus země. A kvůli erozi, hnojení a úbytku vody kvalita půdy v Česku dál klesá. Půda, to je dnes obrovský problém – a zároveň velká šance pro každého rozumného hospodáře.

Text: Jan Müller
Foto: pxhere.com
Zdroj: ft.com., metoffice.gov.uk, knizniklub.cz, svazvlastnikupudy.cz, pedologie.czu.cz